Manon

Pokud má někdo trpělivost číst i dlouhé věci a má rád sci-fi, tak si může přečíst variaci na Manon od Nezvala. No sice to není můj umělecký vrchol, spíš naopak, ale snad se to bude líbit alespoň někomu.

...Manon je motýl, Manon je včela Manon je růže vhozená do kostela... V. Nezval Když se Manon probudila, byla ještě tma. Slastně se protáhla a zachumlala se do přikrývky, aby jí neuteklo ani trochu tepla, nahromaděného do ní během minulé vášnivé noci. Ještě v polospánku se spokojeně usmála a rukou zašátrala vedle sebe, po svém milenci. Byl už pryč. Musel jít. I ona bude muset vstávat. Došla k zrcadlu a pozorně se na sebe zahleděla. Byla krásná a věděla to. Byla nebezpečná a bavilo ji to. Nahá stála před zrcadlem a rozčesávala si své krásné, husté a vlnité vlasy. Usmívala se. Její pohled sklouzl ke vzkazu, narychlo načmáranému v dolním rohu zrcadla. Stálo na něm: Miluji tě, Manon, příště na shledanou. Začala se smát nahlas. Jak je naivní, napadlo ji, jako všichni muži. Věděla, že ji nikdy nenajde. Je to tak správné. Nemůže ji najít. Kdyby tak tušil. ”Nenajdete mě, pane des Grieux.” Začala křičet. ”Sbohem, pane des Grieux.” Hystericky se rozesmála. Byl pryč. Navždy. Stejně jako všichni ostatní. Nebyl ničím jiný. A přesto, jakoby Manon pocítila lítost nad tím, že už ho nikdy neuvidí. Nikdy ho již neuvidí a je to správné, ale přesto... Byl pryč. Za chvíli ho budou od ní dělit tisíce kilometrů a stovky let. Nechtěla si přiznat, jak ráda by ho ještě viděla. Ani ona ho nemůže nikdy najít. Je to tak správné. * * * ”Jak si to představuješ, des Grieux. Takhle mi zmizet. Nevíš co jsem zažil strachu. To jsi nemohl dát vědět, kde se flákáš,” snášely se hromy na hlavu rytíře des Grieux z úst jeho přítele. ”Posloucháš mě vůbec?” zarazil se na okamžik příval výřečnosti. ”Ale to víš, že jo, Tiberge,” vytrhl se ze zamyšlení. ”Poslouchám tě.” ”Tak kde jsi byl?” ”Zdržel jsem se.” ”Zdržel se,” zalomil rukama Tiberge. ”Celou noc?” ”Jo, celou noc,” odbyl ho des Grieux a hlavou mu opět proběhly události uplynulé noci. Nikdo se už nedozví, zda setkání s Manon měl předurčeno osudem, či zda si s ním pohrála náhoda. Jisté je, že od toho setkání jeho život nabral zcela nový směr. Nikdy by si nemyslel, že tahle mise se bude nějak lišit od těch předcházejících. Dostal vcelku rutinní úkol. Měl v 19.století uložit na přesně označeném místě horninu, která postupně reaguje s kyslíkem a postupem času se přetransformuje na platinu. Právě když se chtěl vrátit, ji spatřil. Anděla. Manon. Zamiloval se do ní na první pohled. Ještě teď se nedovedl vyrovnat s tou pošetilostí. Zamiloval se do dívky, která je nejméně devět set let mrtvá. Byl pošetilý a dobře to věděl. Vůbec mu to však nevadilo. ”Hej, des Grieux, co je s tebou?” ”Jsem zamilovaný, Tiberge” vzdychl tiše, ten pošetilec. ”Ke všemu ještě,” zhrozil se. ”Do koho?” ”Nemůžeš ji znát. Je dávno mrtvá.” ”Cože, snad jsi se nezamiloval do holky z minulosti?” ”Ano, Tiberge, je to tak. Zamiloval jsem se do Manon.” ”Manon? Kdo je to?” ”Manon je můj osud, Manon je můj osud Manon je všechno, co neznal jsem dosud Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon nemiloval bych.”*) ”A neměl bys teď potíže,” opáčil suše Tiberge. ”Jaký potíže?” zarazil se des Grieux zmateně. ”Dobře víš, budeš na ni muset zapomenout. A jak tě poslouchám, nebude to pro tebe nijak jednoduché.” ”Vyloučeno! Nikdy na Manon nezapomenu.” skočil mu des Grieux do řeči. ”Tak co uděláš?” ”Najdu ji! Setkal jsem se sní jednou, setkám se s ní zas.” ”Nenajdeš nikoho. Dobře víš, že dvakrát do stejného místa se vrátit nemůžeš.” ”Vrátím se tedy o rok později. To jde.” ”A co myslíš, že tím získáš? Jak víš, kde se bude za rok pohybovat?” usadil ho Tiberge. ”To je jedno, zůstanu tam a najdu ji.” ”Ty si vážně myslíš, že by to šlo?” počastoval ho Tiberge lítostivým pohledem. ”Proč by to nešlo?” ”Měl bys vědět, že tím, že se vrátíš do minulosti, se dostaneš do velmi úzkého časového i prostorového pásma. Nemůžeš se tam potkat s nikým, kdo zrovna není v tomto pásmu. Takže na nějaké korzování minulostí zapomeň. Kromě toho se musíš vrátit do šestatřiceti hodin, jinak se ti uzavře cesta zpět.” ”To není možné, musí přece existovat nějaký způsob, jak se k ní dostanu.” Trval na svém des Grieux s tvrdošíjností, které jsou schopni pouze nešťastně zamilovaní. ”Ty máš jen jednu možnost. Zapomenout.” * * * ”Uvědomujete si des Grieux, že jste tímto hrubým porušením kázně, mohl narušit celý úspěch vaší mise,” hřímal na nebohého rytíře jeho nadřízený. Des Grieux spolkl jedovatou poznámku ve smyslu, že si není jist, čím ohrozil svoji misi. Místo toho raději sklopil zrak a pokorně řekl:”Jistě pane Decroly. Velice mě to mrzí.” ”Teď už je pozdě. Víte, že bych vás mohl vyloučit z řádu?” ”Jistě pane.” ”A měl bych to udělat. Jsou stovky mladých mužů, kteří by si vašeho místa lépe vážili. Kteří by cestování v čase zasvětili bez váhání celý svůj život. Vám byla dána důvěra, abyste mohl to, co je veřejnosti odepřeno. Ale vy si zatím s naší důvěrou zahráváte a místo toho, abyste plnil svěřené úkoly, taháte se s děvkami.” Des Grieux s sebou prudce trhl. ”To nebyla žádná děvka,” zaprotestoval. ”Mlčte!” zpražil ho Decroly. ”Měl bych vás vyloučit z řádu. Ale protože výcvik noviců je velmi nákladný a vzhledem k vašim dosavadním zásluhám a zkušenostem, přejdeme tento incident důtkou. Ovšem pouze v případě, že se zaručíte, že se nic podobného nebude opakovat. Radil bych vám, aby se to už nikdy neopakovalo.” ”Ano pane. Vynasnažím se, abych vaši důvěru nezklamal,” zamumlal des Grieux nepřesvědčivě. ”V pořádku rytíři, můžete odejít,” ukončil audienci Decroly. Des Grieux vyšel na chodbu, kde na něj čekal Tiberge. ”Tak jak jsi dopadl?” staral se. ”Dostal jsem důtku a kázání o důvěře.” ”Zaplať bůh za to. Měl jsem strach, že tě vyloučí z řádu.” ”Tiberge, já ji musím najít.” ”Nebuď blázen. Dostal jsi se lacino z maléru a chceš vletět do ještě většího. Proč?” ”Je krásná, Tiberge. Můžeš to vůbec pochopit?” ”Chápu to des Grieux, ale je otázka, co jsi ochoten udělat pro krásu.” ”... Ach, umřít, umřít, umřít pro krásu.”*) ”Pak ať ti jsou nebesa nakloněna, ubohý des Grieux,” zafilozofoval Tiberge a odešel, aby ho ponechal svým úvahám. * * * Manon špatně spala. Jako ostatně každou noc za posledních několik měsíců. Její milenec právě odešel a ona se cítila sama. Dívala se z okna a do očí se jí draly slzy. Už se chtěla s pláčem vrhnout na postel, když ji vyrušil hlas z interkomu. ”Manon, přijď ke mně prosím.” ”Ano pane. Jen se obléknu.” Potlačila vzlyknutí. ”Jsi v pořádku, Manon? Děláš mi starosti.” ”Buďte bez obav, pane Duvale, nic mi není. Hned jsem u vás.” ”Výborně. Je to velmi důležité, tak spěchej,” řekl hlas. V interkomu to zapraskalo a v místnosti se opět rozprostřelo tíživé ticho. Manon nechápala, co se s ní děje. Rytíř des Grieux rozhodně nebyl první muž, se kterým si zpříjemnila pobyt v minulosti. Naopak. Milovala ten pocit, když se do ní muži všech věků beznadějně zamilovávali. Stejně jako des Grieux. Ale ten byl přece v něčem jiný. Chyběl jí. Proč? Průměrný milenec. Znala lepší. Ale chyběl jí. Nevěděla proč. Manon si setřela slzy ze tváře a došla do koupelny, aby se osvěžila před nadcházející audiencí. Když vyšla ze sprchy, cítila se mnohem lépe. Rychle se oblékla a vydala se za Duvalem. Zastihla ho v jeho kanceláři, jak zamyšleně zírá z okna. ”Pojď dál, Manon,” řekl, když ji uviděl ve dveřích. ”Posaď se má drahá. Jak jsi se vyspala?” ”Báječně,” zalhala. ”To rád slyším. Ale abych se dostal k tomu, proč jsem si tě sem pozval. Mám pro tebe úkol.” ”Ano?” zeptala se bez většího zájmu. ”Před lety jsme vyslaly jednoho našeho rytíře, aby odstranil favorita na místo stoosmého světového prezidenta. Protože jsme se domnívali, že jeho soupeř je vhodnější kandidát. Bohužel se teď ukazuje, že jsme se mýlili a že by měl skutečně vyhrát ten původní. Stačíš to sledovat?” ”Jistě, pane Duvale.” ”A od tebe teď potřebuji, abys to zařídila. Musíš zastavit toho rytíře.” ”Kdo to byl?” ”To bohužel nevíme, záznamy z té doby jsou značně neúplné. Víme jen, že k likvidaci došlo při jeho projevu před radou bezpečnosti země. Domnívám se ale, že identifikovat rytíře pro tebe nebude problém. Je ti všechno jasné?” ”Ano. Kdy budu mít připraven stroj?” ”Zítra ráno. Stihneš se připravit?” ”Pokusím se.” ”Výborně, spoléhám na tebe Manon,” řekl Duval, přistoupil k ní a pokusil se ji políbit. Podrážděně ucukla. ”Co je s tebou,” zarazil se. ”Zanedbáváš mě, Manon.” Manon neměla v tuto chvíli náladu na jeho výlevy něžnosti. V tuto chvíli ne. Přestože Duval patřil k nejštědřejším milencům a jen on ji umožnil cestovat v čase, což bylo do nedávna výsada pouze několika vyvolených mužů. Bavilo ji sledovat, jak je do ní bláznivě zamilován a je ochoten dát jí za každý projev náklonnosti všechno, na co jen pomyslí. Dnes ale ne. ”Omlouvám se, pane Duvale, ale musím se připravit na cestu,” odbyla ho a odešla z kanceláře. * * * Rytíř des Grieux seděl v Decrolyho kanceláři a se zájmem sledoval plán své příští mise. ”Před sedmdesáti lety, na post světového prezidenta kandidovali dva muži. Bohužel to vyhrál ten nesprávný, milý des Grieux. Je teď na vás, aby jste zařídil vítězství toho druhého. Chassagne, tak se ten chlap jmenuje, bude mít projev před radou obrany země. Tam se ho zbavíte.” Des Grieux tiše přikývl. ”Vezmete si Tibergeho jako pilota a sám se budete plně věnovat svému poslání. Ihned po jeho splnění se vrátíte zpět,” oznámil Decroly a dával si záležet, aby dal důraz na slůvko ihned. ”Doufám, že rozumíte, jak to myslím,” ujistil se. ”Samozřejmě,” přisvědčil des Grieux. ”Buďte bez obav, pane.” ”Dobře, rytíři, spoléhám na vás. Teď se jděte připravit. Startujete za dvě hodiny.” Když des Grieux opustil místnost, cítil se mnohem lépe, než když do ní vstupoval. Akce mu jen prospěje. Navíc nebude muset letět příliš daleko. Je pravda, že cestování časem je velmi pohodlné, ale přesto neměl moc chutí táhnout se tisíce let zpátky. Proto mu i cíl mise naprosto vyhovoval. Takže Tiberge ho zastihl v překvapivě vynikající náladě. ”Co tě tak rozveselilo,” zajímal se. ”Jdeme do akce, příteli. Děláš mi pilota.” ”A to je důvod k radosti? Mám takový pocit, že to není tak dávno, co jsi se o mém pilotním umění vyjádřil velmi nelichotivě,” škádlil ho Tiberge. ”Jak to nelichotivě? Jenom jsem řekl, že lítáš jako prase. Tentokrát ale letíme jenom sedmdesát let, tak to snad vydržím.” ”Vidím, že ti takový výlet prospěje.” ”Jo, řekl bych, že je to přesně to, co potřebuji. Teď se jdu připravit. Sejdeme se na rampě.” * * * ”...a zasadím se o zvýšení obranyschopnosti země, uvolněním rozpočtu v oblasti...,” hřímal za řečnickým pultíkem žhavý kandidát na prezidenta. Des Grieux stál vzadu kongresového sálu a čekal na vhodný okamžik, kdy na něho usměrní tok energie, která mu způsobí srdeční selhání. Už pomalu začal zvyšovat koncentraci energie, když se v protějším rohu místnosti mihla postava. Zahlédl ji jen na okamžik a zůstal jako opařený. Nemohl uvěřit vlastním očím. Musel se mýlit. Vyběhl ven ze sálu. Tam ho čekal Tiberge. ”Hotovo?” zeptal se. ”Tak odsud padáme.” ”Tiberge, já ji viděl,” řekl vzrušeně des Grieux. ”Koho? ” ”Manon. Ona je tady. Vůbec to nechápu, ale viděl jsem ji, stejně jako teď vidím tebe.” ”Neblázni, des Grieux, zapomeň na Manon. Ta už je dávno mrtvá. Vrať se tam a dodělej co máš, ať odtud zmizíme. Já na tebe počkám venku. Tam se sejdeme.” Jen velmi neochotně se des Grieux vrátil do sálu. Ale musel uznat, že jeho přítel má pravdu. S jeho koncentrací to však valné nebylo. Neustále bloudil očima po sále a hledal ji. Nikde nebyla. Již uvěřil, že to co prve zahlédl byl skutečně jen přelud, obraz jeho nejtajnějších přání. Opět se soustředil na svůj úkol. Když kolem sebe soustředil dostatečně silné energetické pole, zjistil, že se ho někdo snaží rozbít a obrátit proti němu samotnému. Začal zmateně pátrat po zdroji rušivých vlivů. Otočil se a málem vykřikl. Za ním stála krásná žena. Nemohlo být pochyb, že je to ona. Manon. Zdálo se, že ona je stejně překvapená jako on. ”Des Grieux,” zašeptala zděšeně. ”Proč zrovna ty?” S rytířem se okamžitě zatočil svět. Zapomněl na svůj úkol, na svého přítele i na to, že se musí ihned vrátit, jinak bude Decroly zuřit. Když mu Manon pokynula, bez váhání ji následoval. Vyšli z budovy. Miluji tě, Manon,” snažil celou dobu říct, ale byl vždy posunkem umlčen. Tak ji tiše a jako ve snách následoval, až došli někam na periférii. Manon, která se zde překvapivě orientovala, se náhle zastavila u jedněch dveří, které se před ní po zadání kódu, poslušně otevřely. Vstoupili dovnitř, kde je čekal útulně zařízený byt. Des Grieux byl jak v jiříkově vidění. Nic z toho, co viděl, nechápal. ”Miluji tě, Manon,” podařilo se mu konečně promluvit. ”Bál jsem se, že tě už nikdy neuvidím,” dodal a přistoupil k ní, aby ji políbil. Než se zcela oddala jeho polibkům, zašeptala: ”Bylo by lepší, kdybychom se už nikdy nepotkali.” Pak už jen nechala s tichým zašustěním sklouznout šaty na zem. O pár hodin později, když vášnivou explozi vystřídala vlna uvolnění, zůstali nehybně ležet v pevném objetí a jejich nahá těla každým pórem vnímala tu hřejivou přítomnost toho druhého. ”Kde jsi se tu vzala?” odvážil se konečně zeptat des Grieux. ”Stejně kde jsi se tu vzal ty.” ”Počkej, to není možné. V řádu přece žádné ženy nejsou a veřejnost cestovat nesmí.” ”V tvé době ne. Ale za padesát let bude uděleno několik vyjímek.” ”A co všechno tady kolem, čí je to? ” ”Moje. Dárek od mého přítele.” ”Přítele? ” to slovo ho zasáhlo jako rána mečem. ”Ano, od pana Duvala. Velice mě miluje.” ”To není možné, Manon, to já tě miluji, já tě miluji jako nikdo jiný,” přesvědčoval ji zoufale. ”Já vím, des Grieux, já vím. Ale budeme se muset navěky rozloučit.” ”Ne to ne. To není možné, musí pro nás existovat nějaké řešení,” naléhal des Grieux. ”Není. Dobře víš, že do budoucnosti cestovat nelze. Nikdy se ke mně nedostaneš.” ”Tak zůstaneme tady. Nikdy se nevrátíme a zůstaneme spolu,” chytal se des Grieux posledního stébla naděje. ”To nejde!” ”Proč Manon, proč to nejde.” ”Tobě zbývá dvacet hodin a mně ještě o něco míň. Jinak se nám uzavře cesta zpátky. Já se musím vrátit. Nemohu opustit pana Duvala, protože jedině ten mě může učinit nejbohatší ženou v Arrasu. Musíme na sebe zapomenout.” ”Bídná Manon, Manon nevinná, pod trestem smrti, nesmí se to stát... já pláči Manon! Špatný hrdina... já vás mám hrozně rád.”*) ”Vzmuž se, des Grieux, než se vrátím do Arrasu, máme před sebou celou dnešní noc.” ”Ano, máme dnešní noc. Jen jednu. Kéž nikdy neskončí.” ”Miluj mě, des Grieux a nemysli na ráno.” Opět je pohltila, všespalující vášeň. * * * Když se des Grieux probudil, již svítalo. Byl sám. Neslyšel, když Manon odešla. Teprve když překonal počáteční lítost nad tím, že je snad definitivně pryč, začal si uvědomovat, že je v maléru. Letmý pohled na hodinky ukázal, že situace je horší, než se původně domníval. Na to, aby se stihl vrátit, mu zbývalo třicet minut. Jinak tu zůstane navždy sám. Ne snad, že by mu na tom nějak záleželo, ale jasně si uvědomoval, že je-li nějaká šance se s Manon setkat, musí odtud pryč. Proto se rychle oblékl a vyrazil hledat Tibergeho. Našel ho přesně na místě, kde se včera měli potkat. Nepochyboval, že tu trpělivě čekal celou noc. ”To je dost, že jdeš,” oddechl si Tiberge. ”Už jsem myslel, že tu budu čekat věčně. Dělej. Máme pět minut.” ”Tiberge, byl jsem s ní.” ”Myslel jsem si to. Jsi v těžkým průseru, kamaráde. Protože až se to dozví Decroly, zabije nás oba,” zaprorokoval si Tiberge z pilotního křesla. ”To bylo o fous.” oddechl si když konečně odstartovali. ”Co by se stalo, kdybychom to nestihli?” zajímal se des Grieux. ”Zůstali bychom tam, ale těžko bychom to přežili.” ”Co je vůbec zač, ta tvoje Manon?” zeptal se Tiberge, když se po časových smyčkách vraceli zpět. ”Milý Tiberge, Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže vhozená do kostela. Manon je všechno co nikdy neztratí svůj pel, Manon je rozum který mi uletěl. Manon je dítě, Manon je plavovláska, Manon je první a poslední má láska. Manon ach Manon, Manon z Arrasu Manon je moje umřít pro krásu.”*) zaveršoval des Grieux. ”Kdybys neplácal. Jak to, že byla tady, když má bejt tisíc let mrtvá?” ”Je o padesát let mladší než já. Je z Arrasu.” ”No nazdar. To máš smůlu. To se za ní nedostaneš.” ”Ty Tiberge, nevíš, jak by se za ní dalo dostat?” ”Vím. Nedalo! Prostě to nejde a smiř se s tím. Fyzika je jenom jedna.” ”Nevěřím ti. Musí existovat nějaký způsob, jak to udělat. A já ho najdu.” ”Myslím, že ty teď budeš mít jiný starosti,” upozornil ho Tiberge, který právě dokončil přistávací manévr. ”Podívej se ven.” Přistávací rampa byla obklíčena ozbrojenou eskortou, která dostala od Decrolyho jednoznačný rozkaz. Zatknout rytíře des Grieux. * * * ”Zklamal jste mě des Grieux,” řekl Decroly hlasem, který nevěštil nic dobrého. ”Důvěřoval jsem vám, dal jsem vám příležitost a jak jste se mi odměnil. Zmizíte na celou noc a úkol nesplníte. Ke všemu se málem nestihnete vrátit. Můžete mi k tomu něco říct?” ”Ne, pane” ”Co si myslíte, že teď s vámi udělám?” ”Nemám tušení, pane.” ”Měl bych vás vyloučit z řádu. Když už jsem to neudělal minule.” Des Grieux se nezmohl na odpověď. Těžko říct, co ho zdrtilo víc. Jestli představa neblahého osudu, který ho čeká, nebo ztráta milované Manon. ”Měl jsem to udělat už tehdy a neudělal jsem to. A patrně to neudělám ani dnes. Protože se podle paragrafu šest, za vás zaručil Tiberge. To znamená, že vás degraduji a vy nebudete již pověřen žádným samostatným úkolem. Budete přiřazen k Tibergeovi, který bude za vaše činy zodpovědný stejně jako za svoje. Máte vzácného přítele. Važte si ho, nebýt jeho, zatočil bych s vámi podle svého. Nic jiného byste si stejně nezasloužil. A teď mi zmizte z očí.” Jako ve snách opustil překvapený rytíř místnost. Takový zvrat situace rozhodně nečekal. Na chodbě se srazil s Tibergem. ”Proč jsi to udělal, Tiberge?” ”Protože chápu důvody, kvůli kterým jsi do toho maléru vletěl. A pak, ty bys to pro mě udělal taky. Nebo ne?” ”Jistě,” usmál se des Grieux a napadlo ho jak málo toho o svém příteli ve skutečnosti ví. ”Doufám, že neuděláš nějakou blbost, abych toho litoval.” ”Nedělej si starosti, Tiberge,” ujistil ho des Grieux. Tehdy ještě skutečně pevně věřil, že Tibergeho nezklame. Avšak láska k Manon byla silnější než všechna dobrá předsevzetí nebohého rytíře. Myšlenky na Manon, oddělenou od něho nepřekonatelnou bariérou času, ho neustále pronásledovaly po celé měsíce. Po celou tu dobu sice mechanicky plnil svěřené úkoly, ale jeho mysl ovládla jediná myšlenka. Najít skulinku v cloně času a proniknout k Manon. Všechen svůj volný čas trávil v knihovně, kde ze všech dostupných pramenů čerpal znalosti, aby co nejlépe pochopil fyzikální princip cesty časem. Dlouhé měsíce seděl nad složitými výpočty, jejichž výsledky znovu a znovu trpělivě dosazoval do rovnic ještě složitějších a spletitějších, aby pak nad konečným výsledkem nespokojeně zakroutil hlavou a octl se znovu na začátku svého úsilí. Až jednou, kdy už i on sám zapochyboval o smyslu svého počínání, se konečně dobral ke kýženému výsledku. Sám zprvu nemohl uvěřit, že se mu podařilo to, co všichni považovali za nemožné. Když se mu konečně podařilo najít Tibergeho, oči mu plály vzrušením. ”Podívej, co tomu říkáš?” strkal mu pod nos svůj poslední výpočet. ”Co je to?” ”Moje vstupenka k Manon.” ”Tak ty s tím nepřestaneš? Víš, že do budoucnosti se nedostaneš.” ”Jo, tvrděj to všichni. Ale já přišel na způsob, jak to udělat.” ”Tak to mě zajímá,” zbystřil Tiberge. ”Víme, že při cestě do minulosti se vytvoří časový koridor, kterým se dostaneme kam potřebujeme. Tou samou cestou se pak vrátíme a koridor se uzavře. Bohužel stejný postup nefunguje opačným směrem.” shrnul des Grieux známá fakta. Tiberge jen souhlasně přikývl. ”A teď, dávej pozor. Stejným způsobem to dělají i v budoucnosti. Takže stačí, když se dostanu do meziprostoru ve chvíli, kdy se bude Manon vracet a proniknu do jejího koridoru než se za ní zavře. A tak proklouznu až k ní.” ukončil rytíř vítězoslavně svoji přednášku. Tiberge velice zvážněl. ”To co jsi mi tady předvedl, je sice velice zajímavé , ale zapomínáš na pár detailů, kvůli kterým je to neuskutečnitelné. Tak například, jak se k ní chceš strefit, když se mimo koridor můžeš pohybovat nejvýš tak pět vteřin?” ”To jsem vypočítal, neměl by to být problém.” ukazoval mu des Grieux znovu své výpočty. ”Taky zapomínáš, že za strojem vzniká vír, který uzavírá cestu zpět. Takže bys musel letět v něm a to bys nikdy nepřežil.” ”Jak to víš?” přerušil ho des Grieux. ”Myslím si to.” ”Ale připusťme, že to přežiju. Nikdo to ještě nezkoušel, tak to nemůžeš vědět. Fungovalo by to?” ”Já nevím, nikdo to ještě....” ”Fungovalo by to?” dotíral des Grieux. ”Možná, teoreticky snad jo?” připustil Tiberge po prostudování výpočtů. ”To jsem chtěl slyšet.” ”Ale má to jeden háček. Ty se do meziprostoru vůbec nedostaneš. Nemáš ke stroji přístup.” ”Já ne, Tiberge, já ne.” zatvářil se des Grieux tajemně. ”Pamatuj si, des Grieux, že jsem za tebe zodpovědný. Doufám, že se nechystáš k nějaké nerozvážnosti.” ”Neboj se, příteli. Neudělám nic, z čeho by jsi mohl mít u Decrolyho potíže,” ujišťoval ho, ale Tiberge mu nevěřil. * * * Seděli v pilotní kabině a čekali na start. ”Řekni mi Tiberge, proč jsi se dal na tuhle práci,” zeptal se náhle des Grieux na otázku, která mu už dlouho ležela v hlavě. ”To není práce, to je poslání,” uhýbal dotázaný. ”Tak proč jsi se dal na tohle poslání?” ”Dlouhá historie.” ”Ženská? ” vyhrkl des Grieux, ale hned toho litoval. Tiberge jen tiše přikývl a v očích se mu zaleskly slzy. ”Promiň, to jsem nechtěl.” ”To je v pořádku. Udělal bych cokoli, abych se sní mohl znovu setkat.” ”Znám ten pocit, já taky udělám všechno proto, abych se sešel se svou Manon.” řekl des Grieux, vytáhl pistoli, bůhví kde ji vzal, a zamířil na hlavu svého přítele. ”Promiň, Tiberge,” zašeptal a stiskl spoušť. Des Grieux odstrčil mrtvé tělo a sám si sedl na jeho místo. Jeho ruce se rozběhly po přístrojích. Dobře věděl, že to k čemu se chystá, se mu musí podařit hned napoprvé. Víc pokusů nemá. Nemá žádnou možnost opravy. Naposledy zkontroloval údaje na přístrojích. Jen jeden pokus. Co ho čeká? Náruč milované dívky, nebo smrtící sevření časovým tunelem? ”Umřít, umřít, umřít pro krásu,”*) zašeptal a stiskl červené tlačítko s nápisem START. Startovací rampa, kolem něho zmizela a on se propadl do šedě beztvarého meziprostoru. Během jedné jediné vteřiny vyvinul rychlost, která by v reálném čase odpovídala dvojnásobné rychlosti světla. Po třech vteřinách tohoto šíleného letu měl nastat rozhodující okamžik. Vítězství, nebo prohra? Život, nebo smrt? Des Grieux zatajil dech a čekal. Další vteřina se vlekla celá staletí a nechala mladého odvážlivce trápit se otázkou, zda neudělal chybu, jejíž následky budou pro něj fatální. Náhle se celý stroj otřásl a byl stržen směrem k budoucnosti. Des Grieux si oddechl. Podařilo se. Manonin stroj ho vlekl ve svém víru. Des Grieux byl štěstím bez sebe. Měl svou lásku na dosah. Už brzy, už brzy jí vyjeví svou lásku. ”Manon podobná andělům, Manon pro niž zlořečím svým přátelům, Manon milenko, ach Manon dítě, Manon ach Manon, Manon miluji tě.”*) básnil des Grieux, zatímco sledoval údaje chronometru, ukazujícím reálný čas. Zdálo se, že všechno vychází podle jeho představ a všechno nasvědčovalo tomu, že od šťastného shledání ho dělí jen několik krátkých minut. Dnes už nikdo nezjistí, v kterém místě spletitého výpočtu došlo k té osudové chybě. Snad do svých předpokladů nezahrnul holomorfnost časového koridoru, snad se zmýlil při konformní transformaci souřadnic, možná jen podcenil vliv vzdálenosti časových smyček. Jisté je, že po deseti minutách cesty, se začal časový koridor zužovat a proniknout jím bylo stále obtížnější a obtížnější. Během další minuty se ten časový most zcela rozpadl. Uzavírající se prostor pohltil poslední zoufalý výkřik nešťastného rytíře des Grieux. Umřít, umřít, umřít pro krásu.....*) Plzeň 16. 5.1996 *) Verše Vítězslav Nezval.

---