Jak broskvová mouka

Celou cestu mě napadaly samý kraviny. Jediný, co z toho snad stojí za zmínku je to kuře. Zahltila mě vlna filmových námětů a možná mi to zachránilo i život. Teda kdybych nepřeháněl.

Děj je prostý: Dveře se zavřou, oko z klíčový dírky zmizí a obavy ze zavřených dveří se vydají na cestu. To, co zbyde, je klíč. To, co je prostředkem, jsou koleje a vlak. Ptáte se, jak se zapomíná? Jak tam tak klečí v tom křoví a čeká a klíč leží a vlak projíždí, kov, brutální silou zploštělý, má mimochodem hodně přes tři sta stupňů. V takovém žáru se může stát leccos. Neříkám, že by mě to nenaštvalo. Jednou mi takhle zmizel padík. Beze stopy. Ze slitiny.

Hledal jsem ho možná tak dlouho, jako ON svůj klíč od zavřených dveří. Stovky kroků všemi směry, desítky nových nadávek, oči uválené v prachu dne. Stačilo ale jen pár kroků za rámec rozumového dění a kufr mohl se zdát jako naděje. Na další myšlenkové dobrodružství.

Zlomil několik klacíků. Projelo jedno děcko na kole. Až po tom všem napětí a protřepávání se odhodlal k činu. V kufru bylo kuře a na břiše mělo stehy. Jako kriketový míček. Režná nit.

Rozumějte, píchnete-li do rozmraženého kuřete zavíracím nožem, odplata vás nemine. Rozřežete-li jej, pak vás nemine dvojnásob. V útrobách najdete klíč bez drážek a zoubků, dveře zůstanou zavřené.

Rád bych to považoval za noční záležitost, bohužel mě to přepadává čím dál častějí a čím dál blíže poledni. Byly časy, kdy jsem měl skutečné obavy, že až jednou budu chtít otevřít ty dveře, má ruka chytne z druhé strany za kliku dřív, než se stačím třeba jen letmo dotknout.

Ani doma není bezpečí. Mojí neteři je šest. Na oslavě svých narozenin se nadechla a v družném monologu prohodila: „Tatínek zase sundá mamince košilku a budou dělat ách.“ K večeru se odebrala do pokojíčku a tam tuze dlouho obkročmo rajtovala na panence. Pohyby měla okoukané, úsměvné to ovšem nebylo. Půvab bych hledal jinde.

Pravda na papíře vypadá jinak. Vlastně už to ani nebývá pravda. Je to součást světa, který si žije vlastním životem. Každá věta dozrává s různými čtenáři jinak dlouho. Je to velmi křehký organismus s dost omezenou imunitou co se týče hlouposti. Trpí dětskými chorobami i těmi závažnějšími – hyperpravdivostí a doslovností.

„Znáš takový ty sny, ty na pokračování? Jak se probudíš a řekneš: Fuj, to je hnusnej sen, usneš, a ono se ti to zdá dál?“

- „Jasně. Mně se zdá něco podobnýho. Třeba takhle šukám nějakou ženskou, pěknou ženskou, probudím se a chci, aby to neskončilo, tak se snažím jako navázat. Prostě regulérní šukec.Ale už to nebejvá ono.“

„Tak proto jseš vždycky ráno tak nepoužitelnej. Ty celou noc prošukáš.“

- „No.“  

„Cítíš to?“

- „Co?“

„Nevím přesně. Smrdí to jako broskvová mouka.“