Výlet ke Styxu

Výlet ke Styxu

   Už je po pohřbu. Max je v práci oblíbený. Právě se vyzvracel na záchodě a vrací se do kanceláře. „Všichni brečí,“ říká kolegyně. Mají návštěvu, Jean je Francouz, říká Honzovi: „Můžete mi to přeložit?“ „Přeložit?“ „Ano.“ „Jste velmi milý,“ uplatní se francouzská zdvořilost. A tak Honza překládá:

   Takovej zbytečnej den, jedna práce, druhá práce, přehlídka ztracenýho času. "Paní doktorka povídala, těšíš se domů?" říkáš mému vzdálenému synovi, co mu právě rozehnali slepák. Trochu brečim, ale doma mám nemocnou dceru a jeden chytrej jí poradil, ať jí červenou čočku a červenou čočku Delvita nemá. Tak schválně, dám si jen suchej rohlík, žádnou čokoládu si ani nezasloužim. "Neřekli jsme mu o tom autu pro Zuzanu," říká tvoje dcera na druhém konci města. "Řekneme mu to příště," odpovídáš jí.

   A už vystupuju z metra na naší straně města. "Nejlepší dárek pro mýho syna," říkáš si, "je ona." A v tom se to stane, vidim malého chlapečka, běží ke mně v modrém oparu a kříčí „Mamiiii“. Vrhá se mi do náruče, cítím teplo, téměř se mě dotkl. Vidina postupně mizí tak, že se mi vcucává doprostřed hrudníku. Viděla jsem ho srdcem. "Tohle mi nikdo neuvěří," říkáš ty na druhém konci města. Brečim, chodim po nástupišti. Jede můj bus. Řveš. "Co je, tati?" ptá se tvoje dcera na druhém konci města. "To se těžko vysvětluje, tvůj bratr a Zuzana jsou spojený, viděl jsem ho, jak na ni volá mami." "Teď?" "Jo, teď."

   "Po tom, co se tohle stalo, upadl můj syn do bezvědomí. Volal jsem tam. Operovali ho celou noc."

   „To je všechno. Je mrtvej,“ říká Honza. „Je mrtvej?“ ptá se Jean. „Jo, je mrtvej.“

„To je jeho snoubenka?“ ptá se dál Jean.

„Ne, je vdaná a má tři děti, znají se s Maxem z univerzity.“

„To není logický,“ říká Jean francouzsky.

A Zuzana je telepatka, umí francouzsky a slyší to. Ale Jean telepat není a tak mu to píše na net: Máš pravdu, není to logický. A Honza říká Jeanovi, "Podívej, tohle je pro tebe."  A Jean si čte děkuji svojí řečí.

„A proč nejsou spolu?“ ptá se Jean. „Nikdy jí neřek, že ji chce,“ říká Honza. Max vypadá, že bude zase brzo zvracet, Honza říká: "Já pro ni dojedu."

„Pojedu s tebou,“ vzchopí se Max. Francouz nechce o nic přijít a tak jede taky.

„Neměli bysme jí zavolat?“ říká Honza česky. „Ne, ví to, oblíká se.“ Jenže není to tak blízko, až do severního města. Cestou začne Maxovi z úst stříkat krev.

„Tak už k tobě nedojedeme, vezou mě do nemocnice,“ pomyslí se Max. A Zuzana za chviličku slyší: „Bulovka.“

„Ta nejhorší nemocnice,“ myslí si.

„Zachránili jste mu život,“ říká lékař na příjmu, „prasklo mu to.“

A za chvíli: „Málem mi umřel v náručí.“

   Zuzana jde na autobus, za hodinu jí začíná hodina břišního tance. Na zastávce slyší: „Když přežije tuhle hodinu...“ Nastupuje do autobusu, brečí. „Nemůžu nic dělat“, říká si. Vidí celej svůj další život bez Maxe jako dlouhou čáru, která vede až za horizont. Kolem defilují tváře dětí, jejich dětí a dětí jejich dětí. Klidnej život v malých radostech. “Nemám právo to rozhodnout,“ říká si rozumně. „Co tady budu bez něj dělat?“ Je zoufalá. Autobus zrovna zatáčí kolem oné nemocnice a Zuzana slyší z nebe hlas: „Udělám z tebe svoji ženu.“

A pak hned „Vrací se.“ To už je zase na sále. „Usmívá se, někoho tady má,“ říká doktor. A pak osloví svého pacienta v bezvědomí: „Jak to, že máš erekci?“

Zuzana v myšlenkách hladí Maxovi hlavu, ramena, ruce, těla se bojí, aby neublížila, kontroluje nohy, zdá se, že jsou v pořádku. Napadne ji masáž chodidel. Ale její prsty jsou na masáž pro tuhle chvíli příliš hrubé, tak prsty nohou líže, hezky jeden po druhém, potom klenbu, patu: „Podívej, hejbe patou,“ řekne doktor na sále a dává ji tak nevědomky pochvalu.

„Jsem v nebi?“ ptá se pacient, který se předčasně vzbudil.

„Ne, ale byl jsi tam.“ A za chvíli si už jako dva kamarádi povídají o nepřítomné Zuzaně.

„Je na břišnim tanci,“ říká pacient. „Jak to víš?" ptá se lékař, „Řekla ti to?“ „Poznám to.“ „A co tam dělá?“ „Učí se kroutit zadkem.“ Pacient se zasní: "Tohle mám nejradši (právě probíhá nácvik osmiček boky)." A za chvíli: „Tohle mám taky rád (dva kroužky hrudníkem a dva kroužky boky střídavě)."

   Ale hodina břišních tanců skončila, pacientův stav se opět zhoršil. „Nelíbí se mi to, necháme si ho na sále,“ říká lékař. A za chvíli dodává: „Já se tam podívám znova, jestli tam nemá ještě jeden. Podívej, má tam ještě dva, a tady ještě jeden. A tady taky. Podívám se i do dvanáctníku. Tam jsou taky. Jak to, že ještě žije? Vezem ho do Motola. Zavolejte záchranku.“

A už ho vezou, v sanitce říká lékař: „Podívej, má erekci.“ A motolskému personálu: „Na příjem.“ Ale potom: „Nechtěj ho vzít.“

„Dejte ho na Homolku, pitomci,“  řve Zuzana schovaná na posteli svého panelákového bytu. Naštěstí to napadne i lékaře v sanitce a po chvíli říká: „Vezmou ho na Homolku.“

A už tam jsou, pacienta přebírá lékař z Homolky a lékař z Bulovky mu říká: „Pomůžu ti, je to kamarád, před tejdnem mi umřel na stole jeho kluk.“

„Jestli exne...,“ vyčítavým tónem říká lékař z Homolky lékaři z Bulovky.

„Ten neexne. Má už hodinu erekci. Ještě jsem neviděl chlapa, co by měl hodinu erekci, myslel jsem, že to je jenom ve filmu,“ přesvědčivým hlasem říká lékař z Bulovky.