NÁVRAT ZA ÚSVITU.

Na obloze svítalo. Obzor se zbarvil do žluté barvy a  několik málo oblaků bylo osvíceno prvními paprsky. Na zatím šeré obloze letěl dvoumotorový bombardovací letoun Wellington vracející se z nočního náletu.

„To není vůbec dobré. To zdržení nad Německem se nám setsakramentsky nevyplatilo.“ Řekl Oldřich Novák, který pilotoval letadlo.

„Musíme doufat, že nás neobjevěj Němčouři v mesounech. Nesmíme spustit oči z oblohy!“ Mínil druhý pilot Karel Pokorný.

„Je to v háji. Radiostanice nefunguje. V Anglii nás nezaměřej, kdybychom museli sedat.“ Ozval se radista Jan Kolář.

„Hm. Čím dál tím lepší. Ještě štěstí, že letíme ve správném kurzu do Anglie.“ Zkonstatoval Oldřich Novák.

  Obloha se začala stále více rozjasňovat a hladina kanálu La Mance pod nimi začala vystupovat ze šedivého přítmí. Její nevlídné vlny se staly  již osudné mnohým letcům, kteří byli nuceni nouzově přistát. Nikdo na to nechtěl ve Wellingtonu myslet.

  Čas ubíhal a sluneční kotouč zpoza obzoru stoupal pozvolna výše na oblohu.

„Jo dnes bude hezký den.“ Řekl přední střelec Emil Koutecký.

„Tak ať se dožijeme! Ještě tak něco přes půl hodiny a uvidíme pobřeží Anglie.“ Mínil navigátor a bombometčík Josef Kalina.

„Hej, Tomáši! Jsi tam vzadu nějak ticho! Snad netlučeš špačky?“ Zeptal se Oldřich zadního střelce.

„Ne. Jen počítám ovečky.“ Odpověděl Tomáš Čermák a ve sluchátkách zaslechl smích několika ostatních členů posádky.

  Uběhlo několik minut, když zraku zadnímu střelci neuniklo na obloze objevení se dvou malých černých teček.

„A sakra. Něco letí za námi vpravo nahoře!“ Zvolal.

„To budou určitě Němčouři. Kolik jich je?“ Zeptal se hned Oldřich.

„Jeden, dva…sakra! Čtyři letadla. Letěj dost rychle. To budou stíhačky.“
Tomáš poté uviděl, jak čtveřice čárek se rychle zvětšuje a přibližuje se k nim. Krátce na to se čtveřice rozdělila na dvojice a každá dvojice k nim letěla z jedné strany.

 „Jsou to mesouni. Stodevítky. Chtěj nás vzít do kleští!“ Vykřikl vzápětí.

„Ta dvojice vlevo se blíží rychlejc!“ Řekl Jan, který se přemístil pod menší prosklenou kopuli ve stropě bombardéru.

„Slítám k hladině, aby nemohli pod nás!“ Oznámil Oldřich a Wellington poté v mírné levé zatáčce klesal k hladině. To už zarachotil dvojitý kulomet zadního střelce.

  Tomáš měl natočené kulometné dvojče na jednu z dvojic Me-109 a snažil se jednu z nich dostat do kruhového zaměřovače. Postřehl, jak se od křídel jedné stíhačky začíná blýskat. Palbu hned opětoval a neustále držel spoušť. Přitom natáčel kulomety z leva doprava, tak jak prolétávala ona Me-109. Hned natočil kulomety na druhý nepřátelský letoun a stačil na něho vypálit.

„Schytali jsme to do levýho křídla!“ Hlásil Karel, kterému se přes boční okénko kabiny naskytl pohled na velké množství děr v křídle těsně vedle motoru.

  Oldřich vyrovnal let bombardéru. Ve stejný okamžik do pravého trupu Wellingtonu zabubnovala palba od dalšího útočícího německého stíhače.  Jan se vrhl na podlahu a začal nadávat. V trupu zela série průstřelů.

 „Bacha nalítává ze strany!“ Varoval přední střelec Emil, který natočil kulomety co nejvíce do strany a také nahoru. Z nich vzápětí začaly šlehat plamínky. Na zlomek vteřiny se mu bok nalétávající stíhačky mihl v zaměřovači, přičemž nepouštěl prst ze spouště.

„Slíznul to!“ Vykřikl poté.

„Parchanti! Jedna mě škrábla.“ Ozval se Jan a díval se na roztrženou leteckou uniformu v paži.

„Dva za náma. Každej z jedný strany!“ Vykřikl Tomáš.

V letu nad hladinou se pokusil Oldřich o co největší úhybný manévr, který mohl bombardér udělat. Přitom zahlédl, jak se kolem nich prohnala jedna Me-109, aby vzápětí zaslechl a také uviděl, jak trasující čáry střel dopadají na pravé křídlo a na kryt motoru.

  Německý stíhač při nalétávání "postavil" letoun na křídlo a snažil se dostat do zaměřovače motor bombardéru. Zároveň postřehl palbu zadního střelce. Stiskl spoušť a viděl jak čáry střel dopadají na křídlo Wellingtonu. Ve stejný okamžik  však do přední části Me-109 inkasoval zásah. Vyrovnal po vzdálení se od bombardéru let a zjistil, že za sebou zanechává proužek černého dýmu.

„Něco jsem schytal. Dorazte ho i za mě!“ Řekl do vysílačky a namířil si to směrem k Francii.

„Neboj půjdou ke dnu. Taky mě osolili. To jim oplatíme!“ Opověděl mu jeho kamarád a pohlédl na bombardér, kterému se ze zasaženého motoru  valil černý kouř.

  Šestice mužů v bombardéru se připravila na poslední boj. Ani si v tu chvíli nevšimli, že na obloze se mezi oblaky vytvořila zvláštní sluneční záře od níž se rozbíhá několik slunečních paprsků velké intenzity.

 Jeden ze stíhačů v Me-109 se stáčel na Wellington, když tu náhle spatřil na obloze ze slunečního svitu vylétávat formaci Britských stíhacích Spitfirů.

„Pozor! Spitfajry!“ Vykřikl do vysílačky a strhl ostře letoun do strany k hladině a letěl rychle pryč. Dva další němečtí stíhači se po varování zadívali k obloze a též uviděli formaci dvanácti Spitfirů. Hned je přešla chuť na sestřelení poškozeného bombardéru a v letu těsně nad hladinou zmizeli ve směru okupované Francie.

 „To není možné. Oni to vzdali!“ Zvolal radostně Tomáš.

„Měli nás, už skoro na lopatě. To nechápu.“ Řekl Oldřich a zaradoval se když jím spuštěný hasící systém uhasil motor.

„Podívejte na oblohu. Snad se nelekli těch ptáku. Letěj jako nějaká formace Spitfajrů.“ Ozval se rozesmátě Emil a všichni se zadívali na letící ptáky v paprscích slunce, kteří pozvolna zmizeli v dálce.

„Tak dáme tu naší. Utekli jsme hrobníkovi z lopaty.“ Navrhl Jan a šestice mužů začala zpívat: „Vyvalte sudy….“