Morduk - kapitola 2.

Potemnělou místnost sporadicky ozařoval plápolající oheň. Úzké rudé jazyky tu a tam vyšlehly až ke stropu, jak shrbená stařena vhazovala do ohně hrst sušených bylin… Z povzdálí jejímu počínání přihlížel muž v tmavém plášti, pod nímž bylo poznat rudé roucho se zlatým lemem… Jeho oči střídavě sledovaly plameny a střídavě ženu, cosi divoce šeptající vrásčitými rty… mluvila velmi tiše… “Vidím smrt… smrt!” teatrálně zvolala k Rufarovi a vhodila plamenům další sousto. Z ohniště se vyvalila další oblaka hustého dýmu… Rufar ožil. Konečně začala vědma mluvit… “Smrt…” Znovu opakovala žena již o poznání tišeji. “Smrt?” Zeptal se Rufar… “Čí smrt?” Vědma se zaklonila a zavřela oči… “Smrt někoho velikého…”

“Kdo je ten velký?” Nevzdával se Rufar… “Krev… spousta krve…,” pokračovala stařena, aniž by jakkoliv reagovala na Rufarovi otázky… “Mnoho krve poteče ulicemi Morduku…”

“Což té krve již nebylo prolito dost?” Úsečně se zeptal Rufar… Žena vhodila další hrst bylin do ohniště… “Plameny! Jasné a sálající… Všechno spálí…”

Pomalu kráčel do noci se propadajícím Mordukem a přemýšlel o vědminých slovech… Smrt někoho velikého? Ale kdo je ten veliký? Nechtěla říct významný? Kdo významný musí zemřít… a proč mluvila o vyjednávání se smrtí… má snad zemřít Rufar? A ta krev… hořící krev? Co tím chtěla říct? Co to mělo znamenat? Ach… proč musí vždycky mluvit jen v hádankách? Proč jednou nemůže říct něco jasně?

Ulice byly prázdné. Nebylo se čemu divit, po setmění není na ulicích bezpečno… Celý Morduk je tyranizován roji kovových vos a nikdo s tím nemůže nic dělat. V celém městě není síly, která by je dokázala zastavit… Kouzla buď nepomáhají – buď na vosy nepůsobí a nebo jen málo… Některá místa se sice podařilo uchránit, ale je jen otázkou času, kdy i jejich obrana bude prolomena… Dokonce i Vogar se zavřel ve své věži na severu města a neví si rady. Zlé časy padly na Morduk…

Rufar byl tolik zaujat svým rozjímáním, že ani nezaslechl tiché bzuční vysoko nad svými rameny. Osamělá vosa již dlouhou chvíli visela nad Rufarem, jako by na cosi čekala… Rufar dál, nic netuše, kráčel utichlou ulicí… Z myšlenek jej vytrhl až podivný svist, po němž následovala podivná rána. Vylekaně se otočil a na zemi spatřil jednu z vos zasaženou šípem… Suše polkl. Připředstavě co se mohlo stát… “Sem!” Rufar se otočil za neznámým hlasem. “Rychle!” V šeru jedné postranní uličky stál mladík s lukem a mával na Rufara. “Děkuji Ti, zachránil jsi mi život!” Řekl Rufar, sotva došel ke svému zachránci. “Nezachránil, tohle byl jen zvěd.” Tiše odvětil mladý elf a rozhlížel se kolem. “Zvěd? Zvláštní… netušil jsem, že jsou také vosy-zvědi…” byl překvapen Rufar. “Musíme pryč, lovci jsou určitě někde poblíž!” Špitl elf a pokynul Rufarovi, aby jej následoval.

Spíše běželi. Ulička byla úzká a plná různého nepořádku a tak se co chvíli museli shnilým bednám či hromadám běžného odpadu… “Přidej!” Popoháněj mladý elf Rufara, který však běžel, co mohl. Není již konec konců nejmladší… Konečně se zastavili před úzkými dvířky ve zdi. Elf vytáhl lesklý klíč a odemkl. “Tudy!” Pokynul Rufarovi a sám vklouzl do dveří. Za Rufarem dveře hned zase zavřel a pečlivě zamkl. Opřel se o zeď a oddychl si. “Tak, tady jsme v bezpečí.” Usmál se. “Děkuji Ti.” Řekl Rufar. “To nic… jsou zlé časy, musíme si pomáhat.” Elfova očka radostně těkala na Rufara. “Jaké je Tvé jméno?” Zeptal se po chvíli Rufar. “Fjalar.” Usmál se elf. “Těší mě Fjalare,” usmál se Rufar. “Já jsem Rufar.” Mladý elf otevřel překvapením ústa. “Rufar? Veliký Rufar? Ten co sjednotil Morduk?” Rufar se znovu usmál. “Jestli veliký nevím, ale jinak ano, jsem to já!” Fjalar se radostí rozesmál. “Tak já zachránil Rufara… No to je… to je…” Chvíli jen tak rozhazoval rukama a nevěděl co má říct. Rufar se na něj pobaveně díval. “Lysandra mi o Tobě vyprávěla…”

“Ty znáš Lysandru?” Zeptal se Rufar. “Jak by ne.” Usmál se Fjalar. “Pořád je smutná?” Fjalarovu tvář navštívil stín smutku… “Pořád… teď se chystá na velikou cestu.”

“Na západ…” Oba dlouze mlčeli. “Chceš najít Nögnir?” Zeptal se Rufar a pečlivě sledoval Lysandřinu tvář. Podívala se na něj a v jejích očích se zračil zármutek… “Ale to je jen prastará legenda…” Lysandra sotva znatelně zavrtěla hlavou. “Musím jej najít!” Zarputile se zamračila. “My elfové jsme jiní než vy, lidé…” Tiše po chvíli navázala… “Žijeme velmi, velmi dlouho a proto ctíme tradice… věříme jim… Vyprávíme si prastaré příběhy, bájné legendy, které se udály dávno… dávno před tím, než se i Ti nejstarší z vás narodili…” Na chvíli umlkla, protože cítila, jak se jí do očí derou slzy. “Věřím, že Nögnir najdu… Musím Arise přivést zpět!” Když vyslovila jeho jméno, již se neudržela a vytryskly jí slzy. Rufar ji objal. “Vím jak Ti je, ale co když Nögnir nenajdeš?” Lysandra se vysmekla z Rufarova objetí, utřela si dlaní oči a podívala se na něj. “Musím se o to alespoň pokusit!” Rufar se na ni soucitně podíval. Bylo mu jí líto… “A pak,” její tvář se trochu rozjasnila. “Tohle mě povede!” natáhla k Rufarovi ruku. Na dlani jí ležel stříbrný amulet s černým kamenem. “Co to je?” Místo slov jen amuletem začala kroužit. Černý kámen po chvíli dostal červený nádech… “Ve městě to jde špatně.”

“Dobrá,” řekl po chvíli Rufar… “Přeji Ti mnoho zdaru.” Pak si povzechl “Škoda, že Nögnir je jen pro elfy…” Naposledy ji ještě objal a odešel. Lysandra přistoupila k oknu. Venku byla krásná, jasná noc. Hvězdy zářily vysoko na nebi a měsíc stříbřil rám okna. “Již brzy, můj milý, již brzy se zas budeme na hvězdy dívat spolu.” S povzdechem zašeptala.

“Nechci aby se Ti něco stalo…” Zkoušel to znovu, ale Lysandra mlčela. “Tam venku je nebezpečno, potřebuješ někoho, kdo by se s Tebou střídal na hlídce…” Elfka byla ke všem jeho argumentům hluchá. Zamyslel se. “Určitě budeš potřebovat někoho, kdo by si s tebou povídal… na té dlouhé cestě bude smutno… rozveselím tě!” Lysandra se usmála. “Co má s tebou dělat?” Rezignovala. “Takže můžu? Opravdu?”

Lysandra přemýšlela o svém snu. Co ten sen mohl znamenat? Byl to skutečně Aris a nebo jen její představy? Ach, kdyby alespoň věděla jistě, kam jde… Rufara možná přesvědčila, ale sebe… stále trochu pochybuje… Co když to jsou opravdu jen pohádky? Co když ani žádný Nögnir neexistuje? Kam dojdou? Ach… takhle nemyslet… Ale čím více se snažila takovéhle myšlenky zaplašit, tím častěji se k nim vracela… Alespoň, že nejde sama…

Jak tak kráčeli, oba oddáni svým myšlenkám, vůbec si nevšimnuli, že je sleduje několik párů očí. “Ale ale,” ozval se mužský hlas za nimi. “Copak dělá mladá elfka tak brzy ráno venku.” Lysandra se vyděšeně rozhlédla a spatřila vysokého muže v kožené zbroji s krátkým mečem v ruce. “V této části města může být nebezpečno!” Rozesmál se další muž. Ze stínu vystoupili ještě dvě mužské postavy se zbraněmi. “Co od nás chcete?” Vyhrkl Fjalar a sápal se po svém dýce, leč další znenáhla se vynořivší muž mu přitiskl dýku na hrdlo. “Celkem nic, jen vše co u sebe máte!” Pravil první lapka. “Já si ještě zašpásuju tady se slečnou!” Rozesmál se páchnoucí zloděj stojící poblíž Lysandry a už se po ní začal sápat. Elfka jej odstrčila, ale to muže jen rozesmálo. Rukou jí přejel po krku a nahmátl Lysandřin amulet. “Ale, ale, copak to tu máme?” Strhl jí amulet z krku. “Vrať mi to!” Lysandra hmátla po amuletu, ale muž ucukl. “Kdepak, to je moje!” Rozesmál se zloděj, ale rázem umlkl. “Vrať jí to!” Poslední zloděj, který se až do poslední chvíle ukrýval ve stínu vstoupil do děje. Jediný měl na sobě plášť, zpod nějž vykukoval bílo-fialový šat. “Všechno jim vraťte!” Rozkázal chvějícím se hlasem. Žádnému ze zlodějů se moc nechtělo uposlechnout jeho slova… “Proč jim máme všechno vracet?”

“Vidím, pěkný kus stříbra…” Rozesmál se lapka a ostatní se k němu připojili… “Jsou prokletí!” Smích rázem ustal. “To je krůpěj krve jednoho z Hödových draků! Kdo ji má u sebe, toho zavede do říše stínů! Vraťte jim všechno a zmizíme! Neznám na světě pokladu, pro nějž bych si tuhle cetku nechal!” Neznámý mluvil pevným hlasem. Zloději rázem upustili na zem vše co měli v rukou, vysypali kapsy a kvapně se vytratili… Fjalar se rozesmál. “Nechali nám tu odškodné!” Ukázal na rozházené mince, které lapkové v chvatu vyházeli spolu s jejich věcmi… “Nedotýkej se jich!” Ostře Fjalara zarazila elfka. Mladý elf na ni nechápavě pohlédl. “Peníze, které přinese tenhle amulet přinášejí zhoubu!” Její řeč byla pevná a Fjalar se mlčky zvedl a nechal mince na zemi. Neměl odvahu nic namítnout… Obraz k smrti vyděšených lapků byl ještě příliš živý na to, aby vzal její slova na lehkou váhu. Sebrali ze země všechny své věci a pokračovali v cestě.

Ještě jeden pár zvědavých očí zůstal ukryt ve stínu. Vychytralý půlčík počkal, až všichni odejdou a pak opatrně vylezl ze své skrýše za velikým sudem. Rozhlédl se, jestli je sám a pak se hbitě vrhl k mincím na zemi. Ne, rozhodně jim nevěří… Přece kvůli nějakým pověrám nenechá ležet na zemi svou dnešní bohatou snídani, oběd a večeři? To určitě ne, není blázen! Jak sbíral jednotlivé mince, v duchu si představoval, co všechno si objedná a vskutku se nedržel “při zemi”. Jak byl zabrán do sbírání mincí a snění o dnešním dni, zasvěceném dobrému jídlu a pití, ani nepostřehl podivný bzučivý svist vysoko nad sebou. Osamělá kovová vosa, zřejmě se ztratila svému roji. Zaregistrovala pohyb dole pod sebou, na chvíli se zastavila a pak se vrhla dolů na zasněného půlčíka…

Fjalar ještě nikdy v podobné krčmě nebyl. Očima doširoka otevřenýma doslova hltal všechno kolem. Lysandra se na něj občas chápavě podívala. Usedli ke stolu v rohu místnosti. Trochu jí to připomnělo její první dobrodružství s Arisem… už ani neví kam šli… je to už bez mála sto let… pamatuje si jen první noc v hostinci… tehdy se poprvé milovali… Zatřásla hlavou. Ne, tyhle vzpomínky je lépe nepřivolávat zpět.

“Je zlá doba a my nemáme jinou možnost…” Fjalar nebyl odpovědí příliš spokojen. “Měl jsem sesbírat ty mince a teď s nima platit… hamounovi jednomu!” Lysandra po Fjalarovi loupla očima. “Takhle nesmíš mluvit!” Když se hostinský vrátil, postavil před každého misku s nevábně vypadající hustou plévkou… “To máme po jednom každej.” Lysandra sáhla po měšci a položila na stůl dvě zlaté mince. Hostinský jen cosi zavrčel a odešel se věnovat dalším hostům.

Sotva zavřela oči, opět stála na skalisku tonoucím v mlze, ale tentokrát byla klidná. Bylo to zvláštní, uvědomovala si přesně kde je, jako by to nebyl sen, ale holá skutečnost… Pak přišel. Už z dálky jej poznala - Aris… Pomalu se k ní blížil oceánem mlhy a ona najednou pocítila touhe se k němu rozeběhnout, ale nešlo to. Nohy jí odmítaly poslouchat a tak jen nešťastně stála na místě a čekala, až se přízrak jejího milého přiblíží… jako předešlého večera se zastavil jen několik kroků před ní. Pořád byl tak daleko… ale měla pocit, že je již o kousek blíž, než byl včera… T je určitě znamení… Vztáhla k němu ruce, jako by jej chtěla obejmout, ale on byl pořád příliš daleko… “Již brzy, má nejdražší, již brzy…”

Před úsvitem vyhnala Lysandra Fjalara z postele. “Musíme jít!” Fjalar jen cosi nespokojeného zamumlal, ale poslušně se zvedl a oblékl. Když sestoupili dolů do krčmy, hostinský již byl na nohou. “Tak brzy?” Podivil se, když spatřil oba elfy na odchodu. “Máme před sebou dlouhou cestu.” Odvětila vlídně Lysandra. “Kudy se dostanu nejrychleji z města?” Hostinský na ni vytřeštil udiveně oči. “Cože? Vy chcete ven z města?” Lysanda jen přikývla. Hostinský zalapal po dechu, pak ale zavrtěl rezignovaně hlavou a popsal jim nejbližší cestu ven do pustiny… “Dorazíte tam tak před setměním.” Lysandra se usmála “To je dobře, alespoň budeme moct pokračovat hned v cestě.” Hostinský jen zavrtěl hlavou a dál dvojici elfů nevěnoval pozornost.

Ranní Morduk je zvláštní. Město, jen pozvolna se probouzející do nového dne, bylo pro oba přátele překvapující. Co se na jihu města usídlil technomág a zahájil svou tyranii, veškerý noční život se přemístil za pevná vrata, kde bylo alespoň zatím bezpečno… Všechno se změnilo a tak i ráno jen rozpačitě vešlo mezi studné stěny Morduckých domů, aniž by je kdokoliv vítal…

Hostinský měl pravdu - na kraj města se dostali se soumrakem. Zastavili se. Před nimi se do dálky táhla poušť… nekonečná a pustá… Fjalar se podíval na Lysandru. Teď poprvé za celou dobu zaváhal… Ne, nebude to lehké. Zásob mají sice dost, ale… kdo ví jak dlouhá je čeká cesta… “Chceš se vrátit?” Zeptala se Lysanda, když viděla Fjalarův výraz. “A nechat tě jít samotnou? Ne!” Odvětil klidně Fjalar a z jeho hlasu bylo cítit odhodlání… “Dobrá.” Usmála se Lysandra a vytáhla svůj amulet. Krůpěj krve se začala na jedné straně červenat… Po Lysandřině tváři přeběhl radostný úsměv… “Jdeme!”

Lysandra myslela na Arise. Od doby co je pryč se cítila tak sama… Zbylo po něm prázdné místo, které nebylo čím zaplnit a i kdyby se snad něco takového našlo… stejně by jej nezaplnila. Jediné, co jí dávalo alespoň jakous takous naději, že se všechno zase změní byla jen neochotně červenající kapka dračí krve… Jak je Nögnir ještě daleko? Kolik dní budou na cestě? A naleznou jej vůbec? Čeká ji na konci této cesty Arisova náruč a nebo smrt v této nekonečné spoustě písku?

“Cítilas to?” Zeptal se Fjalar a hlas se mu třásl. Zem pod jejich nohama se zachvěla. Oba elfové se na sebe vylekaně podívali. “Co to je?” Ale místo odpovědi Se pár kroků před nimi z písku vztyčil obrovský pouštní červ. Oba ztuhli jako by zkameněli… Slyšeli o pouštních červech mnoho hrůzostrašných příběhů, ale netušili, že jeden nich zažijí na vlastní kůži… Lysandra nahmátla Fjalarovu ruku… “Poběž!” Nebylo se kam ukrýt. Všude kolem byla jen poušť… prázdná a suchá… Nebylo jiného východiska, než utíkat… běžet a doufat! Obrovský červ jim byl v patách. Na to jak byl obrovský se dokázal pohybovat nečekaně rychle, ale elfové, kterým šlo o život byli přeci jen rychlejší… Po chvíli se červ unavil, cos podivného zamručel a otráveně se zabořil do písku… Jsou zachráněni! Oba padli vysíleni na zem. “Dokázali jsme to!” Chtěl zavolat Fjalar, ale místo křiku mu z úst vyšlo jen unavené chrčení. “Ano, dkázali…” Úlevně vyfuněla znavená elfka. Sotva se trochu uklidnili, Lysandra vzhlédla k obloze. “Brzo bude svítat. Je čas postavit stan.”

Těžko říct, zda to bylo vyčerpáním z cesty nebo setkáním s pouštním červem, ale brzo usnuli. Fjalar snil o krásné zemi plné stromů a svěží, zelené trávy a Lysandra o svém Arisovi… Tak plynuly jejich dny. V noci šli, přes den spali a jejich cesta se zdála být nekonečná. Zásoby pomalu začaly docházet a cíl jejich cesty byl v nedohlednu. Dračí krev se jen neochotně červenala a oba elfové pomalu ztráceli svou naději. Co naplat, že každou noc byl Aris v Lysandřiných snech stále blíž a blíž… Cesta byla příliš dlouhá, až jednou…

Když stanuli na místě, neměla slov. Bylo to přesně takové, jaké si to pamatovala ze snů, jen mlha chyběla… “Je to tady!” Chvějícím se hlasem šeptala. Fjalar se zvědavě rozhlížel kolem, ale krom puliny ve skále zde nebylo nic… jen písek a kamení… “Ale co teď?” Lysandra se zamyslela. Její čelo jí zbrázdila hluboká vráska… “Nevím…” Chvíli jen tak bezradně postávala na místě, ale pak popošla blíž k puklině… “Kdyby byla širší…” Přemýšlela nahlas, ale to už přistoupil k díře ve skalisku i Fjalar s mečem. Klekl si ke skále a začal čepelí meče otvor rozšiřovat. “Budeš se na mne dívat a nebo mi taky pomůžeš?” Kousavě se zeptal Fjalar. Elfka vytáhla svou dýku a přiklekla vedle něj…

Práce šla pomalu, ale otvor se poznenáhlu rozšiřoval a to je motivovalo k ještě většímu úsilí. Když skončili, byla dost široká na to, aby se jí mohli protáhnout. Lysandra vybalila měch s vodou a něco jídla. Část z toho podala Fjalarovi. “Všechno sebou brát nebudeme, ukryjeme to poblíž pukliny, vezmem jen to nejnutnější.” Fjalar přikývl. Vyzkoušel pružnost svého krátkého luku a zkontroloval čepel meče… hloubní do kamene se na ní sice trochu podepsalo, ale ještě poslouží… bude-li to třeba. Paks e na sebe podívali a mlčky vyrazili dolů. První šla Lysandra, ale ještě než zmizela v hlubině, otočila se na Fjalara. “Ať se tane cokoliv, za všechno ti děkuji Fjalare.” Lehce jej políbila a pak se z ní zavřela temnota…

Šli dlouho. Po několika krocích se cesta trochu rozšířila, že mohli pohodlně pokračovat dál… Mlčeli, jako většinu své cesty. Úzká cesta ústila do širší skalní průrvy, v jejíž půli protékala řeka. Lysandra zarazila Fjalara. “Tiše!” Na druhém břehu řeky spatřili spícího draka. Fjalar se roztřásl vzrušením. “To je drak!” Lysandra se přikrčila ke kameni. “Je nádherný!” Zašeptala elfka a zálibně si draka prohlížela. “Nevím co je na něm tak krásnýho.” Kysele se zatvářil Fjalar. “Jen doufám, že spí tvrdě.” Lysadnra se káravě podívala na Fjalara. “Je to jeden z Hödových draků. Hlídá cestu do říše stínů…” Fjalar se na Lysandru podíval a jen váhavě se zeptal: “Nechystáme se jít k němu, že ne?” Lysandra se usmála. “Ale jistě že ANO! Musíme najít bránu, kterou hlídá…” Fjalar se zatvářil neradostně. “Ale co ta řeka?”

Nebylo to sice přímo pod ním, ale i tak to byl nemalý problém. Pod jednou z jeho lap byla malá padací dvířka, pravděpodobně právě to co hledají. Co teď? Drak je příliš veliký na to, aby s ním jen tak lehce hnuli… Co dál? “Kdybychom s ním mohli pohnout… Stačilo by jen kousek…” Přemýšlela nahlas Lysandra. Fjalar postával opodál a cosi hledal. “Schovej se.” Řekl po chvíli Lysandře a sám ustoupil do úkrytu za kusem skály. “Proč?” Nechápala Lysandra. Fjalar však místo odpovědi udělal pár kroků a hodil po drakovi kámen. “Co to děláš?!” Zhrozila se elfka. “Cheš ho probudit?”

“Přesně tak.” Ušklíbnl s elf. “A nemluvil jsi právě ty něco o tom že nechceš být na škvarek?” Fjalar se jen ušklíbl a vrhl po drakovi dalším kamenem. Lysandra jen nechápavě zavrtěla hlavou a sledovala Fjalarovo počínání. Najednou elf přestal házet kameny a udělal několik kroků zpět. “Děje se něco?” Zeptala se elfka, která se mezitím opřela zády o skálu, takže neviděla na draka. “Obávám se,” řekl Fjalar. “Že tu máme problém!”

Drak se probudil. Otevřel oči a zvedl hlavu. Zkoumavě si změřil celou jeskyni před sebou a pak si všiml dvojice elfů. Zafuněl. Sklonil svou hlavu níž a pomalu začal postupovat k dvojici dobrodruhů. Oba mladí elfové začali před drakem couvat. “Teď doufám v jediné…” Řekl Fjalar neveselým tónem. “A to?” Zeptala se Lysandra a dál pomalu couvala. “Že vyprávění o dracích plivajících oheň jsou jen báchorky!” Lysandra se na Fjalara podívala s opravdu zvláštním výrazem ve tváři. “To doufej!”

Drak zrychlil. Zřejmě se již probral a uvědomil si, že ti dva tu opravdu nemají co dělat. I oba elfové zrychlili svůj ústup… ale rychle couvat se příliš dlouho nedá a tak Lysandra uklouzla na kameni a spadla na zem. “Lysandro!” Zvolal Fjalar, když spatřil draka, jak se sklání nad elfkou. Lysandra zavřela oči. “Arisi…” zašeptala a čekala strašlivou smrt v plamenech, ale nestalo se nic… Otevřela tedy oči a spatřila nad sebou draka, kterak ji upřeně sleduje. “Fjalare,” zavolala. “Co mu je?” Elf s mečem v ruce se pomalu přiblížil k elfce. “To bude ten amulet.” Jak Lysandra upadla, amulet vyskočil zpod oblečení… Lysandra se zvedla a přistoupila k drakovi. “Lysandro…”

“To ten amulet,” klidně odpovídala Lyasndra. “Má nad ním moc… je nádherný!” Něžně se dotýkala jeho hrubé kůže a dívala se do jeho očí… takové krásné oči… “Pojď,” otočila se k Fjalarovi po chvíli. “Půjdeme!” Fjalar se zvedl a velmi pomalu přišel k drakovi. Oba se pak velmi pomalu začali přesouvat k padacím dveřím, na nichž prve drak ležel… Zastavili se u nich a Fjalar je otevřel… “A co když si na ně zase lehne?”

“Ale kde?” Zoufale vyzvídala Lysandra. “Na konci této cesty… již jsi tak blízko…”

“musíme být stateční…” Řekla chladně elfka, zvedla se a vyrazila do temnoty… “Jo… stateční…” kysele zopakoval Fjalar a rychlým krokem ji následoval.

“Rád Tě vidím, má nejdražší.” Zašeptal Aris. Byl nepřirozeně bledý. Jeho oči byly matné, vlasy jako bez života… ano, byl mrtvý…, ale kdo by nad tím přemýšlel teď, když byli spolu? “Půjdeme domů…”

Fjalar je z povzdálí pozoroval. Bylo mu smutno. Nedokázal si to vysvětlit, ale najednou se cítil strašlivě sám… Byl rád, že našli Arise, byl hrdý na to, že to dokázali, ale kdesi uvnitř se cosi zlomilo a on… najednou by byl daleko raději zahynul někde v poušti. Co to je vůbec za logiku… živí vstoupí do světa mrtvých… a to nemluví o tom, že jej chce přivést zpět… mrtvého mezi živé! Kam se pak poděje rovnováha mezi životem a smrtí? Ne, to není správné… bylo to hezké dobrodružství, ale je na čase jej ukončit… “Rád tě vidím, Fjalare.” Mladý elf sebou trhnul. “Děkuji ti, žes byl Lysandře druhem na této cestě.” Fjalar se usmál “Není zač, Arisi. Jsem rád, že jsi zase s námi.”

Kolem draka prošli bez obtíží. Spal kousek od poklopu a nevěnoval jim pozornost. Jen zavětřil, jak kolem prošel Aris, ale spal dál… “Měli jsme štěstí, že si nelehl na poklop.” Neodpustil si poznámku Fjalar, ale nikdo na ni nereagoval. Lysandra se držela za ruku s Arisem a nic jiného nevnímala… Chcudák Fjalar si uvědomoval, že skutečně je najednou sám.

Když vylezli z pukliny, venku již byl den. Jen slunce se schovalo za husté mraky a místo vyčerpávajícího horka z pouště vanul studený vítr. “To je zvláštní…” komentoval změnu počasí Fjalar. “Alespoň se nám dobře půjde.” Vesele řekla Lysandra. Jejím očím se vrátil jiskřivý lesk. Dny ubíhaly a oni se pomalu blížili k Morduku. Nebe bylo stále zataženější, jako by snad mělo pršet, ale déšť tu téměř nikdo nepamatoval… Fjalar měl náladu horší jak počasí a Lysandra s Arisem měli oči jeden pro druhého…

“Nečekal jsem, že jej ještě někdy spatřím.” Řekl Aris, když vstoupili do města. Uvítalo je pošmourné a zamračené město. Přespali ve stejné krčmě kde prve. “Vy jste se vrátili?” Podivil se hostinský sotva je uviděl, ale tím jeho zájem o ně skončil… Šli brzy spát. Fjalar si najal pokoj zvlášť, aby ti dva měli soukromí. Zvláštní… po té cestě se cítil daleko starší… hlavou se mu honily jiné myšlenky než při odhodu… dospěl. Spoustu věcí teď cítil jinak. Na spoustu věcí jinak nahlížel… jestli si na začátku myslel, jak bude po návratu všem vyprávět, teď věděl, že bude raději mlčet… ne, opravdu není moc čem povídat…

Ráno se vydali na cestu. Měli před sebou ještě značný kus cesty a nebylo radno se zbytečně zdržovat. “Už se těším, až uvidím elfí říši.” Zasněně řekl Aris. “Ale nejprve musíme jít za Rufarem.” Aris se nechápavě podíval na Ylsandru. “Nevěřil mi, že tě přivedu.”

“Dobrá,” souhlasil po chvíli Aris. “Tak tedy první za Rufarem.” Na hranicích elfí říše se od nich Fjalar oddělil. “Rád jsem s Tebou šel, Lysandro.” Řekl. “Teď už mě není potřeba a já… už se těším domů. Ať slunce a měsíc svítí na vaši cestu.”

“Však se zase brzy uvidíme.” Zasmála se Lysandra. “Nashledanou, příteli.” Rozloučil se Fjalarem Aris…

“Ano, s jednou vosou jsem se seznámil až příliš dobře.” Ušklíbl se Aris. “Také Vogar svými intrikami rozmělňuje koncil, ale to by mne tolik netrápilo. Jsou slyšet hlasy, které mne volají zpět do čela koncilu. Asi poznaly, že Vogra je jen velký mluvka.” Zasmáli se té poznámce na úkor temného mága, ale Rufar hned zase pokračoval. “A pak taky to počasí.” Lysandra se zarazila “Počasí?”

“Co se děje?”

“Tam…” Muž divoce gestikuloval… “Před palácem je drak!” Všichni se vrhli na balkon. Nad prostranstvím před palácem se vznášel drak. “Kde se tu vzal?” Zhrozil se Rufar. “Což nám nestačí vosy? To tu musí být ještě drak?” Netvor opsal ladnou spirálu a ohnivý jazyk z jeho nozder olízl bránu pláce. “To je jeden z Hödových draků,” tiše řekl Aris. “Přišel si pro mě.” Všichni umlkli. Dole před palácem se ozýval křik, jak drak spálil nedaleké tržiště… několik trhovců v plamenech běželo k paláci, ale plameny je uchvátili dříve… “Musíme něco udělat!” Řekl Rufar a horečnatě přemýšlel co… “Vzdám se mu.”

Plac před palácem se vylidnil. Aris se postavil před schody a čekal. Drak jej hned zaregistroval a zakroužil k němu. Aris mlčky stál a čekal. Drak opsal ještě jeden okruh a pak se prudce vrhl s otevřenou tlamou na Arise. Ten klidně stál a přesně ve chvíli, kdy jej drak uchopil do tlamy zarazil mu svůj meč do tlamy. Drak se vztyčil a bolestí zařval. Pak se zachvěl a padl na dlažbu. Z tlamy mu vytékala krev a rozlévala se po dlažbě… Prodírala se každičkou skulinkou jako právě vytrysknuvší pramen se skály a zaplňovala blízké ulice… Sotva se však dotkla vody v městské kanalizaci, vzplála jasným, sálavým plamenem. Celým Mordukem, kam až se dračí krev stihla dostat, se prohnala ohnivá stěna, která trávila vše, co jí stálo v cestě…