Závislost III.

III.

Musel jsem se pousmát nad počtem zpráv, které ráno vykazoval stav mé SIM karty. Zřejmě nějaký vti-

Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene! Kretene!  Kret

Tento text následoval ještě dvacetkrát. Zbytek se do paměti nevešel. O to větší bylo mé překvapení, když se po smazání oněch bezmála čtyřech stovek kreténů objevili další. Po třech minutách byl od odstraňování nadávek klid. Pochopitelně, že dotyčná osoba odeslala všechny SMSky z internetu. Měl jsem zkrátka smůlu. Někdo si mě vybral jako snadný cíl útoku, kterému se nedalo vzdorovat. Marné bylo přemýšlení a tiché podezřívání každého, kdo znal mé číslo. Že by – Kukuřička? Má snad důvod? Zvoneček na plošce v horní části mobilu se stal rázem aktivním a každé prozvonění, každá SMS se měnila v pípnutí nebo pisklavý zvuk. Oddechl jsem si, že jsem se s náporem trapných vzkazů vypořádal a pomalu vstával ze své vyhřáté postýlky. Jako kulový blesk projel mýma ušima oznamovač zprávy. Už zase, ptal jsem se sám sebe. Naštěsí jsem se mýlil...

No, ja jsem zatim panna, jestli Te to zajima... Asi jo, ze? :) K.

Upřímně řečeno, žasnu. Takové přímočaré přiznání jsem skutečně nečekal. Plastové tělo magického telefonního aparátu sklouzlo do kapsičky, která byla na černém neznačkovém batůžku pro něj určena. Jako každé jitro jsem i dnes vstal dříve, než by bylo nezbytně nutné. Ručičky nezvykle velkých hodinek napovídaly, že kdybych chtěl, mohl jsem zůstat ještě dvacet minut doma. Přehodil jsem brašnu přes rameno a zmizel v mlze, která dnešní den zpestřila. Hezké počasí, doprovázející poslední květnové dny a noci, se již stávalo zběhlostí, na níž se lehce zvyká, ale pravda, méně snadno odvyká. Prokousal jsem se ranním oparem až k budově našeho milého gymnázia a posadil se do prázdné šatny. To byla další zvláštnost dnešního dne. Ještě nikdy jsem během letošního roku nevítal prázdnou šatnu. Z kapsičky jsem vytáhl přístroječek. Byl jsem krapet zmaten, proto mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, co čísla na virtuálním ciferníku znamenají.

Romana, Luboš ani Martina. Žádný ze známých obličejů se na mne dnes neusmíval (respektive nemračil). Jedna a jedna je jedna a jedna, pomyslel jsem si. Mlha zřejmě zpozdila všechny spoje, proto se svých spolužáků jen tak nedočkám. Pohodlně jsem se opřel o nepohodlné mříže naší šatny a čekal. Čekal jsem až do chvíle, kterou časoměřiči nazývají „8:12.“ V tu ránu mi došlo, že by už mělo zvonit. Vyběhl jsem do prvního patra zejícího prázdnotou. Druhé patro na tom nebylo jinak.

Po cestě ze schodů jsem zaslechl řinčení kytary a vysoký zpěv. Jedna a jedna je jedna a jedna, blesklo mi opět hlavou. Sobota ráno... Hm. Aha.

Zvuky rockové hudby vycházely z pravého křídla, kde nacvičovala jedna ze začínajících kapel. Takže v sobotu se neučí, ale vchod je odemčený, protože nám ve sklepě nacvičují rockeři. Jak říkám, jedna a jedna je jedna a jedna.

Vrátil jsem se domů, a jakoby se nic nestalo, opět ulehl do postele. Sám sebe jsem příjemně překvapil tím, že jsem před odchodem nestačil ustlat. Lehl jsem si na proležený polštář a zíral na strop. Přesněji, nebyl to přímo strop, na co jsem ospale civěl. Mám pokoj v podkroví, takže se nad mým obličejem linula bílá zkosená stěna. Usnul jsem. Asi po hodině neklidného spánku jsem se bleskurychle posadil na posteli. Mé podvědomí přijalo závislost na 900/1800 (frekvence, na níž funguje většina českých sítí GSM) za svou. Krátké vysoké a často i odporné písknutí uvedlo obě mé signální soustavy do stavu bojové pohotovosti. Seděl jsem na propoceném lůžku, srdce mi bušilo a pravá ruka svírala původce všeho běsnění.

Co delas?

Autorem nebyl nikdo jiný, než sama Kukuřička. Usínat napotřetí se mi nechtělo. Zelený displej jsem vyměnil za monitor počítače. Musel jsem se z dnešního zážitku vypsat. Vypsat a poslat asi dvacet kilometrů směrem na jihojihovýchod – do Olomouce.

To: kukoo22@yahoo.com

Subject: Dnes je Sobota

Ahoj Kukuřičko!

         Nebudeš tomu věřit, ale asi  díky Tobě a SMSkám blázním. Dnes jsem se oblekl, nageloval a vyrazil do školy. Sedím v šatně a čekám. Nikdo nepřišel, místo toho jsem slyšel, jak v suterénu gymplu nacvičuje nějaká skupina. Jejich zpěvák má dost vysokej sopránek.

         Asi se dnes pojedu projet na motorce. Mám skutřík. Bude dnes, myslim, hezky.

                   Tak se mej, ahoj IAN

         Oblekl jsem se do svršků, které jsem ze sebe doslova strhal poté, co jsem se rozčilený vrátil z výletu do školy. Z garáže jsem vytáhl motorečku a stiskl tlačítko. Nic. Znovu. Motor poslušně naskočil. Dlouho jsem nikam nejel. Kam se vydám? Za kukuřičkou? Bylo rozhodnuto. Poznám ji osobně!