Vánoce pozdě, ale včas

Je advent. Očekávám příchod Spasitele. Když se oprostím od křesťanského základu a budu advent a Vánoce vnímat tak, jak je vnímá většina z nás, totiž jako příležitost k zamyšlení nad vlastním životem, příležitost k zamyšlení nad osudem světa, příležitost k setkávání s přáteli a s rodinou, nutně musím dojít k absurdním otázkám:

Proč se zamýšlet a setkávat právě v tomto období ? Proč zrovna o vánocích navštěvujeme všechny naše příbuzné, na které celý rok pomalu nepomyslíme ? Proč zrovna o Vánocích jsme schopni otevřít naše srdce a peněženky vstříc dobročinným akcím ? Není to jen síla zvyku ? Není to jen jakýsi pocit “že se to patří”? Proč nemyslet na naše blízké každý den ? Proč nepřemýšlet o budoucnosti světa denně ? Proč nemít potřebné na očích stále ? To se v nás naše svědomí probouzí jen o Vánocích ? Stáváme se lidmi jen v tomto čase ? Nebo je to jen hra s názvem “Alespoň jednou ročně být dobrým člověkem”?

Přátelé, je leden, nikoho jsem přes Vánoce nenavštívil a byl jsem rád, že můžu být sám. Dárky dostaly děti, neměl jsem to srdce je o tu ilusi připravit a na dobročinnost jsem nedal ani korunu. Je leden, v práci je trochu klidněji, já mám konečně čas přemýšlet o svém životě, o budoucnosti světa, o potřebných této země, o tom, že s netrpělivostí vyhlížím Spasitele, o tom, že když babičku nenavštívím dnes, může zítra umřít a už ji nenavštívím nikdy.