V Praze mží

Na hřbitově v Motole mží, Cikáni na parkovišti vykládají krumpáče, správce je vede ke hrobu, také manželka vykládá z tašky motyčku, květináč Afrikánek, kope do hlíny, zapaluje svíčku a když se zvedá, má mikroskopické kapky vody ve vlasech, na víčkách, na fleecové bundě, všude má miniatury atomů rozprášené tekutiny, je tak akorát vlhko, že se neodpařuje, také mě se drží jako firn, jdeme, žíhá to, stejně jako v pralese, stav před totálním vlhkem, voda udusila slunce, které, když bude chtít, usuší i nás, spočítal jsem si svou váhu, je to na hodiny života, ale teď příjemně mží, nepotřebuji deštník,

ani když jdu večer do divadla, s laskavým svolením pana Hrabala, na hru „Obsluhoval jsem anglického krále„ vzpomněl jsem si na ruce pana Srpa z Jazzové sekce, který je měl deformované pouty, měsíc mu je nesundali za to, že knihu vydal, vzpomněl jsem si na jeho advokáta, který se mnou směnil Bibli za Marquezovu knihu „Sto roků samoty“, jeho komolení slov kečup-kečut, čokoláda-čekuláda, apropo, Němka, kterou ani po čtyřicátém pátém nevystěhovali, paní s pejskama, tak jsme jí říkali, žvatlala: -Tak, dety, co takhe, čekuláda a serna káva –

a hodná Němka musela  poklonkovat rudé agitátorce Lajblové, která chodila od bytu k bytu, opruzovala s Krefeldskými a jinými výzvami, až jednou, náš tatínek, řekl: - Počkejte, já si dojdu pro tužku -, přišel se sekyrkou, hnal ji z třetího patra, kolem Hodaňových, kde šílený klavírní virtuos Pepoušek zabíjel své rodiče nočními průniky do Beethowenových sonát, na klavíru mu seděla nahá zpěvačka, na tyto jeho exhibice měla moje maminka speciální hrníček na tlustou zeď, to aby alespoň něco pikantního zachytila, ale zuřivý tatínek už hnal štětku od Komančů kolem nápisu „ Neklepejte, nezvoňte, žebrotu nepodporujeme, přispíváme hospodářské pomoci!“, za Masaryka si jej Hodaňovi připevnili na vchodové dveře, snad, aby Pepoušek nerušeně cvičil, ten den měl štěstí, protože jeho otec neotevřel, stejně by nic nepodepsal a byl by průser, nadával by na Rusáky: -Všechno si vymysleli, ani ten pes nelítá v kosmu, na tož, ten ožrala Gagarin!-

tatínek ho minul a hnal Lajblovou kolem drama bratří Poláků z druhého patra,  jeden zůstal mrtvý v písku Lybijské pouště, druhý střílel Němce do týla na Vyšehradské skále, někdy u nás seděl na stole, pil s tatínkem lahve vodky, mlsně zíral na maminku a když už byl hodně zpitý, chytili ho běsi, začal hulákat a předvádět se, kolikže a koho zabil, upíjel se k smrti a když někdy pil doma na balkoně, viděl myši, kolemjdoucí děti na něho sprostě pokřikovaly, házel na ně rajské, nadával a já se dole díval na tu díru po kulce, kterou po něm kdosi po válce vystřelil, celé své dětství jsem se na to tlusté sklo díval, měřil a vážil sílu úderu, dodnes si pamatuji vlásenky rozprsklých paprsků skla, strašil jsem se

ale tatínek klusal, běžel kolem potomků bývalého majitele domu, setrvačně se ukláněl na dveře, kde v rámu stála, oděná v župánku, po jednom ze svých porodů, růžová paní Marie

dupal kolem Želizníků, kde se komárovitá paní Anna snažila tatínka zastavit, nezapomněla na svého manžela, který jednou přišel domů nalitý a nadřený asfaltováním silnic, posadil se a s údivem viděl, jak na jeho balkonu stála busta Stalina ozdobená hořícími svíčkami, nelenil, dal Džugašvilimu facku a Bolšáni ho pokorného  vrátili za půl roku domů

tatínek běžel kolem temna šílené bachařské domácnosti, nepojmenovatelných udavačských sviní, schovávaly se před pomstou svých obětí v obrovském čtyřpokojovém bytě, daleko od Ostravy, hnal ji jako dojnou krávu k brodu

běželi přízemím, kde ve dveřích malé místnůstky vykukoval vystrašený, právě propuštěný a nemluvící politický vězeň, vedle něho stála jeho sousedka, mdlá šedesátiletá nymfička – No, co, vždyť to vůbec nic nestojí! Ještě dostanu stovku a je mi dobře! - pohodově říkala a naproti bydlící, kavárenský saxofonista se svou pikantní ženou, vamp jak z Fričových filmů, tatínka zastavili, nabídli mu ořechový koláč, horkou kávu a šňaps

a protože mží, také bych si dal, ale i já musím běžet, neboť zrnka vody leží na asfaltu, vzorky pneumatik aut uklízí ulici, tak jako zahradnické hrábě spadané listí, je to síla, čekal jsem na přechodu, na zeleného panáčka a vzpomněl si, že jsem kdysi, když jsem byl ještě spisovatel, nosil velký černý klobouk, dlouhý černý, nebo šedivý plášť, stál u kavárny Slávie, čekal na zelenou a naproti, co čert nechtěl

stál pan prezident Havel se svou manželkou a psem a když  jsme mohli jít, tak jsme šli, uprostřed ulice jsme se potkali, diktátor a já, sundal jsem klobouk, uctivě pozdravil, otáčel se za nimi, díval se na tajli paní Olgy, na její šedou hlavu, Václav se ukláněl, hledal mě ve své paměti, nemohl si vzpomenout kdo jsem, nepamatoval si, nevěděl, že jsem pil jeho černé kafe,  jedl tvarohové buchty od jeho ženy, že jsem vydával jeho knihy, platil mu obrovské honoráře, že mě jeho advokátka chtěla dát k soudu, ukláněl se, měl takovou moc a vnitřní sílu, že mohl jít sám po ulici, jen tak, měsíce charisma a slávy, úplná balada z hadrů, šel jsem pěšky, diktátor si mohl hlavu ukroutit, pořád se otáčel kam jdu

a já jenom šel po mostě a nejen představivost mi nabídla na jeho konci barikádu z policejních těžkooděnců, je to úplná pravda, když jsem šel po něm 19 listopadu 1989, řekl policajtům směšné – Dovolíte -, vstoupil do  živého valu, neochotně mi ustupovali a za všechnu tu drzost, mě kdosi lehce praštil pendrekem, otočil jsem se a jako v dětské hře, nikdo nic a za ten fór a za dvacáté století, nemohu říci nic jiného: - Dík, že žiju! -