To bych opravdu plakal

Ukazoval jsem jim nějaký fotky. Vůbec mě nenapadlo, že by se někdo tolik chtěl nechat fotit. Pak se zeptala Simona a já jí řek´, že nefotím kdejaký svinstvo. Urazila se. Půl dne se mnou nemluvila, což jsem nechápal. Mně to přišlo vtipný. Na druhou stranu je pravda, že jsme se znali jenom několik minut.

Jak den ubíhal, a ubíhal teda zasraně pomalu, mezi návalama přišla řeč na leccos. „Když jsem se byl koupat v Podolí, tak jsem tam na hajzlu přišel o panenství. Seděl jsem a v klidu sral a najednou mi někdo odvedle začal šahat na nohu.“ - „A tys ho tam pustil?“ – „A co sem měl dělat, když se mi postavil?“ Michal je pokladní, v patnácti na to přišel a pár dní potom už měl co vyprávět.

„Na lízání prdele není nic špatnýho. Když se pořádně umeje.“ Zrovna jsem jedl a tak jsem upíral zrak a celou svoji mysl na dlaždičky pod nohama. Rád se dozvídám nový věci, ale člověk na to setkání musí být aspoň trochu připravenej. „Normálně odšroubuješ takový to sprchovátko a hadici si strčíš do zadku. Napustíš si tam tak dva litry a za chvíli se jdeš vysrat. Nic tam nezůstane.“ Položil jsem bagetu a šel ke kávovaru. Obvykle si kafe nedělám, protože pak několik dní nemůžu spát. Když nespím, rostou mi na ksichtě takový houby. Ale v tuhle chvíli jsem si byl jist, že by se mi zdálo něco poměrně nepříjemnýho.

Pochopil jsem, že něco jinýho je slyšet to a něco jinýho je vidět to. Občas mi je představivost na škodu. Skoro bych to v určitých chvílích označil za nemoc. Když jsem se večer sprchoval, strčil jsem si do zadku prst. Bylo to docela fajn.

Druhej den jsem přišel pozdě. Michal byl zase na pokladně a ty pytle pod očima měl jak nakreslený. Já jsem ho pozdravil, on mi na oplátku převyprávěl ranní příhodu z tramvaje. Ta transka prej vypadala úplně strašně. Neodlíčená, evidentně jela rovnou z práce. Pozdravila ho a on dělal, že nic neslyší. Znají se z kabaretu.

Bylo mi jasný, že se nestihnu nasnídat. Michal byl jako obvykle dost neodbytnej a navíc měl pocit, že někoho zajímá, co říká. V tom se nemýlil. Bez přípravy začal o prostatě. O tom, jak se dá dvěma prsty udělat. Pozoroval jsem ho a uvědomil jsem si, že to jak mluví a chodí mi už ani nepřijde směšný. Jednu ze svých řečí zakončil slovy: „Tak si zkus strčit ve vaně do zadku prst a uvidíš, že ti to bude příjemný.“ Představoval jsem si, jak se asi tvářím.

Michal prošukal celou noc. Má novýho přítele. Celkem mu to prospělo. Trochu se ztratilo, jak strašně hloupej je. Dialogy vážně nejsou jeho silnou stránkou. Teď už mluví jenom on. Takže ta jeho neschopnost dát cokoliv do souvislosti už tolik nebije do očí. „Tyhle se docela dobře kouřej,“ povídal a přitom mi šermoval před obličejem nějakým malým pornočasákem. „Maj´ totiž ouzkou uzdičku.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi o tom zdálo. Můj vlastní bratranec mi ho honil. Chlácholil mě a říkal, ať se uvolním.

- „Jdi už do hajzlu,“ pokusil jsem se o srozumitelnou větu. „Ale ne, fakt, to bys koukal, jaký to je, to bys mlaskal, to bys brečel.“ Hlava mi spadla na stranu, šišku jako špionážní balón, vydechl jsem a povídám unaveně: „Míšo, to máš pravdu. Přísámbohu, přísámďáblu, že bych opravdu, ale opravdu plakal.“ Naštěstí přišly lidi a já si mohl vytřepat myšlenky prodáváním popcornu.