Krev Rolandova

Robin Roland Hauser

Těžká mračna se valila po obloze a slibovala bouři. Vítr se proháněl po širé pláni a hlásil příchod smrti. Roland seděl vzpřímeně v sedle a sledoval východní obzor. Občas se nadzdvihl ve třmenech a starostlivě hleděl na linii stromů z nichž co chvíli očekával příchod černé armády.

            Ohlédl se po svých lidech. Jeho muži se zdáli být klidní a vyrovnaní, leč věděl, že tomu tak není. Bavili se a zastírali svůj strach. Roland prošel mnoho bitev. Byl snad nejlepším bojovníkem v okolí, ale cosi mu svíralo žaludek a patrně poprvé okusil ten obávaný pocit hrůzy. Napjal své šlachovité tělo a chvějící se paže sjela k jílci meče, jenž poklidně visel v pochvě u sedla.

            Kdesi na východě spatřil záblesk a ohlušující rána oznámila, že bouře už je nablízku. Mraky pohltily poslední zbytky slunečního světla a vítr zesílil. Malé kapky vody lehce padaly na Rolandovo brnění a pomalu stékaly i po jeho tváři.

            Vítr hnal Rolandovi jeho dlouhé černé vlasy do tváře, ale on si toho nevšímal.

            Lehce přimhouřil svoje pronikavé hnědé oči a potom sebou prudce trhl, když mezi stromy zahlédl pohyb.

            Zhluboka se nadechl a srdce se mu rozbušilo.

            V očích se mu zračila hrůza, když sledoval první postavu nořící se z lesa.

            Byl to Grillord, temný pán z Helderonu. Bok po boku s ním kráčel jeho sluha a v kostnatých rukách svíral potrhaný černý prapor.

            Odněkud z lesa přilétla fleira, ohavná bytost s tělem netopýra, lidskou hlavou a ostrými drápy. Usedla po boku svého pána a jako žebravý pes se mu stočila u nohou do klubíčka. Potom se objevila další a ta se usadila na silné větvi statného dubu.

            Roland se zatajeným dechem sledoval, jak se z lesa vychází horda nemrtvých. Někteří měli na sobě kusy uhnilého masa a visely z nich cáry šatů, jiní byli stvořeni jen z ohlodaných kostí. Ač  jejich oční důlky v lebkách byly dávno prázdné, jako by všichni hleděli přímo na Rolanda.

            Roland, hrabě z Melirdenu, muž, jenž nikdy neokusil strachu, v turnajích, soubojích či bitvách nikdy neporažený válečník, se teď chvěl hrůzou. Vrhl rychlý pohled na své muže. Ani jim už se nedařilo skrývat strach a zděšení. Hleděl, jak několik mužů ze zadního voje odhodilo zbraně a prchalo směrem k západu. Chápal je a nejraději by poprvé v životě udělal to samé.

            Chvějící se rukou tasil meč a popustil koně o dva kroky kupředu.

            „Melirden!“ zakřičel a vrazil koni paty do slabin. Ten se vzepjal a vyrazil kupředu.

            Za sebou zaslechl údery kopyt své jízdy a řinčení zbroje pěších.

            Fleira ležící u svého pána vzlétla a horda nemrtvých se sunula k Rolandovi.

            Roland byl o chvíli později obklopen kostlivci. Ze sedla sekal po všem, co k němu natahovalo své pařáty. Chtěli ho stáhnout z koně, ale Roland byl rychlejší. Přemohl hrůzu, jenž mu svírala srdce a bojoval. Bojoval tak jako nikdy předtím. Zběsile a zoufale.

            Koutkem oka zahlédl, jak strhli jednoho z jeho vojáků z koně a okamžitě se na něho vrhli. Utloukli ho a okamžitě začali hodovat na jeho mase.

            Roland sekl po nejbližším nepříteli a jeho hrudní koš se rozletěl na kusy. Zbytky se sesypaly k zemi. Dalším máchnutím rozťal holou lebku, ale to nemrtvého nezastavilo. Ač bez hlavy, dál se sápal k Rolandovi. Další sek mu přerazil páteř.

            Jedna z fleir přistála Rolandovi přímo na hrudi a smetla ho z koně. Potom hrdina ucítil palčivou bolest, když se mu stvůra zahryzla do krku. Roland vrazil meč pod sebe a rozpáral stvůře břicho. Fleira povolila stisk zkrvavených zubů a zavyla bolestí. Roland ji odhodil dál od sebe. Fleira se napřímila a vyrazila kupředu. Roland jenom o krok ustoupil stranou a když ho stvůra minula, ťal. Feira se bezmocně zhroutila k zemi.

            Další kostlivec se k němu blížil zezadu, ale Roland se ohlédl včas a jednou ranou ho doslova přeťal v půli. Už  ztratil mnoho krve a sláb a unaven z boje se motal dál. Únavou brzy padl na kolena a z posledních sil se bránil.

Něco vrazilo Rolandovi do zad a povalilo ho. Pozdě zaslechl šumění netopýřích křídel a druhá fleira ho držela ve spárech. Roland ztrácel vědomí. Cosi se mu zahryzlo do lýtka a hned nato ucítil stisk něčích zubů i na stehně. Potom se z něj vytratil poslední zbytek života.

Příliš pozdě se jeho muži probili až k němu. Kostlivců tu bylo čím dál méně čekala je jistá porážka, ale Roland byl mrtev.

Grillord se zasmál dunivým smíchem a jeho tvář se počla měnit. Šaty na něm praskaly a rozpadly se na cáry, zatímco se Grillord proměnil v cosi podobné fleiře a odletěl zpět k východu.

Brzy bylo po všem. Rolandovi muži zvítězili, ale stále ještě se v jejich očích zračila nepopsatelná hrůza.

Ti nejvěrnější se shromáždili nad tělem svého pána. Ze čtyř štítů mu utvořili nosítka a vyzvedli svého pána nad hlavu.

Smuteční průvod se za hrobového ticha sunul zpět k Melirdenu, když naposledy zazněl křik feiry, která se střemhlav zřítila k Rolandově tělu, uchopila jej do svých spárů a vzlétla s ním. Mnoho tětiv se napnulo, ale vylétlo jen několik šípů a žádný z nich fleiru nezasáhl. Rolandovo tělo se vznášelo nad lesem za spokojeného chichotání fleiry.

Vampír

Mihotavá záře pochodní spoře osvětlovala temnou kobku, v níž byla umístěna rakev. Masivní kovové dveře uzavíraly jediný východ ven a před nimi ležela na zemi hromádka lidských kostí.

Rakev byla z opracovaného pískovce a v ní spočívalo zkrvavené tělo muže. Hnědé oči byly rozšířené v hrůze, v niž prožil poslední chvilky svého života. Dlouhé tmavé vlasy jež mu spadaly po ramena, byly špinavé od prachu a bláta. Krk měl roztržený od zvířecích čelistí a mnoho dalších zkrvavených ran po celém těle. Kůže byla mrtvolně bledá.

Mrtvý však prudce otevřel oči a probudil se opět k životu. Chladná dlaň se zdvihla do vzduchu a zachytila se o hranu rakve. Roland se napřímil a usedl. Hlavou mu problesklo několik posledních okamžiků a lehce se zachvěl.

Nedovedl pochopit, že je na živu. Vylezl ze své rakve a postavil se. Měl na sobě mnoho ran, ale žádná už nekrvácela. Šat měl potrhaný a zkrvácený.

Měl hlad a žízeň a ještě jeden podivný pocit, takový, jaký ještě nezažil a zatím jej nedokázal pochopit. Mimoděk si přejel jazykem přes suché rty a úlekem ztuhl. Potom se odhodlal udělat to znovu. Nemýlil se. Poodhrnul horní ret a prsty se dotkl zubu, jenž byl nyní asi dvakrát větší než předtím.

„Sakra!“ zaklel, aby setřásl pocit hrůzy.

Rychlým pohledem prozkoumal kobku a pak se pomalu vydal ke dveřím. Byly zamčené zvenku a po chvíli zjistil, že je otevřít nedokáže. Usedl na zem a zády se opřel o rakev.

Jeho zrak ulpěl na kostře, ležící na zemi. Hlavou mu probleskla bitva s nemrtvými.

Na chvíli měl pocit, že se kosti na zemi pohnuly. Pak si představil, že by mrtvý ožil a ve stejnou chvíli se kosti začaly opravdu hýbat. Roland se bleskově postavil na nohy a vyděšeně sledoval, jak se kostlivec zvedá ze země. Oční důlky si měřily Rolanda, ale jinak se mrtvý ani nepohnul.

„Proč bych se měl, ale bát? Mě už teď nic ublížit nemůže, vždyť jsem mrtvý!“

„Táhni odsud, zplozenče pekel!“ křikl na mrtvého.

Kostlivec zamířil ke dveřím, marně se je snažil otevřít, ale ani s nimi nepohnul.

Roland strnul.

„Přestaň!“ pomyslel si.

Kostlivec se zastavil a čekal.

Roland se zasmál, smál se divokým smíchem a pak si jenom představil, jak se před ním kostlivec znovu rozpadne na kusy.

Zaslechl duté chrastění a kosti se rozsypaly po zemi.

Chvíli se nic nedělo a Roland jen seděl na zemi a přemýšlel, když se v zámku u dveří ozvalo cvaknutí, pak další a dveře se pomalu otevřely.

Do vnitř vstoupili čtyři nemrtví. Roland ihned zjistil, že tihle nejsou závislí na jeho vůli.

Vrhl pohledem na kostlivce u zdi a ten se začal znovu zvedat, potom předstoupil před svého pána a obrátil se proti příchozím.

„Nepřišel jsem ti ublížit,“ pravil první z nich a lehce se usmál. Roland poznal, že tenhle není stejný, jako ti ostatní, věděl, že je to vampír, ještě dříve, než muž odhalil zuby v přátelském úsměvu.

„Kdo jsi?“ otázal se.

„Neboj, nejsem ten, kdo tě sem uvěznil, nejsem ten, kdo ti vzal lidskost a daroval černou sílu. Jsem pouze ten, kdo mu slouží. Jsem Dirvan, chceš-li znát mé jméno. I mě sem vzal násilím, i já byl odsouzen sloužit temnotě. Grillord, můj temný pán chce s tebou mluvit a já tě k němu mám odvést.“

Potom se Dirvan podíval na Rolandova sluhu.

„Tu směšnou hračku nech tady, beztak se jich tu plíží víc než dost. Propusť ho, prosím.“

Roland pokrčil rameny a kostlivec se znovu rozsypal.

Dirvan se otočil a vedl Rolanda po úzké chodbě pryč.

Stín

Dirvan dovedl Rolanda do prostorného sálu, na jehož konci na bylo několik schodů, vedoucích ke stupínku, na němž spočíval kamenný trůn. V něm seděl Grillord a spokojeně se usmíval na příchozí. Roland pomalu přistoupil ke stupínku a vrhl pohled na fleiru, jež podřimovala pod schody. Ta jenom vypískla a po čtyřech prchala pryč.

„Vítám tě, Rolande! Synu Helegora, mocného vládce Melirdenu, přemožitele mého národa!“

„Chtěl ses mu pomstít tím, co jsi udělal mě!“ zavrčel Roland.

„Ne,“ smál se „brzy poznáš, že co pro tebe bylo důležité za tvého života, postrádá teď smysl. Zajímá mě něco jiného. Máš netušenou sílu, Rolande. A já ji chci! Budeš mi sloužit!“

Jeden z mrtvých donesl dva poháry, jeden pro Rolanda a jeden pro Grillorda.

„Jen se napij, Rolande, je to lepší, než víno, které jsi pil doma.“

Roland uchopil pohár a trochu upil. Nebylo to víno, ale krev! Teplá lidská krev!

Roland pil a nedokázal přestat a Grillord se smál.

Roland dopil číši. Tělem mu projel mrazivě příjemný pocit. Bylo mu příjemně a na celém těle cítil mravenčení. Pohlédl na své ruce a jeho rány se začaly pomalu zavírat a hojit, potom zmizely i jizvy. Dokonce jeho kůže ztratila svou bílou barvu a znovu se začala podobat lidské.

„Dal jsem ti dar, Rolande. Dal jsem ti moc a ty ji splatíš tím, že mi budeš sloužit.“

Roland se rozhlédl kolem a jedna z mrtvol ležících na kamenné podlaze na jeho příkaz povstala. Mrtvý vytrhl ze zdi starodávný meč a blížil se k trůnu.

„Ale, Rolande. Tak snadné to nebude.“ pravil Grillord a znuděně pozvedl ruku.

Mrtvý vzplanul jasným plamenem a ohořelé tělo se zhroutilo k zemi.

Roland k němu vykročil a ze zuhelnatělých rukou vytrhl meč.

„Tak to udělej i mě!“ křikl a rozeběhl se ke Grillordovi.

„Jen mě zab, Rolande, dokážeš-li to.“

Roland byl několika kroky u Grillorda a rozmáchl se.

Ruce se mu však zastavily v půli pohybu. Nedokázal se pohnout.

„Mě nedokážeš zabít, stále jsi pod mou kontrolou.“ zasmál se Grillord a jeho tesáky se výhružně zaleskly.

„Teď běž a odpočiň si, brzy tě budu potřebovat!“

Roland váhal, pak odhodil meč a odešel, neodpustil si však nenávistný pohled.

Dirvan spěchal za ním.

„Mě by za takovou drzost potrestal!“ poznamenal Dirvan.

„Zničím ho!“

„Možná si Grillord brzy uvědomí, že bys to dokázal.“

„Kam mě to vedeš?“

„Mám rozkaz zavřít tě zpátky do kobky. Do zítra.“

„A když nepůjdu?“

„Ty mi můžeš odporovat. To vím. Budu za to potrestán já. Ale pokud to do zítra vydržíš, pomohu ti k něčemu, čím můžeš, budeš-li dost silný, Grillorda zničit. Naučím tě ovládnout černou moc a plně ji pochopit.“

Roland měl pocit, že tomu starci s tváří vampíra může věřit.

Dirvan ho odvedl do jeho kobky. Kosti, které tu zanechal, byly pryč.

„Dám ti slib, že tu zůstanu, ale ty dveře zůstanou otevřené!“

„Dobře,“ souhlasil po chvilce Dirvan.

Roland zamířil k rakvi a měl neodolatelnou chuť do ni ulehnout a trochu si odpočinout. Proč ale zrovna v rakvi, to nevěděl.

Potom zpozorněl.

Cosi cítil. Pach, jemný, sotva zřetelný, ale přesto tam byl. Cítil krev.

Pomalu se blížil k jedné ze stěn a pod ní v přítmí objevil tělo. Jeden z jeho mužů. Byl ještě na živu.

Roland mu rozvázal pouta a podepřel mu hlavu. Potom ucítil cosi lepkavého na ruce. Pohlédl na dlaň a spatřil na ni krev. Roland zakřičel a už neovládal sám sebe. Ke svému zděšení se vrhl na svého spolubojovníka, prokousl mu hrdlo a dokud z něj proudila krev, tak pil.

Nemohl přestat a přitom chápal, že tohle měl být dar od Grillorda a o to víc ho nenáviděl.

Cítil se mocný a silný, víc než kdykoliv jindy. Potom se prudce otočil, neboť ucítil Dirvana. Stál za ním a sledoval ho.

„Věděl jsem, že neodoláš!“

„Oživím ho a bude mi sloužit.“

„Teď to nepůjde. Dokud v něm je lidské teplo, nevzkřísíš ho. Až s teplem v jeho těle zmizí i jeho lidská duše a pak může být tvůj.“

Roland setřel krev ze svých úst.

„Vzkřísím ho teď!“

Pravil a s uspokojením zaslechl, jak se za ním cosi zvedá ze země.

„Bože!“ vydechl Dirvan, „kdyby tohle uměl Grillord, nemohl  by žádnou bitvu prohrát. Padlí by okamžitě vstali a bojovali proti svým druhům!“

„Budu mocnější a zničím ho!“ pravil.

„Možná!“ přikývl Dirvan.

Potom se otočil a odešel.

Roland pohlédl na svého nového sluhu. 

„Běž ke dveřím a hlídej!“

Mrtvý uposlechl.

Roland ulehl do své rakve a usnul.

Roland nespal lidským spánkem. Stále vnímal okolí, jeho tělo i mysl však odpočívala. Když ucítil přítomnost Dirvana a dvou dalších bytostí, opět procitl. Vstal a spatřil svého sluhu, jak jim vlastním tělem brání v průchodu.

Roland zívl – vlastně jen tak ze zvyku, protože ospalý vůbec nebyl – potom vstal a vydal se Dirvanovi vstříc.

„Zdravím tě, Rolande, můj pane!“

„Nuže?“ otázal se Roland. „Co mám dělat teď?“

„Provedu tě po Grillordově sídle a pak tě budu učit.“ odvětil a pohledem si znovu změřil Rolandův oživlý výtvor.

„Jde se mnou!“ poznamenal Roland a z jeho výrazu ve tváři bylo patrné, že se s ním nemá smysl hádat.

Dirvan pokrčil rameny.

Vedl Rolanda po úzkých chodbách, jejichž zdi byly pokryty vlhkostí a plísní. Tu a tam spatřil povalovat se lidská těla, zřejmě je ani nikdo uklízet nehodlal, protože se daly kdykoliv celkem pohodlně využít jako nástroje či loutky bez vůle. Na zápach rozkladu si Roland zvykl celkem rychle, vlastně ho už ani necítil. A proč taky – teď je z něj nekromant.

Potom vstoupili s Dirvanem do příjemnějších částí Grillordova hradu. I když vlhkost a nezdravý zatuchlý vzduch nezmizely a světla tu nebylo o nic víc, byly to místa, které by už mohli obývat lidé.

Teď byli v prostorném sále, jehož zdi byly pokryty zrcadly s dřevěnými, řezbami zdobenými rámy. Do jednoho z nich Roland hleděl.

„Slyšel jsem, že děti temnot nespatří svůj odraz v zrcadle.“ pravil Roland.

„Povídačky. A taky nesnášíme cibuli a česnek, zničí nás svěcená voda a nesnášíme pohled na kříže a shoříme v prach, jakmile se nás některý dotkne.“

Roland na něj tázavě pohlédl.

„Mám rád kančí pečínku na česneku,“ usmál se Dirvan, „a denně se ve svém pokoji modlím u kříže, aby mi bůh dopřál klidu.“

„A co kůl v srdci.“

„To je bohužel pravda, srdce je jedno z mála zranitelných míst.“

„Stejně to vampírům dává netušenou moc.“

„A proto je tu nepsaný zákon. Nesmíš tvořit vampíra bez rozmyslu. Když piješ krev, tak i zabij a to pokud možno vždy!“

Roland sledoval svoje rysy v zrcadle. Vypadal jako člověk. Potom se na sebe hořce usmál a spatřil vlčí tesáky, jenž se mu tak obnažily.

„Mohu se vrátit? Mohu se zbavit toho prokletí?“

„Ano. Musíš se zbavit touhy po krvi, zříci se své síly a dojít odpuštění. Pokud se najde jediný člověk, který ti, přes celou tvou černou stránku, přes krutost a zlo, které jsi spáchal, odpustí, teprve potom dojdeš klidu.“

„Proto jsi zestárnul, zřekl jsi se krve? Zřekl jsi se své síly?“

„Ano, neužil jsem své síly pro zlo a ovládl touhu po krvi, leč stále nejsem na konci cesty.“

„Chybí ti odpuštění? Pak ti tedy odpouštím.“

„Jenže, synu, ty už nejsi člověk.“

„Dirvane, slíbil jsi, že mne budeš učit…“

„Ano, nejprve ti však musím říci, kdo jsi.“

„Oživlá mrtvola, jako všichni kolem.“

„Tak to není. Vlastně nejsi mrtvý. Tvé srdce stále bije. Tedy lepší by bylo říci opět… V žilách ti proudí krev. Tvá mysl se ti také navrátila. Je však silnější. Můžeš dokázat mnoho jen pouhou myšlenkou. Můžeš tou myšlenkou donutit vlastní srdce k životu.“

„Tedy jinak řečeno. Stejným způsobem, jako probouzím a ovládám mrtvé, ovládá má mysl mé vlastní tělo, jenž je však dávno mrtvé.“

„Ano, tvá moc je však mnohem větší.“

„Je to kouzlo?“

„Kouzla nejsou, synu. Někteří lidé mají moc vyvolat v cizích myšlenkách iluze, pocity. Dovedou jim vnutit svou vlastní myšlenku.“

„Jsem tedy sám sobě iluzí?“

„Ne, ty jsi dál.“

Dirvan přešel ke svícnu a chvíli se na něj díval.

Na stojanu vzplály svíce jasným plamenem.

„Můžu to udělat dvojím způsobem. Mohl jsem ti vnutit myšlenku, že svícen hoří a skutečnost může být jiná. Tak to dělají někteří lidé.“

Roland sáhl nad svíci a prudce ruku stáhl zpět.

„I pocit bolesti lze vnutit. Ale naše moc je vyšší. My myšlenkou dokážeme měnit skutečnost. Není to kouzlo, je to čirá síla. Stačí jen soustředit ji v sobě.“

Roland upřel zrak na prostřední svíci. Po chvilce pohasla.

„Učíš se rychle. Zkus ji znovu zapálit.“

Roland vyvolal v mysli pocit horka a představil si plamen.

Svíce vzplála, ale okamžitě roztála a všechny kolem též. Kovový svícen se rozpálil do ruda a sálalo z něj teplo. Od žáru vzplál sametový závěs a hořící kusy se snášely k zemi. Dvě nejbližší zrcadla horkem praskly.

Dirvan ustoupil stranou a usmál se.

            „Pro začátek to není špatný. Máš v sobě mnoho, ale musíš se to naučit ovládnout.“

            Roland se zhluboka nadechl.

            „Nauč mě víc!“

            „Buď trpělivý, už brzy budeš vědět víc, než já. Mě trvalo rok a půl, než jsem zvládl kouzlo ohně.“

            „Víc!“

            „Dobrá, vyšším stupněm naší magie je změna. Můžeš měnit podobu. Pouze svojí, protože nikdo nemá v sobě dost síly měnit věci ostatní.“

            „Jak?“

            „Nejsnazší je feira.“

            „Ta stvůra.“

            „Je nám nejpodobnější povahou a zčásti i vzhledem, proto je to nejjednoduší.“

            „Co mám dělat?“

            „Vybav si v mysli vlastní podobu a pak podobu Feiry. Najdi společné rysy a sjednoť je, ostatní dělej, jako když dotváříš sochu z hlíny. Na to je však příliš brzy, je to těžké. Musíme to cvičit roky, než …“

            Rolandova tvář se však už počala přeměňovat. Jeho uši získaly netopýří tvar, ruce se protáhly a na jejich spodních částech rašily nárůstky. Paže už měly podobu netopýřích křídel a byla pokrytá šedivou kůží.

            Feira se vyprostila ze zbytků šatů, roztáhla křídla a váhavě s nimi zamávala, potom se tvar křídel změnil a rašilo na nich peří. Uši zmizely, tvář se ještě více protáhla a v chuchvalci peří se začal rýsovat orlí zobák. Nohy se proměnily ve spáry a před Dirvanem stál orel v lidské velikosti. Znovu dvakrát máchl křídly a potom se vznesl a zamířil k mozaikovému oknu.

            Barevná sklíčka zařinčela na kamenné podlaze a oknem dovnitř pronikl pruh světla.

            „Sakra!“ zaklel Dirvan a rukou si zaclonil oči před slunečním svitem.

            „Sakra!“ zasyčel znova a běžel za Grillordem.

            Orel proletěl na vrch kopce a zahleděl se z dáli na temný hrad. Oči se mu zaleskly.

Zazněl ptačí křik a dravec se znovu vznesl do výšin a mířil k Melirdenu…

Odpuštění

            Obrovská křídla vířila vzduch a Roland cítil nekonečnou volnost. Slunce ho až nepříjemně pálilo, ale toho si nevšímal. Spatřil hluboko pod sebou hrající si děti nějakého farmáře. Jedno z dětí pohlédlo vzhůru a s křikem prchalo k domovu, ostatní ho následovaly.

Roland se kochal pohledem na svou domovinu. Viděl lesy temné a hluboké. Řeku, jejíž tok se líně vlekl krajem. Široké pláně i skaliska. A Milirden už byl tak blízko. Spatřil na kamenité cestě muže, jež kráčel k městu. Vrhl se k němu střemhlav.

            „Neublížím mu, jen si půjčím jeho šaty.“ ujišťoval sám sebe.

            Pár stop nad mužem se orel proměnil v člověka a Roland strhl vyděšeného poutníka k zemi. Ten jen vykřikl a vytřeštil oči ve smrtelné hrůze. Roland mu prokousl hrdlo.

            Neovládal sám sebe a lačně hltal každou kapičku krve. Cítil, jak mu do žil vniká nová síla. Zvedl hlavu od mrtvého a zkrvavená tvář se mu stáhla v bolesti a žalu nad sebou samým. Křičel.

Oblékl si nebožtíkovi šaty a kráčel k městu. Ani se neohlédl, jen na chvíli zavřel oči a myslel na oheň. Tělo mrtvého muže vzplálo a po chvíli shořelo na popel.

            Roland nepozván procházel městem skryt ve své kápi, lež nebylo toho už zapotřebí, jeho tvář se opět změnila. Vypadal jako Girdwan, bratr Mioren, ženy hraběte Rolanda.

            Až na krátké zdvořilé pozdravy si ho nikdo nevšímal.

            V komnatách své choti našel jen služku, poslal jí tedy pro Mioren se vzkazem, že jí očekává a že má přijít sama.

            Čekal jen chvíli, než do komnaty vstoupila překrásná plavovlasá dívka. Blankytně modré oči hleděly v posmutnělé, leč neskonale krásné tváři. Byla to Mioren.

            „Girdwane, co…“ pravila, avšak zarazila se, když viděla muže v kápi, který k ní byl teď otočen zády. To přeci není její bratr!

            Roland k ní obrátil svou tvář.

            „Lásko!“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku.Roland nepromluvil, jen ji líbal v tom šťastném obětí. Hladil její plavé vlasy a chvěl se.

            „Řekli mi, že jsi mrtvý!“ plakala.

            Roland nepromluvil, jen pohlédl do jejích očí.

            „Girdwan tě prý viděl umřít a Leim a Frigo taky.“

            „Lásko, já jsem mrtvý …“

            Mioren na něj vyděšeně pohlédla.

            „Smím se vrátit jen na chvíli. Nikomu prosím neříkej, že tu jsem. Brzy odejdu a už navždy. Jen jsem to nemohl udělat dřív, než se s tebou rozloučím.“ pravil Roland a i v jeho očích se zaleskla slza.

            Mioren tiše vzlykala.

            „Odpust mi, prosím. Ty jediná mě můžeš spasit. Odpust … „

            „Já ti nemám co odpustit, můj milovaný.“

            „Pomstím se Grillordovi, teď už můžu.“

            „Zůstaň se mnou, lásko. Zůstaň zde takový, jaký jsi.“

            „Nemohu…“

            „Já tě prosím….“ plakala Mioren a znovu Rolanda objala a pevně ho k sobě přitiskla.

            Roland  se rozplakal taky.

            Uplynul den a přešla noc, když se Roland probudil na loži vedle své krásné Mioren. Hleděl na její ladné křivky, sledoval hruď, jež se vzpínala v pravidelném rytmu. Sledoval její hrdlo a pocítil opět tu známou touhu… Hlad po krvi.

            Cosi mu stále našeptávalo.

            „Zabíj. Vem si jí. Její sílu! Krev!“

            Roland tiše zasténal, vstal z lože a se slzami v očích opustil hraběnčiny komnaty.

            Opustil Mioren, opustil i své rodné město a vydal s znovu na východ. Vydal se na cestu pomsty…

            Kráčel dnem i nocí, ač dobře věděl, že vzdálenost, která ho dělí od pomsty může snadno překonat na perutích orla.

            Zadumán v myšlenkách, spalován svou bolestí i beznadějí kráčel stále vpřed.

            Procházel kolem Údolím smrti. Hleděl vzhůru na skalnaté stěny, které se tyčily po obou stranách  cesty. Spatřil stovky jeskyní vytesaných do skal.

Skála byla dokonale opracovaná. Jeskyně byly v několika úrovních a leckdy stupňovitě nad sebou – u každé vždy římsa či cestička pro dobrý přístup.  Tohle bylo místo, kam se ukládali ti nejlepší válečníci a největší hrdinové k věčnému spánku. Pohřbívali se ve zbroji a se zbraněmi v rukách aby i na věčnosti vstoupili jako válečníci.

            Rolan se zastavil a pozvedl paže dlaněmi vzhůru. Zavřel oči. Téměř okamžitě se začala stahovat černá mračna, která okamžitě zakryla slunce. Ani se nepohnul, jen slabý vánek si pohrával s jeho vlasy. Napravo od něj se ve vchodu do jedné z hrobek cosi pohnulo a z podzemní vyskočil kostnatý válečník s mečem a štítem v ruce. Seskočil na strmou cestu a zamířil k Rolandovi. Ten si ho však nevšímal a dál stál na svém místě. Jako kamenná socha.

Zaslechl další chrastění kostí.

            Roland pomalu otevřel oči a dál pokračoval v cestě. Nemusel se ani ohlédnout, aby viděl, že z dalších jeskyní v Údolí smrti vycházejí nemrtví, aby mu sloužili.

            Z pochodu jeho nemrtvé armády čišel strach. Hrůza padla na každého, kdo jen spatřil vyrovnané řady kostěných válečníků.

            Jejich vůdce se zastavil. Byl už blízko Grillordova hradu, ale nějak cítil, že k boji dojde dřív, než k němu stačí dojít.

            Mrtví válečníci strnuli v nepřirozených polohách a jako by dávali pozor spolu se svým vůdcem. Krajem se rozléhalo ticho a klid. Černá mračna, jež zmateně plula, se trhala a znovu sjednocovala, jako by se i na nebeské klenbě odehrával boj.

            V tom se ozval křik feiry a s netušenou rychlostí se ten tvor vznesl zpoza kopce. Téměř ve stejnou chvíli se na vrcholu kopce vynořily potrhané černé praporce v rukách kostěných netvorů, kteří se bez jediného výkřiku, pouze za doprovodu chřestění kostí a řinčení zbraní, řítili dolů.

            Roland pohleděl na feiru, která okamžitě vzplála a zřítila se k zemi. Bezděky se usmál.

Nemusel se ani pohnout, aby se armáda, kterou s sebou přivedl, dala do pohybu. S neuvěřitelnou zuřivostí se obě armády střetly jen kousek před Rolandem. Ten jen pobaveně sledoval tu směšnou bitvu. Bitvu bez jediného výkřiku, bez jediného padlého. Bitvu se spoustou rozbitých hraček. Vlastně ano, neměla z nich čišet hrůza, byly to jen hračky bez vůle. Směšné loutky a s nima se Roland bít nechtěl. Bylo mu jedno, která strana zrovna vítězí. On měl před sebou důležitější úkol. Grillorda!

            Prošel bitevním, aniž by musel kteroukoliv z netvorů sám zasáhnout. Jen tu a tam se za ním objevila doutnající kupička kostí.

            Klidným krokem došel až k hradu. Ještě slyšel vzdálené zvuky bitvy, když prošel otevřenou branou do Grillordova sídla.

            Vida, otevřenou… Grillord se vlastně ani nemusel obtěžovat bránu zajistit, pro Rolanda by teď stejně neznamenala překážku.

            Prošel opuštěným nádvořím přímo do paláce. Nikde živé duše… vlastně nikde žádný mrtvý či nemrtvý. Z postraní chodby se vynořil Dirvan.

            „Věděl jsem, že se vrátíš. Ví to i Grillord, už tě očekává.“

            „Čeká tu na svou zkázu.“

            „Možná… Tvá síla je opravdu neskutečná.“

            „Tebe nechám jít…“

            „Já tě právě chtěl požádat, abys ukončil mé trápení. Snad má duše najde přeci jenom klid.“

            „Ne, ty musíš jít hledat odpuštění. Jdi, tady za chvíli nezbude nic.“

            Dirvan jen pohlédl do Rolandových očí, pak jen pokývl hlavou a opatrným krokem zchromlého starce se vydal ven. Odešel…

            Roland hleděl za Dirvanem, dokud mu stařec nezmizel z očí, pak zaťal pěst a vydal se dál za svým cílem. Došel do velkého sálu, kde stál sám Grillord. Jen pohled na něj budil hrůzu.

            Roland tasil meč a bez jediného slova, bez zaváhání pokračoval v chůzi.

            „Přišel jsem si pro tebe.“ pravil.

            „Přišel sis pro svůj zasloužený trest.“ snažil se ho Grillord opravit.

            Roland se zastavil a meč mu volně visel v ruce.

            „Zabiju tě.“

            „Jsem už mrtev. Ty také, jestli si vzpomínáš…“

            „Zničím tě.“

            „Chceš zničit svého stvořitele?“

            „Zničím původce mé zhouby.“

            „Nedokážeš mě zabít. Nejsi dost silný! Pořád tě mám ve své moci.“ křikl Grillord.

            „Jsi si tím opravdu tak jist?“

            Roland se dal znovu do pohybu, meč pevně svíral v zaťaté pěsti.

            „Nemůžeš mě zničit!“

            „Jsem silnější…“ řekl Roland jakoby sám pro sebe.

            Grillord přivřel oči. Roland pocítil horko, věděl, že se Grillord pokouší o kouzlo ohně. Jen se zasmál. Grillord se vymrštil a vrhl se na Rolanda. Roland se nestihl ani pohnout, když ho Grillord srazil k zemi. Dopadl na záda a meč mu vyletěl z ruky. Grillord ho pevně svíral a v ruce se mu zaleskla dýka, která mířila na Rolandovo srdce. Roland včas zachytil zápěstí se smrtící zbraní a snažil se ji odklonit. Grillord měl netušenou sílu a špička prastaré dýky se velmi pomalu, ale s naprostou jistotou, blížila k Rolandově srdci. Mladý muž  se zuřivě bránil. Grillord mu na druhé ruce klečel a předloktím ho držel pod krkem. Rolland se snažil vyprostit ze sevření, pak d drbou z posledních sil  trhnul a do jediné rány vložil svou veškerou sílu. Grillord odletěl stranou. Dýka však přeci jen přejela Rolandovi přes hruď a zanechala za sebou krvavý šrám. Roland bez zájmu podíval na hustou tmavou krev, jež mu vytékala z rány, potom pohledl na Grillorda, který teď stál na deset kroků. Roland se chvěl a padl na kolena, jednou rukou se dotkl rány na hrudi, krvácela – hodně krvácela. Druhá ruka se pomalu sunula k meči, jenž ležel na zemi.

            Pohládl na Grillorda a ten se jen zasmál.

            „Mohls být mým učněm. Mohli jsme vládnout světu, ale tys to zkazil. Zhyneš. Vidíš tu dýku? Posvátná dýka z chrámu Alfor. Rány jejím ostřím se nikdy nehojí. To je tvůj konec.“

            Roland sklopil hlavu a hleděl, jak na zem dopadají kapky jeho krve, jak mu protéká mezi prsty, jež držel na ráně  v hrudi.

            Grillord se smál.

            Roland se bleskově Napřímil a vrhl svůj meč proti temnému vládci. Meč se ladně protočil ve vzduchu a prošel skrz Grillordovo hrdlo, aby se zabodl do dřevěného sloupu, který za ním stál.

            Grillord vytřeštil oči, upustil dýku a oběma rukama se chopil jílce meče, který mu trčel z hrdla a připoutával ho ke sloupu. Rolland pomalu došel ke zmítajícímu se Grillordovi. Vzal jeho dýku a pohlédl do očí toho netvora. Jen pokývl hlavou a ostří dýky zmizelo v hrudi Grillorda, který strnul, obrátil oči v sloup a již se nepohnul.

            Roland upustil dýku a nechal jí trčet v těle netvora, otočil se a belhal se k východu.

Koberce, gobelíny a bohatě zdobené závěsy najednou vzplály jasným plamenem, stoly, židle, prostě vše… Zraněný muž pomalým krokem prošel bránou a vyšel na kopec, ze kterého se mu naskytl pohled na celý Grillordův hrad. Pozvedl paže dlaněmi vzhůru a zavřel oči. Zem se otřásla, zdi hradu se začaly bortit, nejvyšší věž se rozlomila a s rachotem zřítila k zemi. Zem se zachvěla podruhé a velká část hradu se propadla. Zřítila se brána i s velkou částí hradeb, druhá věž se sesunula a zřítila se na jednu z hlavních budov a strhla s sebou většinu jejího zdiva.

Roland stál nehnutě se zavřenýma očima, dokud vše neutichlo a dokud zůstal z hradu kámen na kameni. Zničil to sídlo zla… Zvítězil.

            Znovu se hrdinova tvář začala měnit, oči rytíře byly teď očima dravce, obličej se protáhl v orlí zobák, oblečení se v cárech sneslo k zemi, když obrovský orel roztáhl svá křídla a mocně s nima zamával. Vznesl se do výše. Spatřil doutnající zbytky Grillordova sídla, spatřil pole poseté kostmi nemrtvých válečníků, jimž teď nikdo nevládl. Viděl je jako loutky, figurky rozházené na hrací ploše. Vznesl se výš, ačkoliv se cítil každou chvilkou slabší a slabší. Peří bylo zbarvené krví. Pak, jakoby se dravec v letu zastavil kdesi vysoko v oblacích.  Sám sebe si Roland představil v plamenech. Jasný oheň stravoval tělo obrovského dravce, který se neskutečnou rychlostí řítil k zemi.

            Mioran stála u okna a smutně hleděla k východnímu obzoru. Mračna se pomalu rozptylovala po obloze a znovu vysvitlo slunce. Vzdálené hřmění utichlo.

            V očích krásné dívky se objevily slzy.

            „Já ti odpouším, můj milovaný… Odpouštím ti, Rolande!“