Když v ráji neberou

…..a pak jsem se jen volně vznášel nad kouřící hromadou plechů, která ještě před chvílí byla pořádně nadupanou audinou  ….

„Tak pojď, mladej, moc se tady nerozhlížej a plav támhle do řady, k tý přepážce. A dělej, nejsi tady sám.“

Urostlý černoch v policejní uniformě se na mne zazubil a svou velkou rukou mi určil místo.

„Jméno, příjmení, datum narození, vízum, doklad o zaplacení vstupního poplatku, potvrzení o dostatečné finanční hotovosti pro vstup a dobu pobytu, pracovní povolení!“, vychrlil na mne znuděný kdosi za pultíkem z umakartu. „Prosím, nezdržujte ostatní.“

Vyjukaně jsem se ohlédl. Zástup za mnou se táhl jako neskutečný had až někam za obzor.

„Jméno, příjmení, datum narození, vstupní formulář ……,“ jako přeskakující deska obehrával svou písničku již podruhé, ale při vší dobré vůli jsem vůbec nechápal oč tu jde. Pak jeho šedivou tváří probleskl náznak zájmu. „Nemáš? Tak co sem lezeš?“ Hlava nepatrně pokývla na hlídkujícího policistu.

Než jsem se nadál, letěl jsem dobrých pět metrů vzduchem. Přistál jsem na polštáři z bílého obláčku a kromě leknutí se mi nic jiného nestalo.

„Měl’s mu něco šoupnout. Pak by tě třeba pustil.“

Na obláčku hned vedle mé přistávací plochy seděl otrhaný tulák s kloboukem u nohou.

„No to víš, dostal se tam, není žádná sranda. Nedávno totiž zavedli nějaký zákon proti nelegálním imigrantům, či co já  vím“, zašklebil se bezzubými ústy.

Vyhrabal jsem se na nohy a otočil se. Něco se děje. Právě se otevřela obrovská brána. Za doprovodu mnohohlasého chorálu v němž cherubíni opěvují boží lásku z ní vyšel zástup andělů aby dovnitř doprovodil muže, který se právě odvracel od přijímací přepážky.

„Šťastlivec. Tak ho pustili. Ale co já pamatuji, zkoušel to teprve, no …. podevátý?“

V tulákově hlasu zazněla špatně skrývaná závist.

Obrovský neónový nápis vysoko nahoře byl k nepřehlédnutí, přesto jsem si ho všiml až v momentě, kdy několikrát zablikal a pak zhasl. Čekající dav před přepážkou se znepokojeně zavlnil a pak se rozešel.

„A to je pro dnešek konec“, suše utrousil tulák a sebral ze země klobouk aby spočítal dnešní milodary. Nasypal hrstku drobných do kapsy, klobouk frajersky usadil do týla a ploužil se pryč. Pak se ještě zastavil a obrátil ke mně.

„Zkus to zase zítra. A jestli chceš dobrou radu, tak si najdi nějaký nocleh. Tady nezůstávej, po zavření tu není bezpečno.“

Cvrknul do klobouku a odešel.

Zůstal jsem sám na pláni plné pohozených papírků, nedopalků a plechovek od piva.

Vysoko nade mnou tiše chladnul neonový nápis - Vítejte v ráji.