Růžová knihovna, ztracený svazek I.

Jeho pevné, avšak měkké oči na ni pronikavě vrhly prozíravý pohled: "Maybelline?"

"Ano, Christofóre?" hlesla bezeslovně, avšak dostatečně hlasitě, aby přervala zvuk padají zdi, tak tajemně podivně harmonizující s jejími pocity.

To už mezitím jeho dlouhé hbité prsty (jistě by mohl být pianistou, pomyslela si Maybelline, nebo kýmkoliv jiným, kdo používá prsty ke své práci) se prokličkovávaly mezi hustě padajícími kapkami deště (nebo to byly její rozkolísané a posmutněle prokřehlé slzy?) a zarputilými oky jejího bavlněného svetru, tak láskyplně upleteného maminkou.

Každý jeho pohyb vpřed v ní vzbudil novou a novou vlnu radosti a bezmezné rozkoše ještě dřív, než se jí vůbec dotknul. Rozechvíval ji již jen vzduch, který jeho prsty rozrážely na cestě k ní.

Prožívala energizující vlny energie probíhající po celém těle od hlavy a paty až k opačnému konci. Vlny se potkávaly a sčítaly, na bocích znásobovaly a vytvářely isoenergetické vrstevnice, které dělily její tělo na isolované oblasti. V některých záhybech vlny zauzlily a vznikaly klubíčka energie, kutálející se bezradně sem a tam jejím bezvládně rozkoší nabitým osmnáctiletým, těsně maturitu absolvujícím, avšak již svět dospělých ochutnávajícím, tělem.

Pak ucítila jeho dotyk.