Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZávislost I.
Autor
ina
Lidi, tuhle věc (která má zatím kolem 20 normostran) mám v PC asi rok. Dnes jsem si všiml, že je nedokončená. Pokud bude zájem, uvidíte každý den (možná týden :) jeden nový díl na Písmákovi. Zatím je materiálu dost, ale za 10-20 dnů budu muset začít pssát nové kapitoly. Doufám, že mě svým ohlasem budete motivovat k tomu, aby tomu tak skutečně bylo. Podle prozatimního ukončení vidím, že navázat na to, co jsem před rokem nedokončil, bude složitá práce. Uvítám jakékoliv připomínky ke stylu i ději. A ještě jedna věc. Každý z mého okolí říká, že v každém mém dílku je velký kus autobiografie. Pravdou je, že kdybych se alespoň částečně ve svých povídkách neodhalil, neměl bych o čem psát. Beru to jako své velké autorské minus. Proto prosím, kdo má zkušenosti, jak z toho ven, dejte vědět. Nebo mi jen chybí fantazie, že čerpám jen ze svého života? Díky
SMS
I.
Do Ch ne, do Bi ano, ale jen tak, aby se nereklo. Na Fy kaslu, mam za 2. KOK
Odložil jsem mobil a zašmátral na stole po učebnici, abych se přesvědčil, zda má jakékoliv učení vůbec cenu. Otevřel jsem bílou bichli a po chvíli prázdného hledění ji vrátil opět na stůl mezi sešity a knihy. Dolní roh monitoru ukazoval čas 23:00.
Do maturity daleko, učení bude ještě dost, napadlo mě, když jsem z čisté nudy spustil skutečně hloupou hru s názvem Solitaire. Škola byla odsunuta na druhou kolej. Alespoň pro tentokrát. Rychlé tahy virtuálními kartami mě brzy přestaly bavit stejně jako neustálé kmitání pohledem na displej telefonu. Ještě jednou a pak už ho vypnu, přikázal jsem si.
Zpráva
Cvičeným pohybem jsem sáhl po tlačítku OK, abych si noční textovku přečetl.
Nigerie – Anglie 0:0 * Svedsko – Argentina 1:1 (osmifinale:Svedsko – Senegal * Dansko – Anglie)
Opět mě překvapilo sportovní zpravodajství. Žádná zprávička od mých milých přátel. Definitivně jsem se rozhodl ukončit veškeré spojení se světem a dlouhým odhodlaným stisknutím tlačítka znemožnil všem rušivým elementům, aby bránily mému spánku.
Konečně zhasla i obrazovka počítače a já pootevřel okno. Nasál jsem čerstvý vzduch. Černočerná tma způsobená nefunkční lampou veřejného osvětlení byla posledním signálem k tomu, abych se zakuklil do peřin.
Do zvonění, které se na našem gymnáziu opožďuje někdy až o pět dlouhých minut zbývalo více než půl hodiny. Přesto jsem chvátal. Chtěl jsem vyjít co nejdříve, abych pochopil alespoň část látky, která předešlý večer vzala za své. Krátké rozloučení s domovem a celá rozevlátá postava už kráčela vstříc slunečnému dni, jehož vetší část strávím ve školní lavici.
Ze zadní kapsy školní tašky bezděčně vytahuju krabičku s anténou. Jako každé ráno si pokládám i dnes stejnou otázku: Kolik zpráv přišlo? Hm, dvě, dovídám se při pohledu na zelenou plošku v horní části přístroje.
Jake jsou zmeny? OO
Na tohle asi odpovídat nebudu. Pozdě. Hm. A druhá?
Nechces napsat male kukuricce? Je mi 15, jsem z Olomouce.
Ha! Stal jsem se účastníkem jednoho z miliónu omylů, které se stávají každou minutu.
*22#
Zustatek Vaseho uctu je 451,20Kc.
Včera jsem dobil. Klasicky, kartou. Pravda, kreditu mám dost. Odepíšu.
Tak Ti pisu, kukuricko! Je mi 16, jsem z Litovle. IaN
Rozmýšlel jsem se, jestli napsat jméno nebo jen přezdívku. Přezdívka stačí. Otevírám majestátné dřevěné dveře sto let staré školní budovy a s téměř železnou pravidelností, kterou bych přirovnal k nemoci z SMSkování, pozoruju, jestli se na displeji nezobrazuje kouzelné slůvko „Zpráva“ nebo alespoň krátké prozvonění s jasným významem: Myslím na tebe, ale nestojíš mi za 2 koruny, tak ti zatím nepíšu.