NETYPICKÁ JÍZDA AUTEM

Při chůzi kolem domu mému zraku neuniklo na parkovišti podivně vyhlížející auto. Při bližším zahledění mi bylo jasné, že jde o můj automobil. Došlo mi že už delší čas jsem s ním nejezdil, a tak jsem se hned chtěl s ním projet.

   Jenže nějak mi klíčkem nešly otevřít dveře. Dost mne to naštvalo. A tak nastalo jejich páčení. Nebyl to asi moc dobrý nápad, protože během páčení dveře zcela vypadly. Pak jsem si všiml, že opodále stojí nějaký muž a zírá na mě.

„Takhle neodborně se vloupávat do auta. A ještě přitom nadělat takový hluk. Jo, to já bych odvedl lepší práci.“ Řekl ten muž a odešel pryč.

Nikdo další o to, co jsem udělal, neprojevil zájem, a tak jsem se posadil do auta. Zlomený klíč v zapalování dával tušit, že nastartování nebude zrovna jednoduché. Pod startérem čouhalo velké množství drátků. K mému překvapení se mi podařilo nastartovat. Auto se rozjelo. Přitom se rozkmitaly stěrače a poněkud mě profackovaly. Všiml jsem si, že schází přední sklo. Netrvalo to dlouho a stěrače odlétly. Já se poté plně soustředil na jízdu. Po chvíli jsem nabyl dojmu, že není něco v pořádku. A také nebylo. Scházel volant.

  Náraz do telefonní budky následoval vzápětí. Byl asi dost silný. Muž v ní stojící z ní vypadl a svíral v ruce utržené sluchátko. Chvíli mě i s ním honil, ale pak zahučel do otevřeného kanálu. Já poté odtlačil auto zpět a šel jsem shánět domů volant. Volant nikde doma nebyl k nalezení, a tak jej nahradila řídítka od kola.

  Neřídilo se mi zrovna moc dobře ale hlavně, že auto jelo. Pravda, první zatáčku jsem poněkud nevytočil a čekající lidé na autobusové zatáčce se rozprchli všemi směry. Poté mě napadlo, že bych se měl také připoutat. Při pokusu o připoutání se pás nějak zasekl. Při prudkém zatáhnutí se ozvalo rupnutí. Pás se urval. Vymrštil se a jeho konec zasáhl kolem jdoucího chodce. Chodec se poroučel na chodník a dost nadával.

„Pardon. Za ten pás se omlouvám!“ Vykřikl jsem na ležícího muže. Ve zpětném zrcátku pak chvíli byla k vidění běžící postava, která křičela.

Připoutání vyřešily mé kšandy. Připoután s nimi k sedačce pokračovala má jízda. Nebyla zrovna moc klidná. Pár věcí od auta odpadlo. Jako třeba přední a zadní nárazník, výfuk a ještě nějaké části auta, včetně všech zbývajících dveří.

  Pak se rozpršelo. Letmý pohled nahoru mi prozradil, proč na mě prší. Scházela totiž střecha. Vůbec mě to nerozházelo. V autě složený slunečník po otevření začal sloužit jako deštník a v ulicích jsem hned byl středem pozornosti.

K mé radosti  přestalo pršet. Slunečník však nešel složit. Že není složený mi nevadilo jen do té chvíle, než se sám složil. A to dost nešťastně. Neboť má hlava se ocitla v jeho vnitřku. Nějak nešel z mé hlavy a já neviděl kam jedu do té chvíle, než  slunečník opustil mou hlavu. Pak se přede mnou objevila velká prosklená výloha. Že nefungují brzdy, bylo jasné v tu chvíli, kdy výloha přestala existovat. Několik velmi hezkých nablýskaných aut  po mém projetí  již tak hezky nevyhlíželo.

„Já opravdu nerad. To víte, když selžou brzdy, to je pak těžký. Hm, máte tu pěkný bouráky a teď jsou i bohužel nabouraný.“ Řekl jsem užaslým zaměstnancům poté, co se auto definitivně rozpadlo a já na sedačce dojel před kancelář autoprodejny.

„Ale vy jste určitě pojištěný. Tak to zase taková tragédie pro vás nebude.“ Pokračoval jsem a po odpoutání se od sedačky bylo mou snahou nenápadně zmizet.

„Kam jdete!“ Vykřikl jeden muž v kvádru.

„No domu. Támhle mi zrovna jede autobus.“

„Jste normální?“

„Někdy o tom pochybuji.“

Pak nastal velký běh všech přítomných v prodejně za mnou a já se schoval v nejbližší budově, jenže na ní byl nápis POLICIE a bylo náhle po útěku.