Kontinuum po imaginaci

Petiškovo kontinuum

Pozdě odpoledne šestého ledna 1912 zavřela Öktentrönja Rodetavavik dveře domu, otočila v zámku dvakrát klíčem, svazek mimovolným pohybem vložila do postranní kapsy kabelky z dřené teletiny, otočila se do ulice s domy kopírovaného vzoru, obměňovaného tu plechovkou s kvetoucími pelargóniemi jinde nelakovaným houpacím křeslem na zápraží, sáhla po zapínání dlouhého deštníku s květinovým vzorem a s hlavou zakloněnou pohlédla do olověného, deštěm krouceného nebe, kde pod mohutnou balonovou masou vejčitého tvaru přehozenou uzlovým vzorem sítě šlapala do pedálů kol upevněných v rozbíhavé konstrukci připevněné k nafouklým tvarům nahoře stovka mužů; čtveřice vrtulí na konci zařízení syčely vzduchem, Öktentrönja, zprvu nehybná, zamávala za rychle se vzdalujícím pelotonem, pak zakroutila hlavou a roztáhla květovaný koberec clony deště proti vodou otrávenému nebi. Öktentrönja Rodetavavik byla normální ve všech smyslech toho slova, jak jej znali obyvatelé města; jen občas se pokoušela vytvořit na zahradě za domem umělé mraveniště; chystávala pro to dostatek úlomků dřeva, jehličí, kaménků, nanosila i zeminu z lesa, přenášela celé kusy mravenišť, aby jejich osadníci kolonizovali její stavbu. Milovala pohled do civilizace hmyzu a zažít jej s vůní aroma černé kávy při posezení za domem lákalo jako nic jiného. Öktentrönja Rodetavavik milovala mraveniště a krom toho měla ve stěně ložnice, proti oknu, sedm zaprášených polic paperbackových titulů, a pak čtyři vydání v kůži, každé s písmeny V, E, R, N a E.

Thomase Nebulu třídenní školní výlet do Yellowstonského národního parku neuspokojil. Viděl příliš mnoho stromů, čtyři svědící body neznámého původu na tváři nenechávaly odpočinout, ztratil otcův fotoaparát, jehož půjčení matka v dlouhodobém plánu zajistila, a neviděl talíř. Poslední noc opustili po druhé ranní Camp Joycamp; proklínal deportaci sem už proto, že zde byla jediná, ke všemu černobílá, televize, a to navíc v úzké nedlouhé společenské místnosti, ve které místa prominentů obsazovali důchodověvěcí, a stát vzadu u dveří a snažit se vidět obraz a slyšet slova přes bodré vykládání nedoslýchavých okupantů způsobovalo, a nejen jemu, nezadržitelné výplavy adrenalinu.
Noc byla jasná hvězdami, tráva suchá a k benzínové stanici za vesnicí nebylo daleko. K pultu po domluvě vyslali Jenkinsna, má sto osmdesát centimetrů a vypadá docela dospěle. Vrátil se se čtyřmi láhvemi, a jelikož jich bylo jen deset, byl to důvod k radosti nad hojností. Utvořili proměnlivé skupinky, přešli posilňovaní silnicí na stráň za kempem, Jenkins načínal druhou půlhodinu meditací nad ženskostí atributů Kelly Brownové, usedli v zprohýbaném půlkruhu a poslouchali. Thomas Nebula se zaujetím, oči potažené fólií Lindina profilu, jen láhve se mu dostávalo málokdy, protože roztoužený Jenkins zapomínal nejen na soustavné Kellyino odmítání, ale i na předávku v kolování pálenky. Bylo příjemně vlaze, tetelivý vzduch poledne vplynul do prasklin sucha země, přátelsky naladěni dotýkali se rameny a jeden po druhém se nechávali vsát s horkem do země, na peřiny trávy. Jenkinsovi bylo již nelehké rozumět, a tak se všichni přeli se Stronbergem o to, zda Bulls definitivně ztratili naději.
Stalo se to, když se na chvíli odpotácel do lesa odložit svůj díl. Vrátil se do zmatku, ostatní poskakovali po trávě, ukazovali k obzoru a křičeli něco o talíři; samozřejmě, že jej viděl také. Byl ostrý, lesklý, žhnul bělí do noci, chvíli postál v nadhlavníku, a pak zmizel, alespoň tak to říkali. Dopili zbytek a našli, Thomasem Nebulou, cestu zpět. Záhadou bylo, že nikdo nechyběl, vzhledem k tradicím mimozemských kontaktů, a pak také to, že když se od lesa vracel, zahlédl jen tikot červených teček daleko nad klenbou lesa. Nechápal, jak se mohl nechat tak oklamat.

Seskočil ze schodků zájezdového autobusu, uchopil pevněji hnědý otcův kufr a vydal se vstříc náručím. Stronberg mu ještě stačil vtisknou do prázdné ruky poslední výtisk Astounding Stories, kupovali jej každý svou polovinou, a mrkl na něj spiklenecky, protože včerejšek, celý, byl po dohodě nadevše tajný.

William Gibson ve svém Gernsbackově kontinuu v hyperbole tvrdí, že představy doby vtlačují podobu její realitě. Analyzuje zde třicátá léta americké kultury a výsledky jsou průkazné a přenosné. Lidé doby, ovlivněni četbou pulpů, bombardováni designérskými nápady, podlehli předpokládané budoucnosti a obalili svůj dnešek jejím tvarem. Předměty, krom svého účelného uspořádání, dostaly aerodynamický vzhled; auta protáhla očnice světel, vzadu se větvila v náznacích letek, hmyzí křídla dveří skotačila v odrazech muších slunečních brýlí, vnitřní rozložení odpovídalo raketě. Stavby vyrážely ve futuristických tvarech, bistra na růžku lákala vhodně nastraženým neonem do korábů snídaní, obědů a lehkých večeří, mezichody nepočítaje. Jedla se vajíčka se slaninou a myslelo se na plankton vědecky upravený pro trávení člověka. A pak začali lidé při jízdě dálnicí vidět města utopie, mluvili o návštěvách mimozemských oanténovaných zelených; o těch nejčastěji.
Jednoduše nepřesně, člověk je předurčen tomu, ohýbat nejistě vnímaný svět do zjednodušených tvarů. A máte-li v sobě úchvatně barevné představy dané knihou, či jiným mediem schopným provokace imaginace, stačí jen společný růžek a šablona zasedne a obraz se projasní a vy vidíte.
V padesátých letech jakýsi zubař prozradil v bulváru, že viděl objekt podoby létajícího talíře, byl na něj přenesen neznámou silou a poté se probudil u garážových vrat svého domu. Ze zprávy krom lihu vanula senzace. Ještě dlouhou dobu poté přespříliš plátků horší i lepší pověsti rozemílalo tuto zprávu kameny vědy a žurnalistiky; a nejen ji. Po další dlouhá léta byl totiž tento podstatný díl servisu zaznamenán na nebi nespočetněkrát. Létající talíř se stal realitou. To že se povětšinou v popisech podobal těm z barevné přílohy v Amazing Stories nebylo bráno na zřetel.

... ... ...