Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY NA BRUSLÍCH.
Autor
fungus2
Při mém tradičním předvánočním úklidu mě v mrazáku upoutaly dvě věci. Jednalo se k mému překvapení o brusle. Nějak mi bylo záhadou, jak se tam ty brusle dostaly. Chtěl jsem je dostat ven, jenže ony byly přimrznuté. Zapřel jsem se tedy nohama o dolní část ledničky a napnul všechny své síly. Kupodivu brusle nepovolily. Zato mrazák se přemístil za velkého hluku z lednice ven. Poněkud otřesen jsem seděl zaražen ve dřezu a na hlavě měl naražený mrazák.
Když mě začala být na hlavu zima a ona i počala přimrzat, tak jsem začal jednat. Hlavu se mi podařilo vyprostit, načež jsem vzal sekáček a brusle vysekal. Nezdály se nikterak poškozené a mne hned napadlo, že bych je mohl vyzkoušet.
Na sidlišti nacházející se zimní stadion byl tím místem, kde jsem si chtěl zabruslit. Ač nebyl příliš od mého bytu vzdálen, trvalo mi překvapivě dlouho, než jsem k němu došel, protože jsem si rovnou nazul doma brusle.
„Co to tady člověče vyvadíte!?“ Zeptal se mě užasle muž v pokladně, když jsem se konečně doplazil.
„Jdu si zabruslit.“
„To myslíte vážně?“
„No jistě. Vidíte snad, že mám brusle.“
„To vidím!“
„Mohl byste mi pomoct na nohy?“
Muž mi neochotně začal pomáhat a já jsem mu přitom dupl spodkem brusle na nohu. Muž vykřikl a odskákal s řevem pryč.
„No, aspoň se tam dostanu zadarmo.“ Pomyslel jsem si a všelijakými pohyby jsem se dále sunul do nitra stadionu. Dost lidí na mne zkoprněle hledělo, ale já jsem si jich nevšímal.
Netrvalo to dlouho a přede mnou se objevila velká hala. Letmý pohled prozrazoval, že led má barvu nezvykle modrou. Pokus o postavení se na brusle skončil pádem a já jsem po dvou kotrmelcích dopadl nikoliv na led ale do vody. To mě poněkud překvapilo. A nebyl jsem sám. Mé pozornosti neuniklo několik užaslých obličejů kolem plavajících lidí.
„Zatraceně! Kde je ten led!“ Vydralo se mi z úst.
„Jste normální!“ Rozkřikl se jeden muž, co plaval nejblíže.
„Já si přišel zabruslit!“
„To jste si splet vchod. Stadion je vedle!“
„Aha. No nevadí tak si tady trochu zaplavu.“
V oblečení a bruslích na nohách to plavání však vypadalo podivně a brusle mne pořád táhly ke dnu. Všichni koupající hodně nadávali a brzo se objevil na okraji bazénu ten muž z pokladny spolu s několika plavčíky a hned na mě ukazoval.
„Pojďte si taky zaplavat! Voda je skvělá!“ Zvolal jsem na ně. Plavčíci skočili do bazénu a okamžitě doplavali ke mně. Hned se na mě začali sápat. Já jsem se však zamotal do podlouhlé umělé věci, kterých se táhlo napříč bazénem více. Vytáhli mě ven, přestože jsem byl zcela zamotán v tom umělém.
„Abych řekl pravdu, tak se mi zdá, že ta voda je plná chlóru.“ Sdělil jsem jim.
„Vy nejste určitě normální!“ Rozkřikl se muž z pokladny.
„Taky jste mi mohl říct, že tu je bazén. Sakra, co to tam máte v tom bazénu za nesmysly.“ Mínil jsem a snažil jsem se z té věci vymotat.
„Vy jste to zničil! Jak jste se vůbec mohl do toho takhle zamotat!“
A tak začalo rozmotávání, jenže pro nás platilo, že když dva dělají totéž, tak to není totéž, což mělo za následek, že jsme se oba ocitli vleže zamotaní k sobě.
„Já vás roztrhnu jako hada!“ Rozkřikl se muž.
„No, chtělo by to nějak roztrhnout.“
Začali jsme válet sudy a pak se ozvalo mohutné žbluňknutí. Šli jsme ke dnu jako dva mlýnské kameny. Opět plavčíci naskákali do bazénu a vytahovali nás ze dna. Já jsem pak zanedlouho poprvé ve svém životě vyletěl nikoliv jako čert z elektriky, ale jako čert z plaveckého stadionu. Když se mi vše srovnalo v hlavě, naskytl se mi pohled na druhý vchod, který ústil do zimního stadiónu. Když už jsem ty brusle na nohách měl, tak jsem si to namířil k onomu vchodu.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI