Bowie a tramvaje

Sedím na stole, je brzo ráno a já mám na uších sluchátka, do kterých mi proudí písně, abych se tak nějak odreagovala. Za chvilku musím vzbudit děti, aby nepřišly pozdě do školy. Stůl je naproti oknu a já mám na chvíli pokušení okno otevřít a dát si jedno cigáro. Bože potřebuju nikotin a chlapa.

Napadne mě, že už jsem dlouho neviděla Šimona, protože v poslední době si holky vyzvedává každý druhý víkend v pátek u školy a pak někdy v úterý a ve čtvrtek tamtéž. Když je pak přiveze nikdy nejde nahoru, takže jeho auto sleduju, jak stojí venku, schovaná potupně za záclonou.

Přetáčím si pořád dokola jednu písničku od Davida Bowieho, do který jsem poslední tři dny úplně zblblá.

Kontroluju na budíku hodiny a říkám si v duchu, že dám holkám ještě deset minut, ať se pořádně vyspí. No, to je spíš taková výmluva, protože se mi nechce nic dělat. Možná bych se měla, aspoň oblíct, ale místo toho sáhnu po krabičce cigaret a otevřu okno. Jsem v pokušení si jednu zapálit, ale nakonec se rozhodnu odolat, aby týdenní odvykačka nepřišla vniveč. Natáhnu se, abych zavřela okno, ale zapomenu na Davida a servu si tím pohybem sluchátka z uší.

Sedím pořád na stole, ale už neposlouchám písničky. Teď koukám dolů na tramvaje a na autobusy, a poslouchám to jejich brždění. Na zapařené sklo nakreslím křivé srdíčko a pod něj napíšu Šimon. Chvilku tak sedím a nějak nemám pojem o čase.

Když vrznou dveře, první co udělám je, že rychlým pohybem smažu tu krávovinu ze skla. Do pokoje vstoupí ještě rozespalá Zuzka a zeptá se: "Neměly bysme vstávat, mami?" Podívám se na hodinky.

"No jo. Nějak jsem se zamyslela," řeknu a povzbudivě se na ní usměju.

"Jsi v pohodě?" zeptá se mě Zuzka.

"No jasně," odpovím a šibalsky na ni mrknu: "Tak co? Kdo vzbudí toho ospalce Lenku?"