Jo... chápu... sám sobě jsem někdy tím největším nepřítelem...
Nastolit mír sám se sebou bývá někdy těžké, ale ne vždy nemožné. :-)
Ještě avi, hlava děravá a roztržitá.
To máš sakra pravdu... tobě avi posílat nebudu, :-)))
Pro remiho anonyma, jestli se sem vrátí. Kdybys mne znal, tak bys věděl, že mám na všechno svůj vlastní názor a kromě jiného jsem strašně tvrdohlavá a je těžké mne přesvědčit o pravdě toho druhého, s kterým zrovna komunikuji.
Báseň krapítko banální, závěr je skvělý. ****
Debata opět nezklamala. :-)) Hodná Kodýnie, která všem věří, co jí řeknou, a bere to jako nezvratný fakt, ale přitom ji nikdo nepřesvědčí o své pravdě.
Rowenno, baví mne o sobě vytvářet obraz hodné a poněkud naivní holky. Je to tak pro mne bezpečnější.
Budu se snažit :)... Tobě přeji totéž a něco navíc :)...
Díky, Jiříku, dýchá se mi tu poměrně volně. Nikomu neubližuji a nikdo neubližuje mně. Tak to má být. Zatím se měj hezky.
Jiříku, na tohle nemám žádnou odpověď. Tobě tedy nezbývá než věřit mým slovům. Protože pro mne je to daný neměnný fakt a nedokážu s tím nic udělat. Jsou lidé, kteří se nevyvíjejí, protože vše v nich bylo ukryto už v počátku zrození. Když se ohlédnu za sebe, tak můj život nebyl nikdy nijak zvlášť dramatický. V pubertě jsem nezlobila a i jnak jsem byla poměrně klidný a na vše připravený tvor.
"Jsou lidé, kteří se nevyvíjejí, protože vše v nich bylo ukryto už v počátku zrození."
Tahle implikace mi nějak nesedí... Jsem ochoten přijmout, že někdo má celý svůj život kdesi v sobě už od narození (a možná všichni, kdo ví), ale vývoj tu stejně je, protože přecejen od kojence k dospělému jedinci je jakási cesta, kterou je třeba ujít - a nevěřím Ti, žes měla v jednom, dvou letech stejnou mentalitu jako dnes, na tos prostě neměla potřebně vyvinutý mozek - leda by ses narodila dospělá, čemuž se mi ale už vůbec věřit nechce :)...
"poměrně klidný a na vše připravený tvor."
Tak na tohle zas nemám já co říct, jen... že mi Tě je asi nějakým způsobem... líto? Hloupé slovo, ale asi se celkem hodí... To jsi fakt nikdy neudělala něco bláznivého, něco, co by Tě samu překvapilo? Nikdy sis neřekla "a teď to nechám osudu, ať se snaží sám"?
Jiříku, zaháníš mne svou ofenzívou do úzkých. Já Ti to asi nedokážu vysvětlit, aby to bral s přehledem i Tvůj mozek. Vzorce chování ve mně byly zakodovány ve chvíli mého zrození nebo zplození, to už je jedno. Přístup k životu jsem měla stejný ve dvou letech jako teď. Jen ve dvou letech jsem byla nevědomá, protože mi chybělo vzdělání. Přistupuji k životu bez ohledu na to, co jsem se v životě nového naučila. Jestli Tě zajímá jestli jsem se dopustila nějakých bláznivin, tak jen v rámci své nátury. Např. v pubertě jsem se neučila kouřit a pít alkohol, nechodila jsem pozdě domů, ale v osm večer bylo jisté, že mne doma najdou. Nic jsem nezkoušela na vlastní kůži a ráda se poučila z chyb druhých. Prostě jak ke mně dorazila informace, takhle to nefunguje správně, tak jsem nešla sama experimentovat, abych se přesvědčila, že to tak je. Byl to pro mne holý fakt, který jsem vždy přijala bez výhrad a odmlouvání.
Slušné děvče ve všech směrech? Aha, no, proč ne... Do úzkých Tě zahánět fakt nechci, koukám, že u Tebe prostě narážím na jisté bariéry, kterým nerozumím, třeba když je budu dlouho pozorovat, tak zmizí... Tož přeju Ti krásný den a hodně volného prostoru k dýchání :)...
Aha, vždycky jsi se znala, nikdy ses nehledala... Co si o tomto mám myslet... Člověk se mění, někdy celkem bouřilvě a tvrdit, žes nikdy nezaváhala, kam směřuješ... Uf, to se mi až skoro nechce věřit... Ale třeba taková opravdu jsi, sice bys byla jediná, o kom vím, ale i tak to vyloučit nemohu :)...
No jo, čím si mám být jistá, když ne sama sebou. Okolí je tak proměnlivé a já se nestihám přizpůsobovat a tak jsem si aspoň sama sebou stoprocentně jistá. Nidy jsem se nehledala, vždycky jsem se znala. Vždyť jsem se sebou celý život a tak by byla ostuda, neznat se.
Nechtěj vědět odpověď na tyhle otázky. Já vím, co udělám. Ale Tebe by to mohlo trápit a tak Ti to radši neprozradím. Jen jednu věc mohu říci. Jsou Mocnosti světla a Mocnosti pekla. Já sloužím Mocnostem světla, protože jsem si to vybrala sama. Ale Mocnosti pekla mají uvnitř mne také tichého služebníka, který je pečlivě svázán a hozen až na nejtemnější místo mé duše. Chceš vědět tedy pravdu? Co udělám? Nic, prostě odejdu a už nikdy se nevrátím. Zlu se vyhýbám a neumím s ním bojovat. Násilí plodí násilí a nemůžu tedy použít ten nůž v mé ruce. Nemohu ho použít, nemohu probudit Démona uspaného uvnitř mne, protože bych ho pak nedokázala zastavit a znova uspat. Můj Démon je příliš krutý a tak musím navždy odejít a neotočit se při tom ani jednou. Víla bude sice plakat, ale nesmím jí dovolit se otočit.
Děkuji Ti za odpověď, trápilo by mne, kdybys neodpověděla, zajímavé, že jsi si tak jistá, fakt jo... I když ve světle následné argumentace mi nezbývá než to brát...
Znát se skutečně dobře? Představ si situaci - stojíš na střeše paneláku a proti Tobě člověk s tváří toho, kterého miluješ, je obklopen malými dětmi a postupně je hází dolů, to přece nemůže být on, ale vypadá jako on - Ty máš v ruce nůž. Co uděláš? Jak dlouho Ti bude trvat, než se k něčemu rozhodneš? Skutečně se tak dobře znáš? Není v těch zákoutích něco, co Tě může překvapit? Nebo není naopak možné, že v nich něco není a to Tě překvapí?
kdo zna sam sebe, boji se sama sebe u proto ze se zna...
Člověk se bojí sám sebe, právě proto, že se zná.
vetsinou se nebojis toho co znas ale poznavanim sebe sama zjistujes ze jsou jista "zakouti" do kterych nelze nahlednout ale lze si domyslet co se v nich skryva...
Když se člověk zná skutečné dobře, tak ví co do těch hlubin uvrhl do exilu a pak se bojí, aby se to z těch hlubin nevyhrabalo zpátky a neovládlo zcela jeho osobnost. Ale tohle je spíše záležistost spíše svědomí než vědomí.
Člověk sám sobě největším je nepřítelem. t*
neměj strach sama ze sebe, bude zase dobře uvidíš :o)
jinak se mi to líbilo, protože jsem zažívala kdysi něco podobného...