Účet

           Končí další vlahý večer. Světlo vycházejícího měsíce ozařuje malou hospůdku na okraji města. Z budovy se line hluk, způsobený osazenstvem, které ji naplňuje až k prasknutí. Hukot davu znásobuje i pětice mladíků u jednoho ze stolů. Před každým z nich stojí sklenice z poloviny plná zlatavého moku. Na čtyřech tvářích je vidět, že právě rozpitý půllitr není první ani poslední. Pátý z kamarádů opilý dozajista není  -  narozdíl od svých spolustolovníků se mu ve tváři zračí silný výraz nervozity a obav. Co chvíli mu pohled zabloudí k papírku počmáraném množstvím číslic a čárek.

            Za chvíli to již nevydrží, účet politý pivem zvedne a položí ho před mladíka, který sedí vedle něj. Ten jen pokrčí rameny a jedním lokem dopije svou sklenici. Ve světle osmého piva se situace hned zdá méně nepříjemnou.

            Nervózní mladík si odkašle aby upoutal pozornost všech sedících, což se mu z větší části i podaří.

„Pánové, jestli jsem to dobře spočítal, tak jsme právě udělali účet asi kolem tří litrů. Doufám, že tady máte dost peněz. Já tady totiž mám asi jenom kilo.“ Tázavě se podívá na ostatní.

„Dej to sem,“ vyrve mu papírek z ruky mladík s mohutnými kotletami. Opilecky na účet zamžourá a pokusí se něco přečíst. Posléze, když mu neustále přebývá jedna nula, to vzdá. „Hm, asi máš pravdu. Tak to jsme v pytli, protože já mám pade.“

Chvíli je kolem stolu ticho. Pak se zvedne jeden z kamarádů, mající zelené vlasy: „Hele, mám nápad. Já ty prachy vyhraju na automatu.“ Než stačí kdokoliv cokoliv říct, je pryč. Během čtvrt hodiny přivrávorá zpátky a smutně si sedne. „Tak, co ?“ vyzvídají kamarádi. Příchozí si povzdychne: „Prohrál jsem na tom dvě kila.“

Střízlivý mladík obrátí oči v sloup a tiše zanadává. Ostatní, stále pod vlivem vypitého alkoholu, to nevidí tak černě.

„Sem to vychytal, chlapi,“ ozve se jeden z pijanů, který se právě vrací ze záchod, „Na záchodech je takový šikovný vokýnko. Prolezem tim a  sme v pohodě.“ Trojice opilců si oddychne, mají to z krku. Jen Nervóza chce něco namítnout. Vzápětí je však umlčen ostatními. Nakonec je rozhodnuto, že se všichni postupně vytratí a on půjde poslední. Na jeho námitky není brán zřetel a brzy je vše dohodnuto. Za chvíli je za stolem sám, kde si sám sobě nadává, kam, že to vlastně vlezl. Už, už chce odejít také, když tu náhle se u stolu zjeví statný číšník a dožaduje se placení. Mladíkovi zaplaví mysl vlna paniky, která je vzápětí vystřídána sérií velice sprostých nadávek.

Rozhlédne se po lokále a zrak mu padne na dveře otevřené na ulici. „Tak vy byste chtěl zaplatit, že jo ?“ začne po chvíli a nenápadně se začne přisouvat ke spásnému východu. Vzápětí se prudce otočí a vyrazí směrem ven. Naneštěstí si nevšimne natažené nohy jednoho štamgasta a v plné rychlosti narazí do veřejí, které někdo právě zavřel. Skleněná výplň náraz nevydrží  a on se v záplavě střepů svalí na beton ulice. V hospodě všichni naráz ztichnou a pozorují uprchlíka. Ten se zvedne a potácivě zmizí ve tmě. Pochvíli ruch v budově opět obživne. Číšník se otočí na barmana: „Tak tohle jsem teda ještě neviděl. Zato mu ty tři stovky klidně odpustím.“