Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČerný den workoholika
Autor
RadeX
Černý den workoholika
Čtvrtek.
Celou noc jsem klidně spal a vzbudil se až v 7 hodin (nikoli ve 4:57 jako normálně). Po snídani odcházím do práce v půl osmé (hle, je světlo!). Nešel proud, šéf byl na služební cestě v Rakousku. Mobilní telefon jsem zapomněl doma. Leží na botníku a jistě vibračním vyzváněním snaživě poskakuje sem a tam (asi mu dnes přeteče registr zmeškaných hovorů). Nefunguje ani místní ústředna, takže nikdo zběsile nevolá a nedožaduje se naštvaně okamžitého řešení svých problémů. Počítače bez proudu nejedou (zajímavé!), nehučí tu větráky a nikdo z kolegů se nerozčiluje, že mu to pořád padá a nechce po mně, abych mu to nějak spravil (podobně jako já se nerozčiluju a nechci, aby to oni nějak spravili mně). Nemůžu ani pokračovat v programování světově nepostradatelné aplikace na evidenci zakázek, výrobních postupů a skladového hospodářství (bez níž tato civilizace dozajista spěje do záhuby). Rádio nehraje kolovrátkovou sestavu tuc tuc hitů 21.století.
Místo programování (C++, PHP, ASP, SQL - který z těch jazyků je vlastně můj mateřský?) sešlapuju prázdné plastové láhve od Mattonky, Magnesie a Dobré vody – skříň je plná jejich násobků šesti (naposledy jsem ji vyklízel myslím loni v létě). Pak sháním tři připínáčky. Plakát na stěně totiž visí nakřivo, už jen na jednom (a marně láká k návštěvě první premiéry divadelního představení ochotnického spolku, který už dávno neexistuje). Taky vytáhnu žaluzie a pořádně si tu vyvětrám (hernajs, ta okna jdou tak těžko otevřít). A hele, tamhle naproti je čajovna (předloni na jaře tam určitě nebyla). A támhle pekárna (mohl bych si zase kupovat svačinu a nejíst jen v poledne a pozdě večer). Při úklidu na stole přebírám hromady papírů (vespod jsem objevil pár omšelých vizitek – jé, to jsou ty první, ještě se starým modrožlutým logem firmy).
Je poledne.
Oběd se protáhl, nehltali jsme jídlo a vrátili se do práce až za půl hodiny (můj rekord je pod 9 minut, průměr o tři víc). Protože proud pořád nešel, zástupce šéfa nás poslal domů (z jeho úst to slovo „domů“ znělo tak nějak křečovitě). Stejně máme všichni moře přesčasových hodin a nevybranou dovolenou za poslední tři roky. Při odchodu z práce je stále ještě světlo (nevídané!). Když pak před domem vystupuju z auta, zpívají ptáci (to večer ve 22:35 nikdy neudělali).
Mám celé volné odpoledne.
Usedám do křesla a čtu si knížku, kterou jsem dostal předloni k narozeninám (kolik že mi to vlastně bylo?), ale doposud jsem neměl čas ji ani otevřít. Příběh mě baví, je skvěle napsaný, některé pasáže jsou senzační švanda, až se hlasitě směju (jó, v dětství jsem se taky takhle smál). Dávám si nohy na židli a zasním se...
-
Probuzení. To byl ale zvláštní sen. Je čtvrtek ráno, 7 hodin a 3 minuty - aha, já zaspal. Venku je již dokonce světlo.
Hmmm... To nám ten den pěkně začíná...