Nic, jen

Nic, jen zdivočelá hudba větru, který honí mráz. Nic, jen nekonečnost, nekonečnost pustiny. Nic, jen hlava to nechce připustit. A oči slepnou pod tíhou obrazů, jež vytvoří ticho, ticho a mráz. Je před tebou celý svět, před očima vše.

Byla již tma, když jsme se utábořili. Jen sníh zářil. Nebylo to možné, neboť již tři metry nad zemí začínala oblaka, ocelová modř      a čerň a šeď, nehybná nepropustná šeď. Viselo nám to nad hlavou  od první chvíle, kdy jsme spatřili zemi, kdy se veliká kra zakousla       do boku lodi, prorazila ho a donutila nás přistát. Bylo jedenáct, čas   před polednem, kdy se hodiny, umístěné na přídi tak, aby na ně bylo vidět z lodi odevšad, ulomily a tiše vklouzly do hlubiny vlny vod. Za nimi následovala záď lodi. A příď, kam jsme se všichni nahrnuli, lehce        a něžně uvízla na břehu.

Vystoupili jsme. Temná tmavá modrá moře šplouchala přímo   do sněhu a ten zářil, lehké, bílé a jako led studené světlo. Zima byla cítit, vidět, slyšet, dala se sevřít v pěst. Jediné, co se podařilo zachránit, byl sud rumu, vše ostatní bylo uloženo v teple na zádi lodi. Omotali jsme se do plachet, neboť naše teplé kožešinové oblečení nebylo sto zastavit mrazivý nápor. Z přídi jsme stloukli sáně                  a sněžnice a vydali se na cestu.

Vesnice

Vesnice neměla jméno, nebo měla, ale nikoho z nás to nemělo zajímat. Domy byly vystavěny z ledu, jedno až dvoupatrové budovy z kompaktního ledu, nikdo takové stavby neviděl. Různé půdorysy      od kruhů až po nepravidelné mnohostěny utvářely barvu každého z nich. Čerň oblohy prostupovala stavbou, rozkládala se, lámala          a odrážela a domy nesvítily, jen vyluzovaly barvy, jako by hrály nebo spíš voněly určitou barvou. Bylo jich nespočet. Tvar ulic se nám zdál hloupý, neznámý, než jsme pochopili. Celá vesnice byla projektována do tvaru sněhové vločky, čím hlouběji jsme jí procházeli, tím to bylo zřetelnější. Nikde jsme nenašli vychýlení od základního tvaru. Neustále se opakující bloky sněhových vloček skládající ze sebe sněhové vločky větší a ty ještě větší. Intenzivně jsme začali prociťovat další rozměr, vesnice nebyla postavena do tvaru vločky, vesnice byla vločkou a každá vločka byla touto vesnicí. Okna byla také z ledu a jimi barva domu vystupovala nejintenzivněji. Dovnitř bylo vidět jen částečně, pouze tvary vnitřních zdí skládaly tvar domu. Dveří nebylo     a nebylo ani chuti podívat se. Cesta nás vedla pořád dál někam.

Byli jsme uprostřed. Stál tu dům, největší a jediný bílý. A bílý byl tak, že bylo velmi těžké na něj jen pohlédnout. Oči pálily a jen blízkost tohoto domu vyvolávala velký tlak doprostřed čela. A přesto nebylo možno se jen pohnout, museli jsme vědět, museli jsme se dívat. Dům byl sněhová vločka, esence zimy, čistá bělost, ostrost sama       o sobě, celý strach bez naděje.

Nikdo nevěděl, jak jsme se dostali za vesnici, ale náhle vzbuzeni ve stejnou chvíli, jsme museli jít. Byl rozdělen a dopit poslední litr rumu, už jsme necítili svá těla. Byla vzdálenější a vzdálenější. Jen mozek byl náhle čistší a prostší a věřil si, že když bude potřeba, dokáže rozpustit celý tento nesmírný chlad a změní tuto již naši neoddělitelnou zemi v rozkvetlou zahradu plnou fíkovníků s dozrávajícími fíky. Pluli jsme dál rozlehlostí. Planina byla jen tři metry všude kolem. Dál nebylo nic. Jen vždy, když jsi se pohnul, pohnula se s tebou. Vždy byla tři metry kolem nás, černá a bílá. Nejkrutější barvy ve svém milostném spojení. Najednou jsme šli      na místě, šli jsme stále, jen před námi stála ledová stěna. Ne, byl to obrovský zamrzlý vodopád. Již nebylo rumu, nebylo sil, uléhali jsme jako každé noci, jež nebyla nocí, a mysleli opět na smrt a zjevovala se jako vzduch, který byl jediný v té zemi, z kterého jsme žili, který jsme dýchali. A jako každého rána jsme se probouzeli, nevěda kam jsme se to probudili a zda jsme se vůbec probudili.

Objevili jsme tunel do vodopádu. Cesta šla tam a my museli s ní. Jen co jsme přestali vidět, stala se krása, byla dokonalá a my pochopili, že není rozdílů a v ten moment bylo vše krásné i ta odporná, děsuplná planina za námi. „Toto je chrám“, znělo odevšad. Pak jsme je uviděli. Stáli tam, mohlo jich být šest nebo dvaadvacet, nevíme. Lidé. Byli dlouzí, ne hubení, spíše protáhlí, byli živí. Tím myslím, měli lidské teplo. Nebo spíše zářili lidské teplo. „Jsme noví lidé“, řekli, „vývoj nelze zastavit, rodíme se jako vy, jen když pochopíme, mizíme  ze světa starých lidí a jdeme sem, tady žijeme, rodíme své děti, které nejsou námi, tady umíráme“.

„A proč ta zatracená náhoda zavedla naši loď k této zemi mrazu? Proč jsme ztroskotali u tohoto pobřeží? Proč jsme potkali cestu           a museli s ní jít, proč jsme si nevybrali jinou? Proč se nám staly cestou ty věci, které tam na nás čekaly, a víme jistě, že byly pro nás připraveny a proč, proč jsme to probůh všechno přežili?“ Zněla jednohlasně naše otázka.

„Vždy se ptáte na tuto odpověď. A přitom ji znáte od první chvíle, kdy jste spatřili světlo světa svého, našeho, kteréhokoliv, a kterou se teď dozvíte. Za toto vše může on“. Tak dlouhé a štíhlé prsty se napřímily a ukázaly na mne. „On jednoho dne ležel v makovičném poli, on ležel bez pohnutí a zdálo se, že je mrtev. On byl ukolébán šelestem křídel makovic tak, že opustil svět a setkal se s námi, byl to jen obraz, viděl nás tak jako teď. To on projevil touhu, touhu, touhu, touhu. A vy všichni jste projevili touhu a potkali jste jeho. To vy sami jste se sem zavedli, nezavedli.“

Uvědomili jsme si obrovskou tíhu, drtila nás k omdlení. A potom, když nám luplo v uších tak silně, že jsme ohluchli, stal se každý sám. Viděl jsem, jak se vodopád začíná pohybovat, uvnitř ledu se začaly hýbat barvy, oddělovaly se od sebe a vzápětí se zas do sebe vpíjely. Bylo to tak neskutečné. Nemohl jsem nic, jen sledovat pohyb, tanec barev, minuty, dny, staletí.

Zafoukal vítr a vše se dalo do pohybu. Ucítil jsem sílu. Napjal jsem odhodlání a skočil. Měl jsem radost. Pomalu jsme se snášeli. Zamávali jsme svému mraku a ten se zmenšoval, až z něj zbyla jen sněhová vločka, která mi na něj zakryla výhled. Přitiskl jsem se k ní, k sobě samému a padal na špinavé město. A to se měnilo, protože někteří už dopadli, a čím jsem byl blíž, bylo bělejší a bělejší. Vítr nás třídil, ale vítr jsme byli my a já najednou uviděl oko a chtěl jsem dopadnout tam. Uviděl jsem se v něm, nekonečnost sněhové vločky v nekonečnosti zorničky. Když jsem se jí dotkl, ten tvor vypadal jako já, byl to člověk, zaklel, začal si třít oko a pocítil najednou záchvěv takového chladu, že mě uviděl. Uviděl jsem se také. Byl jsem vysoký, nesmírně vysoký, všechno jsem měl podlouhlé, ale tak mile                  a zvláštně, že ten člověk pocítil touhu, touhu tak silnou, že upadl            a vypadal jako mrtvý, hlavu složenou v dlaních.