Báječný den

           Sedím na lavičkách na Smíchovském nádraží, dopíjím poslední kapku salka s rumem, a jsem šťastný. Rozhlížím se po rozlehlé hale. Pohled se mi rozbíhá a utíká mi před očima. Nedohlédnu skoro ani na druhou stranu, ale přesto vidím spoustu tváří, spoustu umučených tváří, semknutých ve všedních poutech nenápadné všednosti. Koukám na ty lidi a směju se jim do očí. Ukazuju si na ně prstem a směju se. Někteří rozčileně cukají pohledem a snaží se číst noviny, někteří koukají nevraživě, jako kdybych jim koukal do života. Nemusím. Je mi jasné co bych viděl. A proto se jim takhle do očí směju. Ano, snaží se mě přehlížet, ale kdo z nich nikdy nezatoužil být chvíli jako já? Kdo z nich si to alespoň někdy nepřál? Touha po svobodě je přeci přirozená. Ach ano přirozená. Směju se tomu. Vždyť všichni dělají všechno proto, aby se stále více omezovali. Chtějí svobodu, ale svoboda jim připadá pod jejich úroveň. Já sem svoboda. Prosím… Směšné jsou jejich starosti, směšné jsou jejich životy, směšní jsou sami od hlavy až k patě. Válím se na studené zemi, řechtám se a svíjím absurdním smíchem nad těmi lidmi. Možná bych měl cítit lítost, napadlo mě na chvilku. Ale i tyhle zbytečné myšlenky se rozplynuly v dalším záchvatu smíchu. Ti lidé na mě divně koukají. Směju se tomu jak na mě divně koukají. Zaráží a pozastavují se nad tím, jak jsem svobodný. Nikdo nic neřekne. Nikdo nic nahlas neřekne. Jsou ubozí otroci sebe sama. A já poslední mezi svobodnými jim nepomohu, ne, proč. Jak. Ne, já se budu ještě dlouho na jejich účet a za jejich drobné bavit. Ještě dlouho zůstanu sám svobodným. Přichází dva policisté. Nějak se mi nedaří rozpoznat co říkají, tak se jim směju. Do očí. Upřímně. Vyvlekli mě. Myslím, že chtěli legitimaci. Ne tu nemám… fotka na ní byla příliš smutná. Připomínala mi pravidla. Ale já sem teď takový nikdo. Svobodný nikdo. Posadili mě na lavičku před nádraží. Okamžitě jsem přepadl dozadu a usnul.

            Probral jsem se. Sluníčko nepříjemně bodalo do všeho, co jsem mu odhalil. Sedl jsem si a snažil se vrátit do reality. Asi se lecos změnilo. Svět se změnil. Chtěl jsem se opřít rukou, ale rozřízl jsem si ji o střepi. Dohajzlu. K čertu. Zrovna na mě čuměl nějakej idiot. Spustil jsem pár osvědčených sprosťárniček a to ho odradilo. To odradí každého. Idiota. Nesnáším ty lidi, co choděj kolem. Jsou tak… tak… tak mnou opovrhují. Nesnáším to. Nemůžu za to. Nikdo z nich ani za mák nezkusil to, co já. Ubožáci, nevědi co je pořádná býda. Život ze dne na den. A maj všechno. Všechno co já nikdy mít nebudu. Vždycky to maj ti, kteří si to nejmíň zaslouží. Svině. Proto taky kradu. Beru si co mi patří. Debilní den. Sem nějak nasranej. Nevim proč. Asi kvůli těm lidem. Je jich tu dnes nějak moc. Plivu po nich. Už jsem taky chytil pár kopanců, ale většina si jich to nedovolí. Zasraný ubožáci. Zasraný sluníčko. Zasranej den… hnus… už to nejde. Je to celý nějak v prdeli… ne díky. Už jsem zapomněl co je štěstí. Zasraný štěstí…

Je čas na další dávku…

Sedím na lavičce před Smíchovským nádražím, a jsem šťastný. Rozhlížím se po rozlehlém parku. Všude je spousta lidí. Koukám na ty lidi a směju se jim do očí. Ukazuju si na ně prstem a měju se…

PS: Sorry za chyby... bylo to rychlé a impulsivní

(!neberu! pozn. autora)