Summit NATO

Vzbudilo ho zapípání budíku, který si předešlý večer nařídil na pátou hodinu ráno. Líně se převalil v posteli a rozespalým pohledem přejel po celém pokoji. Všude nepořádek a věci povalující se kolem. „Pokojská už ten bordel ani nestíhá uklízet“ pomyslel si. Jeho pohled se zastavil na prázdné posteli, z které právě vstal. Je mi pětadvacet a nemám ani přítelkyni, natož manželku, a to kvůli týhle zatracený práci. Ale tenhle job stejně miluju, to je moje manželka. Přešel po pokoji a ze všeho nejdřív si vzal své magnum v koženém pouzdru, které si hned přehodil přes rameno. Zamířil do koupelny, dal si ranní sprchu, v rychlosti na sebe hodil oblek, ledabyle si zavázal kravatu a rázným krokem vyšel z hotelového pokoje.Jen tak tak doběhl výtah a svezl se do posledního patra. Letmým pohledem do výtahového zrcadla ještě zkontroloval svůj vzhled, upravil si kravatu a ulízl vlasy. Ten oblek mi fakt sekne, pomyslel si. V ten moment se ozvalo tiché cinknutí a masivní dveře se pomalu otevřely. Vyšel z výtahu a zamířil k poslednímu pokoji, kde už ho čekal očividně nervózní muž. „Jdeš pozdě Frede.“ Zamumlal hlubokým chraplavým hlasem. „Cože, pozdě? Dyť sem tu měl bejt až v šest, a teď je půl.“ „V případě Americkýho presidenta je pozdě třeba ve tři chlapče. „ Další připomínky už Fred nevnímal, protože na to byl zvyklý. Nelson na něj žárlil kvůli jeho prudkému vzestupu v kariéře. To, o co se Nelson snažil 20 let stihl Fred mnohem rychleji. Avšak to, že Fred nezná své pravé rodiče a že neměl dětství, to už mu jeho parťák nezávidí, protože to neví. Fred nevykládá nikomu o tom, jak v deseti letech přežil leteckou havárii a prodělal ztrátu paměti. Poté, co ho rok dávali lékaři v nemocnici dohromady, se ho ujala jedna obyčejná rodinka, která se o něj dobře starala. Nelson konečně skončil své kázání, a tak se mohli pustit do příprav k exportu presidenta do kongresového centra. „Je už zóna zabezpečená?" položil Fred banální otázku. „Jasně, že je“ dostala se mu očekávaná odpověď. „Limuzína už stojí před Hiltnem, takže čekáme už jen na doprovod." Nečekali dlouho, a tak mohl president vyrazit se svými bodyguardy k autu. Sotva vyšli ven, zasáhl je poryv větru doprovázený bodavým deštěm. Nelson pohotově vytáhl deštník a marně se snažil presidenta chránit před prudkým lijákem, zatímco jeho mladší parťák rozrážel davy dotěrných novinářů. Přestože Bush rozdával úsměvy na všechny strany, věděl Fred, že si o novinářích myslí své. Konečně se dostali do auta a mohli vyrazit ke kongresovému centru. Auto bičovaly nekonečné přívaly vody a prázdné ulice ještě podtrhovaly pochmurnost okamžiku. Lidé jakoby se něčeho báli nevycházeli do ulic, jen sem a tam se mihla skupinka extrémistů, mířících stejným směrem jako kolona presidenta.

Tou dobou to na Vyšehradě vypadalo jako v rozkopaném mraveništi. Zatímco pořadatelé se snažili marně zavést řád a pořádek, odráželi o kus dál obrnění policisté zvětšující se skupiny dotírajících demonstrantů. Do toho všeho se ještě pletli novináři a reportéři snažící se dostat do jednací síně. Kolem vše zabezpečovaly speciální jednotky a na okolních budovách se místy pohnul černý stín, krytý dešťovou clonou. Všichni věděli , že tyto stíny byli snypeři, oblečení do černého nenápadného obleku, ale nikdo netušil, že jeden mezi ně nepatřil. Všichni kromě jednoho měli za úkol chránit, on však měl úkol opačný, zabíjet. Na dráhu zločinu se nedostal náhodou, vždy to byl spořádaný člověk, milý a nenásilný, leč životem těžce zkoušený. V jeho nejšťastnějším období života nastal nečekaný zlom, kdy mu při porodu jediného syna zemřela jeho milovaná manželka. Tuto hořkou životní zkušenost ještě překousl a veškerou svojí lásku daroval synovi. Ze syna se však mohl těšit jen deset let, protože jeho syn zemřel spolu s dvěmistytřiceti cestujícími na palubě letadla. Tělo sice nebylo nikdy nalezeno, ale to bylo přikládáno na vrub žralokům brázdícím tichý oceán. To byla poslední kapka do poháru hořkosti. Jeho život přestal mít smysl a začal pít, aby nemusel myslet na minulost. Pak našel východisko, a jediné, co zmírňovalo jeho bolest a muka bylo činit bolest druhým. Položil si černý kufřík na bezvládné tělo ležící vedle a pomalým pohybem ruky ho otevřel. Najednou z pod mrtvoly něco zabzučelo a ozval se zkreslený hlas:“Šestko, je tam všechno v pořádku?“. Barney vydoloval vysílačku z pod hromady bezvládné masy a klidným hlasem odpověděl: “Všechno v naprostém pořádku.“

Odhodil vysílačku a pokračoval v práci. Sotva otevřel kufřík, pohladil láskyplným pohledem pažbu, optiku a hlaveň své milované pušky. „Ty už jsi mi vydělala peněz, je na čase, abys mi naposledy posloužila. Vzal jednotlivé, dokonale naleštěné části zbraně do rukou a začal je pomalu a klidně dávat dohromady. U optiky si dal nejvíce záležet, protože věděl, že kulka si musí spolehlivě najít svůj cíl. Nakonec připnul laserový zaměřovač a začal vyhledávat nejpohodlnější polohu ke střelbě. Podíval se na hodinky a zjistil, že má ještě tři minuty. Sáhl do kapsy a vytáhl fotku svého syna. Políbil ji a opřel vedle sebe, takže se na něj smály jeho jedinečně modré oči . „ Škoda, že tyhle oči už nikdy neuvidím „ posteskl si a vytáhl z kufříku poslední a nejdůležitější věc. Chvíli si s nábojem jen tak pohrával mezi prsty a pak jej pomalu vsunul do komory své pušky. S jemným cvaknutím pak pušku nabil a ještě jednou zkontroloval, jestli je vše v pořádku. V tom si všiml dlouhé kolony vozidel a motocyklů, mířících zdálky směrem k centru dění. Na ústech mu na okamžik zahrál úsměv a v rychlosti ještě vyřknul svou modlitbu. Pak už jen zapnul laserový zaměřovač a v optice bystrým zrakem hledal svůj cíl. Nejdříve z limuzíny vystoupili dva musculentní muži v černých slunečních brýlích, což se mu v dešti zdálo směšné, chvilku poté vystoupila bělovlasá postava, centrum jeho zájmu. Bodyguardi byli profesionálové, a tak kryli presidenta opravdu dobře, ale Barney přesto zamířil a odpočítával pět úderů srdce, aby trefil přesně a nezačala se mu třást ruka. S pátou diastolou se jeho prst jemně otřel o spoušť a do okolního ruchu se ozvala tichá dutá rána. Kulka si začala razit cestu hustou dešťovou clonou, směřujíc ke svému cíli. Fred však svými skvělými smysly zaregistroval červený bod na presidentově týlu a skočil vstříc smrtící kulce právě včas, aby zachránil hlavu států U.S.A. Nepřemýšlel o tom co dělá, ani na následky svého činu, prostě to udělal. Ucítil pronikavou bolest v hrudi, vše kolem se zatočilo a okolí ztichlo. V hlavě se mu promítl celý život dřív, než těžce dopadl na dlaždice. Odmrštěné brýle se roztříštily kousek dál a za malou chvíli už se utápěly v kaluži rozpité krve. Fred už ani necítil studené kapky deště, když naposledy zavřel své modré oči.