Moje jméno je Nick Svanson. Bydlím na odděleném předměstí jednoho celkem velkýho města v menším rodinném domku se svými rodiči. Takový normální život. Nic zvláštního. Studuju na střední škole se zaměřením na výpočetní techniku. Na mém jménu vlastně ani moc nezáleží. Klidně bych se mohl jmenovat jinak a stejně bych to pořád byl já. Proč tohle všechno říkám ? No to je jednoduchý. Chci se s vámi podělit o něco, čemu dodnes sám nerozumím. O něco co se mi opravdu stalo, i když to vypadá spíš jako vystřižené ze snu. Nechci abyste si mysleli, že jsem nějak věřící nebo něco takovýho. Jsem ateista, ale nikomu většinou nevyvracím jeho názory. Můj názor je tak složitej, že nemá cenu se s ním někomu svěřovat a diskutovat o něm. Ovšem to co se mi stalo, do mého názoru tak nějak nepasuje. Vlastně nepasuje ani do žádného jiného názoru, o kterém jsem zatím slyšel. Možná jednou se ke mně dostane takový názor, který mi vysvětlí to, co se mi stalo. Toho dne se ale spíš nedožiju. A nedožije se ho ještě pěkných pár generací po mě. Kdybych to měl charakterizovat několika slovy, řeknu „prostě změna“. Ale celý je to moc složitý, takže vám to řeknu pěkně od začátku…

Úroveň první – Běžný den

            Co je to běžný den ? To je jakýkoliv obyčejný, všední den v mém životě před již zmíněnou „prostě změnou“. Nic o co byste stáli. Navíc když žijete s rodiči, kteří vám připadají, jakoby vám nechtěli dát za žádnou cenu pokoj. Jenže jinak patří běžný den do celkem bezstarostného života, kde nemusíte nic dělat a stejně nějak jste. Ale zpátky k tomu, jak vlastně takový běžný den vypadá. Běžně. Ráno vstávám s pocitem, že jsem minulý den něco promeškal. Věci do školy si připravuju na poslední chvíli právě to ráno. Potom do sebe hodím něco k snídani, prohodím několik univerzálních vět s rodiči, kteří se chystají vydělávat na studujícího synka. Rozhovory netrvají dlouho a většinou dokážu už předvídat odpovědi na mé otázky. Tedy kromě matky, která na mojí otázkou skoro vždy odpoví otázkou svojí, takže to ve finále vypadá, jako kdybych si odpovídal vlastně sám. Když tohle všechno přetrpím, odebírám se obyčejně do koupelny, udělat ze štětin vlasy a z ospalého ksichtu obličej. Pak přehrabu dokola svůj šatník, kde se snažím vybrat to nejlepší, co tam Ježíšek nadělil. Ve finále to vypadá tak, že každý den mám na sobě prakticky něco jiného. Později jsem samozřejmě poznal, že tím potlačuji svojí osobnost, ale v této době mám ještě stále problém najít sám sebe. Potom opouštím domov s klíčem v ruce a hledám po kapsách peníze na dopravu do města. Od nás z předměstí jezdí spousty lidí, většinou středního a pozdního věku. Znám prakticky všechny a jako dobře vychovaný syn vedoucího provozu jedné běžně prosperující firmy, všechny zdravím. Oplácí mi buď milými úsměvy, nebo pozdravem. Mám dobře vytypovaný ty lidi, který mě pozdraví a ty, kteří se na mě jenom zašklebí. Vím dopředu kdo, co a jak udělá. Při nástupu do autobusu si samozřejmě ještě vyslechnu nějakou inteligentní pasáž ze sbírky pořekadel a moudrostí mozku místního řidiče. Dostanu se do centra v poměrně slušném čase, protože zmíněný řidič je bývalý policista, má spoustu známých a s přestupky typu „jízda na divoko“ nemá nikdy problém. V centru přestupuju na autobus městské hromadné dopravy. Vždy přesně na ten, co jede v 7.45. V něm totiž vždycky sedí Tom, kterej mi drží místo. Jsme tak domluvený. Vždy přistoupím a zeptám se: „Je zde volno ?“ a on mi odpoví: „Bohužel. Držím zde místo kamarádovi.“, načež ho pozdravím a sednu si.  Tak je to vždycky. Už se z toho stal takový obyčej. Bereme to jako běžnou věc. Během cesty si mi Tom postěžuje, že jeho ségra je úplně blbá, když se tahá s tím debilem Counterem, kterýho nadevše nesnáší. Vždy vypráví co by mu nejradši udělal a každý den najde něco novýho, což se mi na něm líbí. Potom vystoupíme a jdeme spolu do třídy. Tam také moc změn nenajdu. Hned u dveří mě zastaví Steve, který do mě bez pozdravu hned začíná hustit své argumenty o tom, že moje webové stránky se s těmi jeho nedají vůbec srovnat a vždy to doplní slovem „kakáči“, čímž mě, jak jsem pochopil, asi oslovuje. V zadní části třídy hrají Svěrač s Klouďákem fotbal, Paul se jako vždycky vrtá v třídnici a hledá co by z ní mohl vyčíst, aby to potěšilo ostatní a bylo jim to ku prospěchu. No a konečně i Marty, který vedle mě sedí v lavici většinou přemejšlí nad vylepšením své klasifikace a potom mi vypráví nějakou svojí oblíbenou scénu z animovaného seriálu. Těch pár hodin v tomhle zvěřinci přežiju, najim se a potom se odebírám na autobus, který mě zase odveze domů. Vracím se mezi 16. a 17. Hodinou, unavenej událostmi. Moc času už mi nezbývá, takže většinou usedám k počítači a něco řešim. Potom jdu spát. A začíná mi nový ráno. Stejný jako včera a úplně stejně. Jen jeden rozdíl v tom je. Vždy je o den víc než včera.

            Takže teď už víte jak vypadá můj běžný den, na čemž budu v dalších úrovních stavět. Nepočítám víkendy. Ty jsou tak trošku proměnný, ale většinou je buď trávím sám, nebo s lidmi o kterých už jsem tady mluvil. Tohle všechno sice znělo stereotypně, ale vlastně si ani nebylo na nic stěžovat. Co mi chybělo ? Na to jsem přišel až dýl…