Volání Filozofa II. část

      Ve vesnici Harlecht panoval klid. Pokud se klidem dá nazvat podvečer, kdy se scházejí muži z polí a lesů a ženský drbou při praní. Ale ano, byl to klid i když byl slyšet i na druhé straně údolí. Ženy se scházely na náměstí u studny a pokračovaly v drbání a muži mířili do hostince. Ne, hostinec je silné slovo - byla to spíše krčma. Tak tedy muži v přátelsky hlasitém hovoru vešli do krčmy a ... zmlkli. V rohu místnosti totiž seděl muž - nějaký cizinec. Zbroj měl špinavou a potlučenou. Na zádech mu visely zbytky, kdysi jistě krásného pláště, skrze jehož cáry bylo vidět dvě krásné, zlaté čepele. Tak ostře kontrastující s otlučeným vzhledem cizince. Ten seděl a koukal před sebe jako ve snu, před ním nestálo žádné jídlo ani pití a hostinský-krčmář nevypadal, že by chtěl cizince na tuto skutečnost upozorňovat. Jen mužovi rty občas daly najevo život. To když se tiše pohnuly, jako by muž promluvil.
     Nově příchozí se po nějaké chvíli zbavili podivného pocitu, který v nich cizinec probouzel a který je pobízel k tomu, aby co nejrychleji a nejtišeji zmizeli. Otřepali se a usedli ke svým stolům, kde se věnovali své obvyklé činnosti - pití a chvástání.
     A jak přibývalo pití v hlavách hostů, ubývalo v nich rozumu a soudnosti.Řeč se týkala stále víc a víc zbytečných záležitostí a čím dál víc se podobala hádce ... a od hádky je jen krůček ke rvačce. 
     A to se taky stalo. U jednoho stolu se řeč stočila k velmi ožehavému tématu. Jednalo se o to, kdo má větší ... ehm .. no, řekněme třeba grunt. Padlo pár nerozvážných vět, potom pár pohlavků, pak i pár židlí a pak se již zúčastnění váleli po špinavé, pivem zblité zemi.

     Druhého dne si nikdo ze včerejších hostí nedokázal vzpomenout, jak se to vůbec všechno semlelo. Hostinský si pamatoval, jak se otočil, když slyšel, že na zem dopadli dva ze štamgastů v zájemném 'objetí'. Pak ten, který byl nahoře, počastoval soupeře hlavičkou a druhému začala téct krev z rozbitého nosu. Vítěznému majiteli menšího 'gruntu' to asi připadalo jako dostatečné odškodné za to, že jeho grunt je o nějaký ten palec menší než sokův a odebral se ke svému stolu. Rozbitý nos měl ale jiný názor na konec jejich konverzace a sotva se zvedl ze země, popadl nejbližší židli a šel říct své poslední slovo.
     Kumpáni na něj volali ať neblbne, ale už bylo pozdě.

     V jediném okamžiku byla krčma úplně tichá, většina vesničanů zatajila dech. Protože to, co se v tom jediném oka mžiknutí stalo, jim jejich dech vzalo. Cizinec, dosud nehybný se pohnul - bleskurychle. Najednou stál za zády Menšího gruntu a v rukou držel svou podivnou zbraň. Její krví potřísněná čepel svědčila o předchozím pohybu. Na zem hostince dopadly první kapky krve a židle, kterou měl majitel oné krve v rukou, dopadla jen o zlomek okamžiku později než jeho tělo.
Cizinec stál nad Zlomeným nosem a hleděl do jeho vyhasínajících očí. Jeho pohled byl stejně nepřítomný jako celý večer, a slova, která se mu drala ze rtů, také nezněla jako jeho.

     "PROČ ... PROČ ŽIJEŠ .. PROČ ZABÍJÍŠ ... Kdo si myslíš, že jsi?" Pak se cizinec sehnul až k tváři, teď již mrtvého sedláka a zblízka se svým nepřítomným pohledem zavrtal do sedlákových vyděšených a také nepřítomných očí: "Jdi ... nechci tě zabít ... Proč zabíjet!" Potom se zvedl a odešel z krčmy, tma venku se zdála být zlověstnější. Nikdo mu v odchodu nebránil.

     V Harlechtu té noci umřelo pět mužů, tři krysy a jedna kočka. Jeden muž zemřel na sečnou ránu, čtyři další udušením ... snad se zapomněli nadechnout, snad zemřeli strachem. Krysy zadávila kočka, ta samá rezavá kočka, která o hodinu později spadla ze zábradlí u krčmy. Spala po dobré večeři, ale muž vycházející z krčmy ji polekal tak, že se při pádu zapomněla otočit. Zlomila si vaz. 
    Hospodský unikl smrti jen o vlásek. Zachránila ho keramická nádobka na pití, kterou v ten kratičký okamžik držel a následně rozdrtil v ruce. Jeden ostřejší střep jej při tom řízl do dlaně. Hospodský sykl a nadechl se.

V Harlechtu byl opět klid.