Vesmírná teorie?

…cosi se objevilo. Bílý obláček. No je to možné? Opravdu! Vypadá jako typický zástupce rodu altocumulus. Ale ne. Přece jen ne. Už je dost blízko, aby to bylo vidět. Má nožičky a hlavička na nás ospale mžourá z množství kudrlinek. Je to ovečka.

Nyní již nic pominulo, bílá obláčku podobná ovečka usnula v prostoru, který byl utvořen, aby měla kde být. Ale není sama. Je tu ještě něco. Nebo někdo? Číhající šedivý vlk přikrčen pozoruje ovečku. Přemýšlí? Kdoví…

Ovečka spí a vlk ji pozoruje. Nic jiného se neděje.

Ovečce je ale zima. Je tedy stvořeno Slunce.

Kým? To nikdo neví, ani ovečka, ani vlk; a vlastně je to moc nezajímá.

A proč? Aby zahřálo ovečku. Je jí přece zima!

Poté se ale objevuje také Měsíc s hvězdami. Vlk se pod tím vším krčí a má radost. Má chuť výt a přitom sledovat stříbrnou kulatou zářící věc. Líbí se mu mnohem víc, než palčivé odhalující světlo Slunce.

A ovečce se zdají špatné sny. Měsíc ji zneklidnil. Posílá tedy velkou hvězdu, větší než ostatní, která se navíc pohybuje, aby zničila ten tajemný znepokojující útvar nepříjemně blízko jejího pelíšku.

Vlk se však nechce vzdát, chce zachovat ten krásný třpytivý svit. A staví dlouhou pevnou zeď, aby zastavila ničivou kometu.

Ovečka zatím ale pošle lidičky a ti rozebírají zeď kámen po kameni.

A vlkovi se to nelíbí. Lidičkové jsou zastaveni muži s ostrými dlouhými meči z oceli.

Ovečka se nevzdává, první, co ji napadne je vyslat na obranu lidičků silný tank napěchovaný střelami.

Zničehonic se z nebe snáší obrovské závaží. Samozřejmě, že vlkův potměšilý úsměv něco napovídá.

Škleb mu z tlamičky mizí přesně ve chvíli, kdy je závaží přitáhnuto obřím magnetem.

V původním záměru pokračuje vysláním vesmírné lodi. Velké kovové věci se spoustou oken a raketovým motorem.

Ovečka neúnavně vymýšlí až ji napadne poslat na létajícím koberci Aladina se samopalem, aby se pokusit zastavit raketu přesně mířenými kulkami.

Vtom se koberec ocitne v nebezpečí. Je přesně v dráze dvou čepelí gigantických nůžek. Ještě moment a bude po koberci…

…Aladin již slyší zlověstné „cvak!“, ale bezprostředně také „drh!“. Pootevře víčka a vidí, že nůžky jsou zadrhnuté, ba dokonce zablokované obyčejnou sirkou. Tak tomu se říká štěstí.

Ale k sirce se cosi blíží. To snad ne! Červotoč! Plazí se a mlsný hypnotický pohled vrhá na sirku.

…A ovečka se právě probudila. Má hlad. Rozhlíží se a zahlédne červotoče. Pomalu se rozhoduje, jestli ho sní. A vlk ji s chutí pozoruje. Říká si, až nebude dávat pozor, tak si na ní můžu pochutnat. A jak to asi skončí? Sežere ovečka červotoče? Nebo počká až se vykrmí sirkou? A co vlk? Sežere ovečku? Pokud ano, tak před požitím červotoče, nebo po? A co bude potom? Ale ne, ono to neskončí. Nikdo nikoho nesežere a všichni se budou držet v šachu a budou se přesvědčovat o tom, že vyhráli. A bezvýchodná situace, kdy si nikdo není jist ani tím, jak se jmenuje, je na světě. A nebo to je svět? Možná ano.