NA PARKOVIŠTI

Jindra se poočku zadíval skrz volant na palubní desku, na které svítilo červené světélko, což signalizovalo, že nefunguje dobíjení baterky.

„Co pořád koukáš na desku? Hele, co to tam svítí červeně?“ Zeptala se Mirka sedící vedle něho.

„Ale je špatná baterka. Budu jí muset nechat dobít. Příště bychom nemuseli naše autíčko nastartovat.“

„To už svítilo včera, když jsme jeli na chatu, že?“

„No.“

„A to jsi to nechal jen tak? Co kdybychom auto nenastartovali už dneska!“

„Naštěstí jsme ho nastartovali a jsme už skoro doma.“

„Jak typické! Ty by si byl schopnej jet i na píchlejch kolech.“

„No, tak tos přehnala. Radši se dívej, kam to zaparkujeme. Je tu zase plno.“ Řekl a rozhlédl se po zaplněném parkovišti.

„Támhle je místo i když ne moc velký. Tam bychom mohli zaparkovat,  pokud se tam trefíš.“

„To si piš, že jo! Nikde jinde, jak se zdá,  není místo.“

  Za okamžik zahnul k onomu volnému místu a zakrátko vjel mezi zaparkované auto a kontejner na odpadky. Hned na to autu ztichl motor.

„Tak a jsme doma. Autíčko má taky už dost. A zaparkoval jsem přesně na centimetry.“

„Jak teď vystoupím? Vždyť neotevřu dveře. Zaparkoval jsi přímo vedle auta Horáků!“

„Co? To se neprotáhneš?“

„To určitě ne. Jak si tak blbě mohl zaparkovat!“

„Ježišmarjá! Já tohle místo nevybral a ksakru já taky nemůžu vylízt!“

„Tak na co čekáš? Vycouvej!“

„Hlavně nedramatizuj situaci. Holt budu muset zaparkovat o dům dál.“ Zkonstatoval a otočil klíčkem v zapalování. Motor, však nenastartoval. Opět otočil klíčkem, ale se stejným výsledkem.

„Co je? Co se stalo?“ Zeptala se nervózně. 

„No, asi ta baterka.“

„No, to je tedy hezký. Že jsi to nechal dojít tak daleko!“

„Bud ráda, že nám kiksla tady před barákem.“

„Jo. Ale udělej něco, abychom vyjeli odtadytud!“

„Jak vidíš,  dělám co můžu, ale prostě nemůžu nastartovat. Baterka je k.o.“

„To je blbá situace. Kdybychom si tenkrát pořídili tu garáž, tak se tohle teď nestalo.“

„Co sem taháš teď garáž? Neměli jsme na ní peníze. Sakra!“ Vyhrkl ze sebe a znovu pootočil klíčkem. A zase marně.

„Tak a co teď?“Zeptala se.

„No co teď. Prostě vylezeme kudy to půjde.“

„Jak? Kudy to půjde?“

„Třeba okýnkem.“

„Okýnkem?“

„Jo. Já lezu!“ Řekl rozhodně a stáhl dveřní okénko. Pak se jím počal protahovat. Rukama se zachytil okraje kontejneru. Za chvíli stál botama na sedačce a polovinou těla byl venku.

„Hrajeme tady všem našim sousedům divadlo!“ Ozvala se naštvaně také polovinou těla vylezlá dveřním okénkem.

„Čím déle nám to bude trvat, tím víc si nás lidí všimne!“ Zkonstatoval a zadíval se přes střechu na ní. Krátce na to se ozvaly dvě rány. On se praštil o bok kontejneru a ona o bok auta.

„Zatraceně.“ Procedil mezi zuby a vstával ze země.

„Do Prčic!“ Řekla ona a také vstala.

„A je to. Trochu komplikace, ale zvládli jsme to. Máš při sobě klíče? Já je asi zapomněl na chatě.“ Mínil, když vytahoval batohy.

„To si děláš srandu, ne!“ Rozkřikla se.

„Proč řveš?“

„Já ti říkala, že sem je zapomněla v bytě v předsíni!“

Následný její vodopád vět začínající slovem neschopnost moc nevnímal a usilovně přemýšlel, jak se co nejrychleji dostat zase na chatu a zpět.