Čenda na horách

Kdysi dávno, někdy ve druhé třídě gymnázia, jeli jsme se třídou na školní lyžařský kurz. Čenda tehdy neuměl vůbec lyžovat a byl proto zařazen do poslední, začátečnické skupiny. Tam patřili ti, pro které chytnout si kotvu a nechat se vytáhnout na kopec bylo něco nadpřirozeného a takřka nemožného. Čendík však, již po prvním dnu, jevil známky značného pokroku, třetí den pak byl zařazen do skupiny pokročilých. Byl na to také patřičně hrdý a z lyžařského kurzu odjížděl pyšný jako páv.

   Následující rok lyžák nebyl, přednost dostal letní školní výlet kamsi na Slovensko.

Čenda tedy, stále hrdý na své lyžařské umění, vyrazil se svým otcem lyžovat k příbuzným do Jeseníků.

   Tetička je v Lipové Lázni uvítala horkou polévkou a řízkem s bramborovým salátem a hned se jich se strejdou vyptávala, co že je nového ve středočeském kraji, jakpak se mají babička s dědečkem a podobně. Čenda přetrpěl dvě hodiny, pak ale již neodolal vábení kopců a vyrazil s lyžemi přes rameno a s tátou v závěsu k lyžařskému vleku nad lázněmi.

  U vlekaře si koupil jízdenku na deset jízd (za 150 korun) a již netrpělivě nasazoval lyže. Chytil se kotvy a nechal se vytahovat na kopec. V tu chvíli mu již začalo připadat divné, že na lyžích nestojí tak suverénně jako při školním kurzu, na úvahy ale nebyl čas.

   Brzy se ocitl na vrcholu sjezdovky.

Rozhlédl se kolem sebe, zašilhal k nebesům (je trošinku pobožnej) a rozjel se. Nezačal ale vykrajovat dlouhé obloučky, jak ho to naučili na lyžáku se školou, milý Čendík to vzal šusem dolů.

Asi v půlce kopce ale jízdu poprvé neustál a výsledkem byl překrásný a ukázkový držkopád. Lyže však nevypnuly. Čenda to tedy považoval za menší bouračku nehodnou jeho talentu. Oprášil trochu sníh který mu ulpěl na prakticky celém povrchu těla, podíval se k nebesům  a rozjel se podruhé. A pro změnu zase přímo dolů.

  Spodní část sjezdovky byla samá boule a Čenda to zapíchl pár metrů před úpatím kopce, kousek nad místem kde ho nevěřícně sledoval jeho otec. Tentokrát Čendovi lyže vypnuly a táta měl dole co chytat, nejdřív lyže a pak i Čendu.

To bylo asi poslední varování.

  Leč Čenda nedal si říct a se slovy „ještě mám devět jízd“ se znovu vydrápal na kopec.

Tentokrát se ale raději nerouhal a začal ukrajovat z kopce hezky pomalinku, ze strany na stranu.

 Již při třetí otočce se však zamotal kolem své pravé nohy a nemohoucně jako pytel brambor žuchnul do sněhu. Ztratil jen jednu lyži.

  Zůstal zamotanej ve sněhu a nemohl se ani pohnout, noha ho bolela a nešlo s ní ani hnout.

  Naštěstí u něj zastavila nějaká ochotná lyžařka a pomohla mu druhou lyži odepnout. Nešťastnej Čenda se začal pomalu po zadku spouštět z kopce dolu.

Připlazil se až k tátovi, kterej ho chtěl zvednout, výsledkem ale byl jen Čendův řev, otec ho tahal za zraněnou nohu.

Čenda mu tedy vysvětlil, že na nohu nemůže.

   Jak ho ale dostat k tetě? Tatík si vypůjčil od v povzdálí lelkujícího klučiny velké dřevěné saně a na nich Čendu odtáhl.

  Nastala nejtěžší noc v Čendově životě, kotník příšerně otekl a čertovsky bolel, žádná poloha v posteli nebyla dost dobrá, aby Čendík neúpěl bolestí. Za celou noc oka nezamhouřil.

Tu noc také přečetl svou první a poslední knížku, Výstup na Eidger od Oty Pavla.

Druhý den ráno ho strýc odvezl do nemocnice v Jeseníku.

Bylo to v zimě, všude plno sněhu, čekárna chirurgické ambulance narvaná. Vypadalo to na dlouhé čekání, Čendova noha však bolela čím dál víc. Čendův taťula tedy nemeškal a se slovy „tomu nebudete věřit doktore" drze vlezl do ordinace.

Lékař asi opravdu nevěřil, neboť Čenda šel na řadu jako první a hned ho zase poslali na rentgen.

Když se pak znovu ocitl v ordinaci, doktor se něj a na jeho tátu zkoumavě podíval a pak řekl že má pro ně dvě zprávy: „ta špatná je, že máš zlomenou kůstku v kotníku, ta dobrá, že by to možná nemuselo mít trvalé následky.“

  Čenda jenom zamrkal a začal si představovat co to znamená trvalé následky (později to poznal, skoro půl roku potom pajdal než se zranění zahojilo).

  Dostal chudák na měsíc sádru, z toho 14 dní nechodící. Do školy chodil o berlích.

A přesto odjížděl z hor hrdý, byl ve třídě jediný, koho sanitka vezla přes třičtvrtě republiky. Jenom ho trochu mrzelo, že řidič při převozu odmítl zapnout houkačku.

Od té doby chodí Čenda bruslit a na lyže neleze. Umí už krásně překládat a je na to patřičně hrdý.