Společnost

Pohled na společnost přes myšlenky Richarda Bacha po přečtení jeho knih Nikdo není daleko, Jonathan Livingston racek, Iluze, Most přes Navždy, Útěky z bezpečí aneb dobrodružství duše a rozečtení knihy Dar křídel. V této eseji píši o myšlenkách, které jsem zachytila v jeho knihách, které ve mě zůstaly a žiji jimi dodnes.

 Společnost je naše velké já. Je odrazem nás samých. My si určujeme místo, čas a děj. Hrajeme si. Střetáváme se. Soutěžíme. Dokazujeme si. A znovu a znovu se učíme tomu, co již umíme, známe, víme. Tomu, že Život je.

 Naše vnitřní já je jako plamen svíce. Ale abychom poznali čím jsme, potřebujeme poznat to, čím nejsme - tmu. A tak v hledání podstaty sebe vtahujeme do svého života protiklady sebe, ale i souznění, to proto, aby byla zachována rovnováha. Hledáme svojí jedinečnost, ale i spolupatřičnost k celku.

 Dokud není naše vnitřní já připraveno (třeba na přijmutí partnera do života), příslušná situace nenastává. Ale jakmile změníme přístup, znenadání se mění i svět kolem nás. Mění se vztahy k ostatním, objevují se "jiní" lidé, kteří už tady dávno byli, stačilo si jich všimnout nebo začít poslouchat, co říkají. Začít je vnímat.

 Přání se plní. Bach píše, že nejrychleji se k tomu splněnému dostaneme tak, že děláme, že už máme splněno. Zrada na přáních je, že se plní jaksi po svém. Zformulujme přání do věty, nejlépe jednoduché, v jednom jazyce, velmi čistě s použitím pouze kladných slov bez záporu a v přítomném čase. To aby se rychle splnilo. Napišme si tuto větu. Zkoušejme se na ní podívat z různých pohledů - brát jí doslovně, nadneseně, alegoricky, ironicky... Ta věta, to přání, se může vyplnit různě. Může to být úplně jinak, než jsme si přáli. Je tudíž důležité, jaká slova užijeme. Je důležitý jejich možný význam v našem životě. Záleží na nás jaká slova zvolíme.

 Dobro a zlo. Tato slova jsou často používaná. A ještě více jsou zaměňována s pocitem štěstí a neštěstí (Ten se má dobře = Je mu příjemné bytí tady). Jsou to tisíci lety prověřené stanovy o tom, jak se máme chovat, co jak činit a dělat. Ale vůbec nezaručují, že když se budeme chovat jen dobře, že se budeme cítit jen dobře a opačně. Nežijeme výhradně jen pro dobro (o to se snaží buddhisti a proto je tak milé s nimi být) nebo výhradně pro zlo. Žijeme dobře i špatně. Žijeme pro sebe.

 Doma je naše místo. Ale kde to je? Obloha je velký domov, všude na Zemi, když zvedneme hlavu, je tam. Vzlétneme vzhůru a snad se jí i dotýkáme, ale přitom, když se vracíme dolů, vracíme se domů na Zem. Být doma je pocit. Pocit důvěry, bezpečí a plno lásky k tomu. Přijetí.

 Milujeme. Milujeme život, lidi, zvířata, rostliny, věci...Působí nám skutečnou radost, prostě tím, že jsou. Chceme toto potěšení uchovat...a tím tu radost ničíme a bráníme, aby přicházela další a další...

 Jediné co můžeme opravdu vlastnit jsou naše myšlenky. Jakmile si myslíme, že máme milovanou osobu, v tu ránu ji ztrácíme (ta osoba povětšinou existuje nadále, ztrácí se ta milovanost). Věci lze zničit. Pocity mizí tak rychle, že jsme si možná ani nevšimli, že tu jsou. A když si všimneme, v tu chvíli už prožíváme pocit jiný. Jsme odsouzeni ke svobodě, jediné co nás může zotročit, svázat, uzavřít jsme my sami.

 Naplnit život lze prožitky. Ale když se moc hrneme jen za těmi příjemnými, za tím užít si, propadneme časem k té hrůze a užíváme si šeredně. Když více prožíváme a snažíme si uvědomit i ošklivé pocity a dáváme i jim význam, dosáhneme větší rovnováhy a harmonie. Pochopíme, že už to být je slast.

 Mohlo by se zdát, že tu chybí hodnocení, soudy, srovnávání a je to tím, že moje myšlenky hodně s myšlenkami Richarda Bacha splývají. On je mistr v psaní a přitom je to přítel. Jeho poselství je prosté a jasné. A kupodivu jeho sdělení pro mne vlastně ani není nové, zjišťuji, že mi spíše připomíná to, co už vím odjakživa. Činí mě to radostnou číst jeho písmenka. Ta radost se rodí z toho, že jsem já sama také schopna milovat a obdivovat cokoliv, co pokládám za vzácné a dobré a krásné. A toto poznání mi přinesl Richard Bach.