Staré fotografie

Rozdal jsem karty, tak jako za dlouhých zimních večerů a v nedělním volnu otevřel album  vzpomínek na neexistující dárky, které rozdával tatínek, úžasných "Deset deka bonbonů" které jsme nikdy nedostali, ale šťastně jsme pro ně běhali, vyhýbali se jeho bystré ruce kterou nám vyplácel, když jsme si nedávali pozor, vzpomínám na maminku, jak mě nesla na zádech po Hlávkově mostě, nemohl jsem chodit, sestra mi kupovala na zanícené břicho led ze Zimního stadionu na Štvanici, chodili jsme bruslit, zpočátku na šlajfkách a celým tím krásným mládím mě provázela ještě jedna menší sestra, dubnová holka, vzpomínám na to, že byla nechtěné hubené dítě, které jsem miloval a miluji, jednou ji nesla maminka v náruči, zvrknula se jí kolena na žulových schodech našeho baráku, chytil jsem se jí za její květované šaty, koukal majetnicky na ní, tak jako fízl, který si přišel, druhý den po devalvaci, pro šedesát nových korun, pokuta šestiletému klukovi a jeho čtyřleté sestře za  pár šeříků z parku a jen tak, z plezíru, si počkal, až maminka dojde pro štafle, vyleze nad kuchyňské dveře a donutil ji sundat obrázek se starým křesťanským veršem, v koženém  kabátě, fasuňk ze skladů gestapa, ještě něco chtěl, ale my se drželi maminky za nažehlené plizování a plakali

malá sestra zrovna v ten čas začala chodit, mléko stálo třista starých korun, dva tisíce měnili bolševici pět ku jedné a v bance na účtu padesát za jednu, stál jsem s rodiči dlouhou frontu na nové peníze, plakala hubená blondýnečka, poroučela si modrou polévku a jak tak šel čas, narostly jí nohy, drzá hlava s blonďatými vlasy a když  šla kostelní ulicí, každý si myslel, že vynalezla minisukni, tak se v těch hadříčkách nosila pamatuji se na ty její nejkrásnější roky a když se stala maminkou, uměla všechno, jako každá normální máma, v osudu ženy, který ji předurčil žít, a jestli si někdo myslí, že by to mohlo být jinak, že by mohla být jedna z elit, snad, možná někde, někdy jindy, ale tady a teď, ani na Svatého Dyndy, a jestli naše děti vrazí mezi ty svině, uvidíme

vzpomínám, když tatínek se všemi těmi mindráky umíral, kulil ty svoje pomněnkové oči nesl si sebou všechnu tu zkušenost skomírajícího světa, stáli jsme na chodbě, smrt byla u dveří, lezla po zdi a prostříhávala pavučinou sítě a maminka, když nás opouštěla, hledala  pomoc, chtěla abychom byli kolem ní, po operaci jsme ji nemohli najít na pokoji, něco tak šíleného, ležela na chodbě, protože neměli pro ní místo, nevím jestli jí byla zima, nikdy jí nic nevrátíme, ani to kakao, které nám nosila až do postele, ještě teď vzpomínám,  jak se vracela od dědečka, voněla večerem a celá promrzlá si lehla ke mě pod peřinu

vzpomínám, když malou hubenou holku porazilo auto, vydrhli jsme jí škváru z obličeje otec  vypěnil nad starým ušmudlaným hadrem, který měla jako obvaz a když na ní vytáhl bič, hrůzou jsem pokropil dědečkův dvůr hořkými slzami, stejně, jako když jsem se v roce šedesát osm rozloučil, šel do emigrace, vojenská dopravní letadla bručela, město se potilo strachem a od té doby mi dostředivé síly Čech nedovolily zabalit kufr, slaměnková sestra  pořád kouká těma svýma očima, vidím v nich naředěnou šmolku vlastních rodičů, bojuji s démony a historie našeho dvorku nám rozdává zpovědní karty

asi si kleknu a o Velikonočním týdnu se pomodlím, možná v sadech na Letné, určitě  bude vonět hlína a škoda, že nebude Máj, protože, kdybych natrhal šeřík,  klidně by si mohl fízl špehovat, dal bych ho sestře, celých padesát květů a díval se, jak je trhá a padají do Vltavy