Vosa dvakrát taková

Pár z vás už ví, oč kráčí. Jeden z vás chtěl, abych to napsala. Tak ať posoudí.

Chtělo se mi zařvat Uááá. Zařvala jsem Uáááááá. Chvíli poté, co Honzík v šest hodin ráno poněkud rozladěn práskl dveřmi, že prý pořád spím. Rána patrně probudila a také rozladila velkou vosu, zoolog by řekl správně asi sršeň. Střežila náš klidný spánek celou noc. Nejprve jsem měla pocit, že se mi zdá sen o přistávající helikoptéře. Že chce přistát na mé hlavě a že to vlastně vůbec není helikoptéra, to mi došlo velice záhy. Co mám dělat? Kde jsi Honzíku? Nebo alespoň rádce malých svišťů. Přetáhla jsem přes sebe deku. Doléhal ke mně silný sršnin motor. To není dobrý nápad. Nemohu kontrolovat situaci. Opět jsem nabídla svoji hlavu. Sršeň již nekroužila nade mnou, nýbrž mi vztekle prudkými přelety od okna ke mně a zpět naznačovala, že chce ven. Ani jedna z nás nestála o společnost té druhé. V tu chvíli jsem se již cítila dokonale probuzena, i když po zpětném přehodnocení jsem musela přiznat, že ve stavu zcela bdělém bych reagovala jistě jinak. V malém podkroví prostě místo pro obě nebylo. Mohla jsem odejít já nebo vyhnat sršeň. Napadla mě ta méně spásná myšlenka. Bývám nepříčetná, když mě po ránu někdo budí. Jsem schopna ublížit a nemám žádné jedové žlázy ani žihadlo. Co jsem tedy mohla čekat od sršně? Před malým okénkem Honzova zmizelá sestra zanechala džungli dvou cizokrajných porostů. Má ruka pracovala rychleji než můj ještě spící mozek a projela spletí listů, sama se domnívaje, že prostě okénko otevře a sršeň poděkuje a odletí. Dnes již vím, že své ruce, co se týče logické úvahy, nemohu až zas tak docela důvěřovat. Sršeň se bleskurychle odrazila od mého prstu a mně se chtělo zařvat Uááá. Mozku to chvíli trvalo a tak muselo uběhnout ještě několik zlomků vteřiny, než jsem skutečně zařvala to své Uáááááá. Držela jsem si ruku a poskakovala z jedné nohy na druhou. Proč, to netuším. Teď teprve se konečně i hlava probudila. Zachovala jsem duchapřítomnost a oblékla se, než vběhnu mezi jistě řevem dočista probuzené Honzíkovi rodiče a seběhlé sousedy, kteří jsou schopni k jakékoliv katastrofě vstát třeba ve tři hodiny ráno. No sousedi se nekonali, ale rodina očekávala vysvětlení. Proběhla jsem slalomem do koupelny a chladila si ruku ledovou vodou. Pak octem. Čekala jsem, kdy se mi z prstu stane bambule. Nic. Jen to pekelně bolelo. S radou, abych, až mi oteče celá ruka, raději navštívila lékaře, jsem jela do práce. Mé počítačové zápisy toho dne nebyly tak rychlé jako jindy, ale ještě nepřišlo nejhorší. Těšila jsem se, jak mě druhý den nic už nebude bolet. Ráno si čistím chrup a hle – kartáček mi padá z ruky. To se mi normálně nestává. Něco není v pořádku. Vyděšeně jsem se na sebe podívala do zrcadla nad umyvadlem. Upadl! Moje oči rychle přelétly na místo, kde měl být zraněný prst. Uf. Je tam. Ale třikrát větší než je obvyklé. Nehnu s ním. No co se dá dělat. Pár mastiček s sebou do kanceláře a všemi deseti (devíti) psát jen v nejnutnějším případě. O polední pauze jsem nehybný a odporně tlustý prst poprvé natřela. „Co to tu smrdí?“ vchází kolega. „Ech, to asi já. Totiž mě kousnul sršán a trochu mi to oteklo.“ Ukazuji prstík, aby mohl být politován. Kolega vykulil oči. Šéf se také zvedl od stolu a s obdivným hvízdnutím shlížel na ruku: „Co to je za zvíře, ten sršeň? Kde se tohle vyskytuje?“ Teď jsem zase nechápala já. Že sršeň bolí víc než vosa, to patří k biologickému minimu žáka prvního stupně základní školy. Kolega základní školu, zdá se, úspěšně dokončil, a tak šéfovi vysvětluje: „No sršeň, to je taková větší vosa. Dvakrát nebo třikrát. A když někoho bodne, tak to většinou dost bolí.“ Šéf vypadal překvapeně: „A co se s nim stalo?“ To jsem vám málem zapomněla říct. Můj hrdina Honzík ve spravedlivém hněvu zapomněl, že mě zrovna nesnáší, okamžitě vyběhl do pokoje a chudáka sršeň ubyl Lidovými novinami k smrti. Pak políbil mě, můj prst a zase jsme se měli rádi. Jen ta sršeň za to usmíření musela zaplatit životem.

---