příběh z maličkýho života

         Rozjeli jsme se celá rodina na mši za senickýho dědu. Do kostela jsem se těšila, na příbuzný moc ne. Jako malou mně vždycky bavilo sledovat ten velkej obraz za zlatým svíťavým oltářem. Dlouho jsem si myslela, že ta skloněná paní sbírá perličky do džbánku.Ale furt mi nešlo na mysli, proč ji ti pánové u stolu nepomůžou. Vždyť kdyby každý z nich se

pro jednu maličkou sklonil, bylo by to hned hotový. Časem jsem zjistila, že ta žena nedrží v ruce žádný bílý kuličky, ale že umývá Ježíšovi nohy a kolem sedí apoštolové. Byla to Máří Magdaléna, krásná a sama tam dole pod stolem. Chtěla jsem jí pomoct.

        Po dlouhym čase jsem se měla vrátit mezi ty hezky pomalovaný zdi. Jeli jsme pozdě jako vždycky a všude. Vycupitala jsem schody k majestátním dveřím a přes kovový ornamenty nakoukla dovnitř. Celý kostel byl nádherně ozářený a sviťavý. Vzala jsem za kliku a s blaženým úsměvem vešla. Farář ještě nezačal a tak jsem nemusela klopit oči a široko jsem je otvírala, aby mi něco neušlo.Se svěcenou vodou jsem to ještě uměla: Ve jménu otce i syna i ducha svatého amen.

A hurá do lavice, ať si mě nikdo moc nevšímá. Nenáviděla jsem ty pohledy starých babek: „A čípak to asi je?“ Celý mě to zas pohltilo. Andělíčci lítali na zdech, Jěžíš se skláněl pod tíhou svýho kříže a všechno dýchalo a promlouvalo zvláštním světlem. Plamínky svíček se vesele třepotaly a odrážely se ve velkých listech jakési kytky.

        Vpředu seděly sestřenice, bratránek se někde zas ulejval. Stejně je to magor, kdyby nebyl posranej až za ušima, tak by si ten ukradnutej reprák nechal. Pepovi se muselo udělat pěkně špatně, když zjistil, že mají ve svý křesťanský rodině zloděje a že je to jeho synáček. Beáta si prohrábla svůj nový účes a v mozku se jí zjevila věta: „Ježíši, to je nuda.“ O ostatnich radši nemluvim.

        Museli jsme povstat, když se pan farář objevil u oltáře. Varhaník spustil a my se dali do zpěvu. No, my, já ne a pochybuju, že matka s otcem a bratrem jo. V tom jsme byly značně mimo. Trošku to zamrzelo. Překvapilo mě, že jsem si já z ranýho dětství tráveným furt v kostele něco zapamatovala. Chodila jsem tenkrát s donucenim, a proto mě vůbec nic takovýho za pačesy nebralo, jěště když jsem obřady absolvovala dvakrát denně. Už mě sem ale nikdo netáhne a tak se těšim a sama se občas zeptám, kdy zas pudem. Matku to vždycky vyvede z míry: „A ty bys šla?“ Nasrat, jó, nasrat.

Nejlepší je pozorovat jiný a dělat to, co oni a snažit se zapadnout, tak to od nás dělali všichni. Když se vybíraly peníze, vždycky mě připadalo, že si otec chce vykoupit svoje hříchy, a tak do dřevěné krabičky s velkym otvorem hází samý papírový velikány naší historie. Bylo mi to odporný.

        Farář byl maldej chlap a nevypadal zrovna špatně. Asi by ho kleplo, kdyby mi nahlídl do mých černých myšlenek. Vzpomněla jsem si na Dušičky. Stála jsem u cesty, přede mnou celá rodina a tenhle farář šel zrovna pokrápět hroby svěcenou vodou. Široce se rozpřáh a já jen cítila kapky na svým obličeji a šatech. Zavřela jsem oči a nechala se unášet jeho požehnáním. Jako by na mě někdo položil ochrannou ruku a tím se všechny moje hříchy spláchly a odtekly do kanálu mezi krysy. Jeho oči se střetly chvilku s mými, pak ale šel dál a kropil hroby i pozůstalý, který z toho zrovna nadšením nejásali.

        První četla Zdenka a postupně se vystřídaly všechny. Huhlaly tam z vrchu na celý kostel a snažily se nevyprsknout smíchy. Pepa se přidal se svým předzpěvováním a rodinné dílo by bylo dokonáno, kdyby mu cirkulárka neuřezala prst a on by moh ještě něco vrznout na housle. Panečku, to bývala sranda, když spustil některou ze svých árijí. Příbuzní nepříbuzní, všichni se dusili ve svých kabátech. Slabší povahy nevydrželi, tím bohužel spustili řetězovou reakci.

 Někdo vyprskl, nad jiným se natřásal klobouk a já s bráchou jsme se štípaly a kousaly do rtů. Občas nám to taky nevyšlo.

        Snažila jsem se udržet svou pozornost na farářových slovech, ale nejvíc mě dorazila ta babka. Měla batikovaný šátek na hlavě. Přišlo mi to hrozně k smíchu, protože kdybych si vzala svoje žlutozelený kalhoty dělaný stejnou technikou asi by celou mou ubohou rodinu kleplo a nepustili by mě ani na kůr. Měla ho takovej růžovomodrej a já z něho nemohla spustit oči. Vytrhlo mě až „pozdravme se navzájem“ a já si potřepala se zmrzlýma rukama mladýho páru, s tetou, strýcem a matkou. Brácha s otcem stáli vzadu a hráli si s malou Kristýnkou nevěda, že spolkne třeba i klíče od auta. Křik se ozval tehdy, když jí studený kov s červeným blikátkem vytáhli z pusy a ona už neměla na žmoulání nic krom svých obvyklých hraček. Ještě se pomodlíme jak nás naučil Pán Ježíš,  „zazpíváme“ a hurá na teplý řízky a hromadu brambor.