Nic víc - nic míň

     Oheň. Červený  přísvit  ve  tvářích. Kouř  z  cigaret  se  mísí  s  šedým  dýmem. Žluté  jiskřičky  prorážejí  temnotu. Alkoholem  zmožená  společnost  se  začíná  párovat.

     Jen  ONA  tam  sedí  sama. Obličej  opřený  o  paže, zasněný  výraz  ve  tváři. Dlouhé  vlasy  jí  padají  do  obličeje.

     "Čus," osloví  jí  nějaký  kluk. Má  mírně  zamžený  pohled.

     ONA  se  usměje.

     "Můžu  si  přisednout?" 

      Přikývne.

      Chvíli  oba  mlčí. Pak  se  jejich  pohledy  střetnou. On  jí  obejme. Jen  tak  sedí, těla  přitisknuta  na  sebe. Nic  neříkají. Hledí  netečně  do  ohně. Z  JEJÍCH  očí  steče  slza. Za  ní  další. Slzy  stékají  po  tvářích  a  tečou  dál.

      "Ne, neplač," stírá  jí  slzy  svou  velkou  hrubou  dlaní. Pak  jí  políbí  na  tvář. A  na  ústa. Nic  víc - nic  míň.

       U  ohně  sedí  lidé. A  mezi  nimi  ON  a  ONA. Jsou  součástí  všech, ale  přece  k  nim  nepatří. On jí  pevně  objímá, ONA se  zaschlími  slzami  na  tváři  mu  něco  říká. Mluví  už  dlouho. On  jí  nepřerušuje.

       Všichni  už  odešli. Jen  ty  dva  tam  dál  sedí  u  vyhaslého  ohně. Už  mlčí. Vše, co  mělo  být  řečeno, řečeno  bylo. A  to, co  z  toho  vzniklo? Je  to  málo  nebo  hodně? Záleží  na  tom  vůbec? Nechme  je  tam  s  tím  právě  vzniklým  citem, který  třeba  jednou  hory  přenese...