Píšťaly a fujara Oty Fajta

V jednom severomoravském okresním městě, měl náhodný chodec možnost na mnoha místech spatřit plakáty a upoutávky na světoznámého folklórního umělce, proslulého hráče na fujaru, Otu Fajta. Barevné plakáty zvaly na dvouhodinový koncert do divadla hudby a nabízely nevšední zážitek z poslechu fujary a píšťal. To vše za příznivou cenu šedesáti korun. Začátek koncertu byl v devatenáct nula, nula. Celá akce měla být zakončena autogramiádou.

Ota Fajt, byl rodák z valašska a na fujaru hrál už od svých pěti let. S tímto nástrojem a v tradičním kroji se za své kariéry stal ozdobou mnoha folklórních vystoupení ať už u nás, či ve světě. Se svou fujarou navštívil celou Evropu i Americký kontinent. Dokonce hrál půl roku i v Japonsku. Není divu, že tento beze sporu nevšední a kontroverzní umělec učaroval mnohým milovníkům lidové hudby a nemá nouzi o publikum. Ota Fajt již tento rok oslavil své jubilejní šedesáté narozeniny a přesto hraje na fujaru jako ve svých dvaceti. Hudební kritika tvrdí, že Ota nehrál nikdy tak dobře, jako hraje nyní, a proto by měl ve své práci pokračovat a působit svou hudbou zejména na mladé lidi. Touto exhibicí začíná umělec svou šňůru po rodné vlasti.

Kolem devatenácté hodiny se začaly do divadla hudby scházet pánové v černých, šedých a hnědých oblecích a dámy v elegantních, nočních kostýmech. Ve vzduchu začal poletovat nevšední kulturní zážitek. Diváci zaplatili vstupné a odevzdali své svršky personálu šatny.

Je devatenáct dvacet pět a v hledišti se ozývá pouze tlumený šepot a šustot večerních rób.

V Divadle hudby je příjemná atmosféra, tlumené světlo ozařuje červeně polstrovaná sedadla a měkký koberec na zemi tlumí kroky příchozích návštěvníků.

Náhle se odsune opona a na jevišti stojí Ota Fajt. Je oblečen do valašského kroje. Hledištěm to vzrušeně zašumí a vzápětí se ozve bouřlivý potlesk. Fajt se lehce ukloní a okamžitě začne hrát na fujaru. Publikum ihned ztichlo a zaposlouchalo se do podmanivých tónů fujary. Ota hrál bez přestání celé dlouhé dvě hodiny a stále nepřestával. Někteří netrpěliví diváci chtěli již odejít, a některé dámy chtěly navštívit toaletu, ale nikdo neměl odvahu se zvednout jako první. Až jeden, asi dvacetiletý mladík se osmělil a začal pomalu opouštět své místo. Jeho příkladu se chytli i ostatní a polovina hlediště se začala pomalu sunout směrem k východům.

Najednou se u každého ze dvou východů zvedla postava v dlouhém a černém koženém plášti. Oba Fajtovi osobní strážci vyndali zpoza svých plášťů samopal UZI s velkým, lesklým, černě lakovaným tlumičem. Diváci se při pohledu na ně na chvíli zarazili, ale nevěříce svým očím stále pokračovali směrem k východům. Zejména ženy si neuvědomovaly vážnost celé situace. Strážce s velkým zlatým řetězem okolo krku, u levého vchodu nejprve varovně naznačil samopalem, aby se diváci zastavili. To ale nepomohlo. Strážce lehce pokrčil kolena, zamířil od pasu a zmáčkl spoušť. Samopal pracoval rychle a spolehlivě, jako šicí stroj. Bylo slyšet jak kulky dopadají na hrudní koš jednoho padesátiletého muže a praskání jeho žeber. Potom již jen cinkot nábojnic dopadajících na dřevěné opěradlo sedadel a odrážejících se o zeď. Tělo se pomalu sesulo na zem. Rudý koberec v Divadle hudby začal rychle vsakovat krev nešťastníka. Střelbou byla zasažena i jedna žena, ale měla jen prostřelenou ruku. Postižená se za svou ruku chytila a zírala nevěřícně na světle červenou krev prýštící z rány. Potom, zničehonic otevřela dokořán svá velká, do ruda zmalovaná ústa a vydala strašlivý řev. Tento kakofonický projev, ovšem neunikl samotnému Fajtovi, v jehož tváři se zračila nelibost a opovržení. Otova pěstěná bradka se roztřásla zlostí. Ota na chvíli přerušil svou hru a lehkým pohybem ruky naznačil neznámému v zákulisí, co má vykonat. Zpoza opony se přibelhal zcela neočekávaně třetí Fajtův strážce. Lehce napadal na pravou nohu. Byl to velký, dalo by se říci dvoumetrový chlap s mohutným hrudníkem, ale zdálo se že je neozbrojen. Lidé, mezi kterými prošel, se rychle a uctivě rozestoupili. Pomalu, ale jistě přišel zezadu k postřelené, řvoucí ženě a kolem krku jí zkušeným chvatem nasadil škrtící strunu. Strážcovy ocelové svaly se pod pláštěm prudce napnuly a struna se začala prořezávat krkem. Při tomto úkonu stála postižená jakoby na špičkách a proudy krve jí tekly po celém těle. Strážce nakonec naučenými pohyby odřezal ostrou strunou celou hlavu a tělo i s hlavou dopadlo s tichým žuchnutím na zem. Hlava nebožačky se skutálela po šikmé podlaze svažující se směrem k jevišti. Z těla se vyvalil mohutný proud krve. Jenom strážce si udiveně prohlížel svůj zakrvácený plášť. Náhle, zcela bez zjevné příčiny, rozhalil levou rukou svůj krví potřísněný plášť a pravačkou vytrhl z pouzdra na opasku velký nůž tanto a jedním skokem se octnul u nejbližšího diváka a nůž mu zarazil do hrudi až po rukojeť. Nebožák byl na místě mrtev. Strážce si zakrvácený nůž jen tak ledabyle otřel o nohavici svých kalhot a zastrčil jej zpět do pouzdra na opasku. Celou tu dobu hrála fujara Oty Fajta. Samotné zvuky fujary nahrazovaly morfium. Diváci byli natolik ohromeni a šokováni tímto otřesným divadlem, že nevydali ani hlásku a okamžitě ztuhli na místě. ,,Sednout“!  Zařval druhý strážce a naznačil samopalem směr. Všichni se honem začali cpát na svá místa. Jedna žena zakopla a jakýsi divák na ni zařval: ,,Dělej ty krávo, nebo tu všichni zhebneme“! Třetí strážce se někam odbelhal. Možná se šel umýt od té krve. Za malou chvíli byl zpět a v pravé ruce třímal obrovskou dvouhlavňovou brokovnici. Strážce byl pořád od krve, ale u pasu mu nově přibyl nábojový pás s brokovými náboji. Zaschlá krev na jeho rukou a plášti mu zřejmě příliš nevadila. Pozorný divák by si jistě všimnul toho, že druhý strážce má jen jedno oko a je hladce vyholen. Přes tento handicap viděl tento strážce, od pravého vchodu, velmi dobře a včas si všimnul jednoho diváka se zeleným motýlkem jak se snaží pomocí svého mobilního telefonu s někým spojit. Krátké, přesné zamíření, jedna dávka a okolí volajícího je potřísněno jeho mozkem, krví a úlomky lebeční kosti. Toto volání odsrali také dva diváci v řadě za telefonujícím hrdinou, kteří oba utrpěli mnohonásobný průstřel břicha. Zranění začali řvát bolestí a zcela bláhově volali o pomoc a dožadovali se sanitky. Tyto kakofonické projevy, rušící hru na fujaru, Fajt bytostně nesnášel, a proto musel třetí strážce opět přikročit k činu. Strážce pomalu obešel hlediště a ocitnul se před oběma výtržníky. Pozvedl brokovnici do palebné polohy a namířil na jednoho z nich. Ozvala se ohlušující rána, to když strážce naráz odpálil obě brokové hlavně. Nebožák to měl za sebou a všechno kolem něj bylo zasrané od krve. Strážce klidně vyhodil vystřelené nábojnice a zakrvavenou rukou vyndal z nábojového pásu dva náboje a vložil je do komor. Následně zacvakl závěr brokovnice. Obě hlavně se znovu dostaly do palebné polohy. Ota Fajt zahrál na fujaru další, z mnoha svých bezejmenných skladeb. Druhý postřelený se po zhlédnutí tohoto činu příšerně rozeřval a při pohledu do ústí, obou hlavní velké ráže, si dal ruce před obličej, v domnění, že zabrání výstřelu. Nezabránil. Divadlem hudby zaduněl mohutný výstřel. Na zem dopadly dvě kouřící  vystřelené nábojnice a zakrvácená ruka putovala k opasku pro nové náboje. Ota na fujaru hrál a hrál a hrál. Občas se mocně nadechl, ale to mu dodávalo jakoby přízračného vzezření. V sále bylo teplo, nasládlý pach krve dráždil chřípí všech zúčastněných, strážci zde udržovali  pořádek a Ota na fujaru hrál a hrál a hrál až do druhé hodiny ranní, kdy strážci i sám Fajt zmizeli neznámo kam. Je otázkou zda tento kulturní zážitek stál opravdu za to.