NETYPICKY NA BRUSLÍCH-2

Nějak se mi nechtělo platit za vstup a tak jsem se počal plížit chodbou, ale ve frontě jsem čekajícím lidem vrážel do nohou a brzo byla u pokladny velká hromada.

„To jste už tak nedočkavý, že máte na nohách brusle?“ Obořil se na mě jeden muž.

„To víte, od chvíle, co jsem si je doma nazul na nohy, tak mně nejdou sundat.“ Zněla má odpověď.

„Takhle si je jenom ztupíte!“

„No, aspoň mi to tak na ledě nebude klouzat.“

Proklouznout bez placení se mi nepodařilo a to ani, když mou snahou bylo pokladní podplatit. Ke kluzišti jsem dolezl raději už po čtyřech. Konečně se mi naskytl pohled na vytoužený led. Vstoupil jsem na něj rovnýma nohama. Následovala ztráta rovnováhy. Přálo mně však štěstí. Podařilo se mi zachytit se kolem jedoucího bruslaře. Ten nebyl zrovna moc nadšen, protože jsem se na něho zavěsil.

„Co blbnete!“ Vykřikl poté, co jsem ho objal rukama kolem krku. I on vzápětí ztratil rovnováhu. Mantinel před námi zakončil naší společnou jízdu. Muž po nárazu přes mantinel přepadl. Já jsem se od mantinelu odrazil a za rotace kolem své osy nastala pro mě sólová jízda. V poklidu bruslící lidé náhle nestačili uskakovat a brzo bylo k vidění, jak se válejí v různých polohách po ledě a přitom dost nadávají.

  I já se ocitl na ledě. Přede mnou  nacházející se postava, která se opírala o berle, se vzápětí nacházela rozpláclá na mně. Když nás zastavil mantinel, tak jsem v té postavě identifikoval svého souseda pana Bezouška.

„Dobrý den. Co vy tady?“ Zněla má otázka.

„No přišel jsem si zabruslit.“

„A k čemu ty berle?“

„To je taková pomůcka.“

„To není špatný nápad.“ Mínil jsem a za okamžik jsme se za vzájemného podpírání, přičemž každý se opíral o jednu berli, rozjeli. Hned se na nás soustředila pozornost všech přítomných. Šlo nám to jen do té chvíle, než následoval náraz do mantinelu.

 „Jak vidím, tak potřebujete lekci bruslení!“ Ozval se pojednou hlas pana Běláska, známého organizátora všeho sportovního i nesportovního.

„No, nám  už to ale celkem jde.“ Řekl jsem a drápal se přitom u mantinelu do stoje.

„Jak to máte obutý ty brusle!?“ Vyhrkl na mě poté.

„Nějak špatně?“

„Levá bota na pravé noze a naopak. To jsem ještě u žádného bruslaře neviděl!“

„Hm. A já pořád proč mě ty brusle tlačí.“

„Ty berle zahoďte a normálně se postavte! “ Zavelel nám a my jsme ho poslechli. Oba jsme ztratili rovnováhu a chytli se pana Běláska. Za okamžik jsme všichni tři leželi na ledě. Ještě celkem třikrát se něco podobného opakovalo, než se nám podařilo vstát a opřít se o mantinel. Pan Bělásek naše tři další pády na něho těžko rozdýchával a o berlích odvrávoral pryč.

„Pojedeme při mantinelu.“ Navrhl pan Bezoušek a já souhlasil. Rozjezd se podařil. Jel jsem jako první a ke svému úžasu se mi podařilo nabrat na rychlosti. Pak se bohužel přede mnou objevila rolba na úpravu ledu. Před očima se mi zajiskřilo. Pan Bezoušek jenom kolem mne proletěl a jeho jízda se proměnila v plachtění. Já byl poněkud otřesen a neuniklo mi, že sedím na rolbě a ta je v pohybu. Bruslaři před rolbou začali prchat. Protože jsem rolbu nikdy neřídil,  začalo mě bavit s ní jezdit po ledě. Bruslaře však nikoliv. Chtěl jsem ji tedy pak někam zaparkovat, ale skončilo to proražením mantinelu a vjetím do útrob stadionu a následným útěkem před těmi, které jsem naštval. Náhodní svědci  pak viděli netradiční běh na bruslích.