Růžový pomeranč

Přála bych si růžový pomeranč!“ špitla Adélka a naklonila se ještě blíž k tatínkovu uchu. Spiklenecky se usmála a chytila tátu za ruku. Zaprosila očima. - Oranžový už nechceš?! zeptal se otec s nádechem smíchu i vážnosti v hlase. - To ne! Takový mají všichni. A myslí si, že jiný už není, řekla Adélka, zvedla ze země desetník a sevřela jej v pěstičce. - Ale já vím, že je! prohlásila pevně a rozběhla se za čmelákem. Tatínek se zastavil. Na okamžik se mu chtělo taky zapomenout na všechny starosti a lehnout si do trávy. Jen tak. Jakoby vešel do snu a prohlédl si jeho pokoj.

- Adélko! zavolal a vrátil se zpět do ulice malého města. Holčička přiběhla a nedočkavě se na něj podívala. Tatínek vytáhl z kapsy pomeranč. - Ale vždyť je oranžový! posmutněla Adélka a odkopla pár kamínků. Asi jí bylo do breku.

- Na slupce ano, nedal se odbýt tatínek a rozkrojil pomeranči kapesním nožem. - Ale uvnitř je... - Růžový! vykřikla Adélka a vyskočila radostí do vzduchu. Pak snědli každý půlku růžového pomeranče. O kus dál pozorovali mravence a taky stavěli domečky broučkům. Nakonec tatínek Adélce vykládal pohádku o králi růžových pomerančů. - Takový král přece není! vypískla Adélka a skočila tátovi kolem krku. - Možná ne, odpověděl tiše tatínek. Ale třeba ho jen nikdo nezná...