Váleční milenci

Váleční milenci

Psali mi příběhy 

z fronty.

S letargií úsměvu

jsem je četla.

Byli po smrti dřív,

než dohlédla jsem

konce trpných vět.

Žalovali mi,

plazili se ve slovech  mně u nohou,

lízali mi prsty,

jakoby se s těmi slinami

zbavovali své vlastní prašiviny.

Rojily se mi u srdce

všechny jejich stesky.

Sedávala jsem pod okny

velkého světa,

doba zuřila za nimi,

a ke mně dál

přicházel kulhavý pošťák.

Nosil mi rozmáčené obálky

s odchlíplým pečetidlem,

dopisy psané v záhrobí zákopů,

dopisy o přetajném smíchu,

dopisy krvácejících ran,

i po nich

na nich

zbyly stopy.

Dopisy bezútěšných návratů.

Psali mi dlouhé,

nekonečné básně.

Vzpomínali v nich

na mou jarní vůni.

Čekala jsem je.

Jejich vášně

hyzdily mou tvář.

Nenáviděla jsem ten popel

co se sypal

z přeložených listů...

další...mi už nenapíše.

Vyrůstala jsem z jejich dna.

Jejich dopisy

staly se mými kořeny,

jejich mrtvá těla

mě oplakávala hluboko v zemi.

Byla jsem jejich jedinou nadějí.

Laskali se se mnou

už jen po paměti,

když chyběly jim dlaně,

jen...zpívali.

Jednou mi přišel

prázdný list.

Vyprávěl o posmrtném tanci,

o hranici,

kde umírali blázni

a teď  tam

upalujjí Život!

Vyprávěl o své smrti.

Šeptal mi do ucha jejich ústy

a já naslouchala

snad tisíce roků...

...jako bych byla věčná.