JEDEN MALEJ A JEDEN VELKEJ

JEDEN MALEJ A JEDEN VELKEJ

František Janč

           Byla sobota 18,45 hodin, vrátil jsem se utahanej z práce domů, přijel jsem na motocyklu ČZ-175, pršelo, devět kilometrů cesty v dešti se sněhem vás pořádně potrápí a rozmáchá. Otevřel jsem dveře bytu – ucítil jsem okamžitě nervozitu, neklid a zmatek. Byl to přesně takový zmatek jaký vůbec nemám rád – doma  by měla být pohoda. Pravdou bylo, že jsem měl přijet již nejméně před čtyřmi hodinami, ale než jsem mohl vytisknout závěrečnou zprávu, operační systém počítače se zhroutil, nakopl dvě stě polí celé rozsáhlé databáze, v tiskárně došel toner a v kanceláři současně i papír… Pomalu jsem si formuloval vysvětlení svého pozdního příjezdu…

„Kde seš tak dlouho?“ ozve se z obývacího pokoje manželka Pavlína. „Tu vodu pod sebou si utřeš, teď jsem tam stírala. Před chvílí jsme se vrátili ze zabíjačky, děda celý den bručel. Nechápal, žes šel raději do práce než na jeho zabíjačku. Víš, jak se s tím prasetem chlubil už od léta, ale ty ho živý už neuvidíš. A kluci už ani nebudou vědět, že mají nějakýho tátu…,“ ozve se lavina výčitek.

Rozhlédnu se. Osmiletý Míša po mně chce sklíčka do mikroskopu: „Tati, vzpomněl sis, máš je -?“

„Nemám, Míšo, skříň byla dnes zamčená,“ oznámím a ani nevím proč vysvětluji: „Víš, dnes je sobota…“. Ale okamžitě se zastydím za tu lež. „Míšo, najdu ti jiná sklíčka doma na půdě.“

„Tati, hele – co mám,“ prosazuje čtyřletý Honzík sám sebe a ukazuje mně malé modré autíčko.

„To je moje,“ prohlásí Míša.

„Není,“ řve Honza.

„Ale je,“ tvrdí Míša. „Tys ho – ráno – už nechtěl.“

Honza našpulí pusu, přejde místnost a naschvál pustí kazeťák, na který jsme včera odpoledne nahráli strašně falešně zpívanou píseň.

„V této chvíli řve na plné pecky,“ pomyslím si, „sousedi si budou myslet, že jsme se zbláznili… Tak ať, taky nemám po všech dnešních stresech klid.“ Přejdu do obývacího pokoje, tam burácí mnohem silněji normální magnetofon. Manželka Pavlína uklízí – a volá: „Přines mně z vany květináče s kytkama, osprchovala jsem je…“

„Tatííí, najdi mně ty sklíčka!“ požaduje znovu Míša, v levé ruce držím asparágus a v pravé africkou fialku…

„Tatííí, pojď si posílat – moje - autíčko!“ zdůrazňuje a řve Honzík, tahá mě za kapsu u kalhot. Míša se snaží vytrhnout Honzíkovi autíčko z ruky. „To není tvoje autíčko,“ ječí.

„Tak, kde jsou ty kytky!“ snaží se manželka překřičet dvě děti a dva magnetofony…

Vynosím kytky z vany, oznámím: „Tenhle květináč byl poslední.“

Uslyším povel: „Umej vanu! Ale další kytky jsou ještě venku před vchodem.“

Jdu se podívat ven, teploměr vedle dveří ukazuje mínus jeden pod nulou, před vchodem na schodech stojí tři ibišky bez listí a několik původně tropických rostlin. „Vždyť zahynou,“ zalituji je. „Jsou už tak dost smutný, když je celou zimu nikdo nezalil.“ Pro kontrolu mechanicky lámu jednu větvičku a vidím, že jinak uschlý stromek je ještě živý. „Vypadají strašně mizerně, otužování jim nesvědčí, ale odnesu je všechny zase zpátky do tepla,“ uvažuji.

Běhám s kytkama po schodech až do sklepa a pak znovu nahoru pro další.

„Tatííí, pojď si posílat!“ křičí Honzík pokaždé, když proběhnu kolem a podává mně autíčko.

„Našel jsi ty sklíčka?“ ptá se po deváté Míša.

„Co uděláš s těma kytkama před vchodem?“ zjišťuje manželka, když už jsou všechny květináče ve sklepě. V našem bytě stále hraje kazeťák a kotoučový magnetofon, nikoho ani nenapadne je vypnout. Lítám s květináči, uklízím, myji vanu, zvoní telefon…

„Děda,“ oznámí Honzík. „Ale tebe nechce, chce mámu.“ Sluchátko drží v pravačce za zády, abych na ně nedostal. „Kdy si budeme posílat?“

„Děda od tebe potřebuje visací zámek,“ překládá manželka obsah telefonátu. „Maso ze zabíjačky má rozložený v prádelně, která nejde zamknout, protože ztratil klíče a ráno svůj zámek přeřízl pilkou na železo, maso teď nechce nechat do rána v prádelně, která nejde zavřít. Dones mu ho!“

Vezmu klíč se zámkem a vyrazím v mokré mrznoucí vrstvě sněhu přes tři zahrady a dva chatrné ploty k dědovi, ale nikdo nikde není doma. Obracím se a chci jít stejnou cestou domů, děda kráčí po mých stopách proti mně jako indiánský stopař: „Jdu od vás. Byl jsem si pro ten klíč.“

„Už jsem ti ho nesl,“ povídám, do dlaně mu vtisknu visací zámek i s klíčem a jdu domů.

„Tatííí, najdi mně ty sklíčka,“ uslyším, sotva dveře otevřu.

Vylezu na půdu a hledám. Místo sklíček nacházím starý stereoskopický prohlížeč Meoskop a sadu koleček s obrázky. Pomyslím si: „Trochu je to zabaví – a bude klid.“ Vracím se z půdy nadšeně mezi své dva kluky a říkám: „Pojďte si prohlížet. Bude kino, tady je třeba pohádka o Karkulce…“

Honza přímo nadskočí: „Tak jo.“ Vyndá první kolečko z obalu a bleskurychle vymáčkne z kolečka dva obrázky na dlaň své levé ruky… Prsk… Prsk!

Zalapu po dechu, tohle jsem vážně nečekal.

Míša si mezitím mlčky prohlíží obrázky a místo pohody se tváří vztekle a naštvaně: „Mně se to nelíbí.“

Ignoruji jeho tvrzení a domlouvám Honzíkovi. „Honzo, teď jsem smutnej! Všechny obrázky jsou pokažené. To si zase tu krásnou prohlížečku vezmu a uklidím ji na půdu.“

„Mně se to ale nelíbí,“ vytrvale opakuje Míša.

„Míšo, proč?“

„Tam jsou vidět dva obrázky!“

„Jaké dva obrázky?“ zeptám se, můj mozek po čtrnácti hodinách stresíků něco takového nechápe, pokládám upřesňující otázku: „Snad jeden – nebo ne?“

„Ne, já vidím dva. Dva – a jsou úplně stejný. A právě to se mně nelíbí!“

Manželka po celodenním shonu a úklidu navrhne: „Neuměj si ničeho vážit, jde se spát!“

Míša začne řvát: „Já nechci jít spát!“

„Honzík mně kotoučky kazí,“ myslím si, „Míšovi se obrázky nelíbí…. Dobře. Oba navíc řvou, jde se na kutě!“ Nahlas řeknu: „Teď si odnesu prohlížečku i obrázky - a už vám ji nedám…“

Řev Honzy i Míši výrazně zesílí.

„Neřvěte! Když budete hodní, tak vám ráno prohlížečku vrátím,“ slevuji z původního kategorického zákazu.

„Tak jo,“ reaguje Honza.

Míša trucuje a povídá: „Ale „Dobrou noc“ vám dnes neřeknu.“

„To nevadí,“ odpovídám, „já jsem hodnej – na rozdíl od tebe – a já ti „Dobrou noc“ povím – Dobrou noc!“

Ukládám kluky do postýlek, čtu jim pohádku o štěňátku a žabičkách, a pak se usínajících synů ptám:

„Míšo, ty opravdu v tom stroječku vidíš dva obrázky.“

„Vidím dva,“ potvrdí dotčeně syn.

„Jak vidíš dva? Jako dvě fotografie nebo knížky vedle sebe?“ vyptávám se.

„No,“ odpoví Míša.

Pomyslím si: „Chtěl jsem kluky zklidnit a místo toho jsem si přidělal práci – budu s nima muset jít na oční.“ Nahlas oznámím: „Máš asi divné oči a budeme je muset ukázat panu doktorovi.“ Ale místo usínajících očí vidím – po vyslovení doktor – dva páry naprosto probuzených očí. „Dobrá, návštěvu u pana doktora si ještě rozmyslíme…,“ prohlásím odevzdaně. Otočím se k Honzíkovi a ptám se: „Honzo, kolik tys viděl obrázků?“

Honza mlčí.

„Jeden -?“ napovídám s nadějí.

„Jeden,“ řekne Honza a já se uklidňuji, že alespoň jeden kluk není pidlookej a má oči v pořádku.

„Míšo, tys opravdu viděl dva obrázky vedle sebe?“

„Já ještě teď vidím dva,“ potvrdí Míša.

„A ty – kolik jich vidíš ty?“ ptám se opět Honzy, ale moje otázka je již opět spíše výhrůžkou. „Podívej se znovu tady do těch dírek, ještě ti rozsvítím,“ přikazuji.

„Já, tati, já vidím jeden!“ potvrdí Honzík.

Usměji se, Honzík se také usměje a doplní: „Teda –, tatínku –, já vidím jeden malej – a jeden velkej.“

Pomyslím si: „Tak jo, to je přesně to, co jsem chtěl a potřeboval slyšet.“ Nechápavě se znovu ptám: „Honzo – naposledy řekni – kolik viděls obrázků?“

„Dva – úplně stejný – jako Míša,“ řekne Honzík a je solidární s bratrem, který výrazně pookřál.

Zhasnu světlo a pomyslím si: „To je dost dobrý, oba jsou pidlooký – s oběma budu muset na oční. Přidělávám si stále více starostí.“ Nahlas řeknu smířlivé: „Kluci, dnes už spěte, ráno bude neděle – a budeme si znovu prohlížet.“

Míša mně uklidňuje: „Tati, já asi vím, proč jsem viděl dva obrázky?“

Moje oči se beze slov ptají: „Proč?“

„Já jsem dnes už hodně ospalý,“ odpoví Míša, zívne a usne jako první.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Miniatura na závěr

Jaruška a Mařenka jsou dvě holčičky předškolního věku, hrají si na písku. Hlídá je děda. Čtyřletá Mařenka přichází k dědovi a říká:

„Dědóóó! Jarča říká, že má zuby…“

„NO a CO…,“ zabručí děda a vzpomene si na svoji protézu.

„Ale ona říká, že má zuby plný…“

„COŽE!“ zpozorní děda a vzpomene si, jak Jarča minule žvýkala kousek velmi špinavé asfaltové lepenky. Zdá se mu, že Jarča i dnes podivně špulí ústa. Přikazuje: „Okamžitě otevři pusu. Ukaž mě, čeho máš zuby plný!“

„Ale dědo,“ opět na sebe upozorní menší z obou dětí. „Jarča říká, že má zuby plný MĚ.“