Zapadá slunce

Miostná povídka. Muž je odveden, doma zůstává jeho milovana, kterou miluje více než život.

Právě zapadá slunce.
V zahradě z růží ležíš, a odcházíš do kraje snů. Potichu k Tobě přistoupím. Posadím se vedle Tebe. Utrhnu poupě. Odstraním trny, abych tě neporanil. Přitulím se k Tobě a začnu tě laskat po tváři poupětem od růže. Pomalu otevřeš oči, začneš se usmívat. Políbim tě a vemu do náručí. Zašeptáš mi do ucha: "To bude v pořádku" Ležíme takto spolu dlouhý čas, ani nevíme jak dlouho. Dívame se na hvězdy. Po chvíli spatříš na mé tváři slzu. Ještě pevněji mne obejmeš. Na konec spolu usneme. Ráno když se vzbudíš, nejsem vedle Tebe. Rychle vběhneš do domu, je prázdný. Hlavou Ti prběhne: "Ani se nerozloučil..." Jdeš nahoru do ložnice se převléct. Na posteli leží dopis. Je na něm naše společná pečeť. Rychle ho otevřeš a přečteš. Z obsahu tě začne mrazit. "To přeci není možné" Proklouzne Ti mezi rty. Jdeš pomalu do kuchyně. Bereš si něco k snídani, ani nevíš co. Po chvili zjistíš, že sis vzala snídani co jsem Ti připravil já ještě předtím, než jsem TAM odjel. Postupem času si zvykáš, že zde nejsem, jsem TAM. Najednou musíš na záchod. Raní nevolnost. Na chvíli se usměješ, ale jen na chvíli. Pohladíš se po bříšku, už začíná být vidět. (Vzpomeneš si na mne)
Po týdnu někdo zaťuká. Je to listonoš. Když Ti podává dopis mírně se mu klepou ruce. Vezmeš si ho od něj a udiveně se na něj díváš. Pokyne Ti ať se podíváš od koho je. Jen se na Ten zatracenej dopis podíváš a vše pochopíš. Přestáváš se ovládat. Pomalu se suneš k zemi, nekontrolovatelně pláčeš, ani se nechceš podívat co je uvnitř napsáno. Víš co tam stojí, je tam to, že se již nikdy domů nevrátím. Tvůj život ztrácí beze mne smysl. Vzpomeneš si na Ten  dopis z ložnice, Ten ode mně. Na konci stálo: "Až Ti příjde Ten dopis od nich, žij beze mne dál, pro Toho maličkého. Nezapomeň že jsem Tě v životě stale miloval a teď i po smrti."
"Nesmíš se vzdát"

---