Slunce vychází nad Malou Stranou

Slunce vychází nad Malou Stranou

 Svatomikulášský chrám se halil v oparu ranní mlhy, která se snášela nad celou Prahou. Havrani kroužili kolem chrámové kopule a zvěstovali příchod zimy. Dole na chodníku bylo rušno. Spousty lidi spěchaly do práce, spousty lidí spěchaly do školy, spousty lidí spěchaly z práce domů a spousty lidí nikam nespěchaly. Neměly kam.  Dominik spěchal do školy a prodíral si cestu mlhou přes Kampu. Místo, kam vždycky toužil chodit na dlouhé procházky za poznáním, uměním a láskou. Na toto poetické místo, které považoval za nejkrásnější v celé Praze. Sem, kde vznikaly ty nejdojemnější romance, největší romány a nejosudovější příběhy. To byla Kampa.

 Dominik si to štrádoval skrze kampské náměstí a z ničeho nic ho napadlo, že by mohl zajít k pověstné Lennonově zdi. Snad z nostalgie, snad z pokušení, že zde najde něco zajímavého. A skutečně. Jen co prokličkoval uličkami až na Velkopřerovské náměstí, spatřil u zdi jakousi dívku, která zrovna zapalovala u pomníčku Johna Lennona svíčku. Dlouhé šaty, dlouhé vlasy, zachumlaná do dlouhého kabátu. Na hlavě pletená hučka, která jí zakrývala uši. Dominik k ní přistoupil blíž, zadíval se na nápisy na zdi a počkal, až se děvče zvedne. Učinila tak hned, jakmile svíčka začala pořádně hořet. Všimla si Dominika a příjemně se na něj usmála.

 „Stejně to muselo bej božský, když tohle všechno ještě nebylo.“ prohodil jen tak Dominik.

 Dívka se na něj pozorně zadívala. „To určitě. Máš pravdu.“ pokývala hlavou a rovněž se zadívala na všechny ty nápisy, co jich tam byla neskutečná kvanta. „Ovšem dneska už to stejně nikoho nezajímá.“ dodala osůbka po chvíli.

 „Jak to ? Copak dneska už o tuhle kulturu lidi nemaj zájem ?“ podivil se Dominik.

 „Jen minimálně. Pár lidí ještě existuje, ale to nestačí…a přitom…“ zakroutila hlavou.

 „Hlavně, že ta svíčka pořád hoří.“ zažertoval Dominik. Dívka na něho vrhla upřený pohled. Pravděpodobně tuhle hlášku nepochopila. „No, myslel jsem to tak, jako že tady je pořád ještě naděje, že se něco změní a duch 60. let ještě žije.“ Dívka znova pokývala hlavou na znamení pochopení a znova se začetla do řádek na zdi.

 „Ty sem chodíš často ?“ vypálil náhle Dominik další otázku.

 Děvče odpovědělo v klidu: „Jen občas. Když je nějaká příležitost nebo akce. Ale mám to tady ráda.“

 „Jo, to já taky. Je to tady takový mystický, nemyslíš ??“

 „To určitě. Hodně mystický.“ potvrdila dívka.

 „No nic…“ Dominik se zadíval na hodinky „už budu muset jít.“

 „Hmm. To je škoda. Ale každopádně se měj.“ řekla dívka s úsměvem.

 „Uvidíme se tady ještě někdy ??“

 „To záleží na tom, jestli mě budeš chtít potkat.“ odpověděla záhadně dívka. Pak Dominikovi zamávala a odcházela přes náměstí tím směrem, kterým Dominik přišel. Svíčka stále hořela a Dominik se vydal na druhou stranu do školy.

 Celý den pak přemýšlel o té záhadné dívce. Umínil si, že se odpoledne vydá ke zdi znova a bude si hodně přát, aby tam byla. Byl přesvědčen, že když jeho víra bude hodně velká, skutečně se tam ta dívka objeví. Nemohl se dočkat až škola skončí a hned potom rychle běžel ke zdi. Když doběhl na místo, u zdi nikdo nebyl. U pomníčku však stále hořela svíčka a nad ní spatřil Dominik záhadný nápis:

Zítra se bude tančit všude. Nezapomeň !!

Dominik zprvu význam oněch slov nechápal, ale věděl, že určitě něco znamenají. Netušil ani, zda nápis byl určen speciálně jemu, ale nemohl se zítřka dočkat.

 Ráno si přivstal, aby byl u Lennonovy zdi co nejdříve. Nad Malou Stranou se zase snášel mlžný opar a Dominik zase kráčel na Velkopřevorské náměstí. Když procházel přes Karlův most, byla ještě tma. Hned jak sešel dolů k řece, spatřil nad obzorem vycházet slunce. Dralo se přes mlžný opar odvážně a po několika minutách překrásného divadla svůj boj vyhrálo. Dominik na toto představení koukal jako u vytržení. Něco tak krásného ještě neviděl. Ponurá tma bez jakékoli jistoty a plná pochybností se vytratila a nahradilo ji nové a překrásné ráno.

 „Vidíš, nastává nový den a s ním i nová naděje na lepší svět…“ ozval se kdosi za zády. Dominik se otočil a spatřil onu záhadnou dívku.   „Takhle sis to přeci přál.“ Dominik nechápal.

 Z nedalekého parku se začínaly ozývat zvuky bubnů, kytar a všemožných cinkátek. Dominik se otočil tím směrem a spatřil dav mladých lidí, kteří k němu běželi s úsměvy na tvářích a písní na rtech. Byli to lidé, kteří se nesmírně radovali ze života a rozhodli se tu radost předat všem ostatním.

 „Měla jsi pravdu. Takhle jsem si to skutečně přál.“ Usmál se Dominik

 „Věděla jsem, že je možné, aby se radost vrátila do tohoto smutného světa. Alespoň na chvíli, ale přesto to stojí za to.“

 Dav se vydal přes náměstí až ke zdi Johna Lennona. Tam se společně s Dominikem a tou záhadnou dívkou (jejíž jméno Dominik dosud nezjistil) zastavil a začal hlasitě zpívat, tancovat, zapalovat svíčky a kreslit na zeď. Euforie radosti, lásky a míru trvala hodně dlouho. Dominik najednou přestal vnímat čas a okolní prostor. Plně se oddal tomuto jedinečnému stavu blaženosti.

 Lidé, kteří tudy procházeli, zpívající a tancující dav ignorovali a zdálo se, jakoby tu vůbec nebyl. Nikdo to ale nebral vážně a všichni se věnovali pouze tanci a nespoutané zábavě. Takhle se u zdi Johna Lennona tančilo celý den..

 Až nastala noc. Když slunce zapadlo za obzor a Kampa se ponořila do tmy, pomníček u zdi osvětlovala jen pouliční lampa. Dav se pomalu začal rozcházet a náhle zmizel docela. Zůstala zde však jen dívka a na zemi ležící  zcela vyčerpaný Dominik. Vyčerpaný, ale přesto šťastný. Připadal si jako po dvaceti pivech nebo několika dávkách tvrdé drogy. Prostor okolo něj se zcela rozplýval v nekonečnu a on viděl jedině dívku. Zdálo se mu, že nad ním stojí jako spásný anděl a chce si ho vzít s sebou do nebe. Dívka jen mlčela a upřeně se na něj dívala.

 „Dostal jsi, co sis přál. Jsi spokojený ?“ zeptala se náhle mírným hlasem.

 „Jo…jo…naprosto.“  vykoktal ze sebe Dominik. Nebyl skoro schopen slova.

 „Sen skončil, je čas jít.“ podávala mu  ruku. Dominik teď vnímal už jen její obrysy a pomalu k ní vztahoval ruku a snažil se jí uchopit. Bylo to však těžké. Ačkoli byla blízko, zdála se mu náhle tak daleko. Nakonec svůj boj vzdal a ruka se svezla na zem. Dívka se vydala ulicí pryč. Začala se vzdalovat a Dominik se za ní s poledních sil podíval. Chtěl něco vykřiknout, ale nemohl. Dívka byla stále dál a dál, až najednou zcela zmizela. Nezašla za roh, prostě zmizela.

  Dominik tady ležel po zbytek dne a možná i po zbytek věčnosti. Tak dopadl člověk, který se jeden jediný den upřímně radoval a byl dokonale šťasten. Svíčka u pomníku stále hořela. A slunce znova vyšlo nad Malou Stranou…..