Jedenáctkrát Špuntík

Proslov

To, co teď budete číst, jsou moje povídky, které jsem doposud
zveřejnil na Písmákovi. Bylo jich přesně jedenáct. Rozhodl jsem
se, že těch jedenáct minipovídek, které jsem napsal pro zpestření
Vaší i mojí nálady, dám do jednoho celku.

Proč jich je jedenáct?

Určitě proto, že mým velkým vzorem (ne kvůli příjmení) je Jan 
Skácel, pro něhož bylo a je velmi symbolické dílo Jedenáctý
bílý kůň. Chtěl proto touto cestou těch jedenáct minipovídek
věnovat jemu a jeho nádherným veršům.

Jak Špuntík linoleoval Jednou mu zazvonil mobil, když se zrovna chystal domů v pátek odpoledne, kolega už ho vystřídal na pracovišti a on se těšil na odpočinkový víkend. Byl to jeho kamarád Radek, říkal, že zrovna přijel ze světa koberců, kde si koupil nové nádherné linoleum do kuchyně a ptal se, jestli by mu nepřišel pomoc, pomoc kamarádovi se samozřejmě neodmítá, stejně to bude během půl dne hotové, domluvili se na ráno, jeho manželka měla být zrovna u rodičů na obědě, takže by měl být proto klid. První věc, co bylo nutno udělat, vystěhovat celou kuchyň, vzali všechny křehké věci a naskládali je do skříní v obývacím pokoji, co sloužil i jako ložnice, v bytě 1+1, sklenici s křečkem položili vedle dveří, což se za chvíli při stěhování stalo osudným , protože trochu ťukli o dveře a sklenice s křečkem se převrhla a křeček unikl do všeobecného bordelu, po pár minutách hledání to vzdali a šli pracovat. Práce šlo od ruky, jak vypreparování starého linolea, tak pokládání toho nového, když se již zdálo, že je vše hotovo, a následovalo obdivování společné práce pohledem z chodby, všiml si Radek uprostřed místnosti malé boule, přisedli k ní a zkoumali zda je to vzduchová bublina, což by znamenalo všechnu práci znova, či je to jen něco pevného, třeba kus betonu, co se urval z podlahy. Bylo to tvrdé, a oba usoudili, že se nejspíše opravdu odlomil kus betonu a šáhli proto pro kladivo a celou tuto věc, co hyzdila jejich společnou práci, stloukli tak, aby seděla z okolní rovinou. Vše proběhlo v pohodě, jen ta sklenice od křečka byla jaksi prázdná a křeček nebyl k nalezení, v tu chvíli vyvstala otázka, co vůbec bylo pod tím linoleem, po zevrubném zkoumání a prohledávání celého bytu, došli ke smutnému závěru, že se křeček stal obětí jejich touze po dobře odvedené práci. Čtrnáct nemohl se nesměli spolu stýkat po návratu Radkovi manželky, a navíc Radek utratil ten měsíc víc za kytky než za celé linoleum. Jak Špuntík zachraňoval život Byl s kamarády na čundru na Americe, jako každý večer, když zrovna není dobrý počasí na Americe, seděli všichni čundráci v hospodě u Štíra v nedaleké Mořině, pilo se, jedlo se, hrálo a hlavně zpívalo a blblo. Amík s Playboyem předváděli kaskadérské kousky jako třeba, hození protivníka přes stůl, a také wrestlingové prvky jako rozeběhnout se s protivníkem proti zdi a poslat jej do ní. Oslava byla bujará a naše skupina včetně jednoho čundráka jménem Koňak jsme se rozhodli, že přespíme ve starým rozbořeným mlýně, byl řádně pod parou. Cesta ubíhala, řekl bych poněkud pomalu, celkově asi dvě hodiny, kdy on se cestou rozhodl, že svojí potřebu vyčiní uprostřed silnice, díkybohu jsme jej přemluvili, aby tak učinil aspoň na kraji silnice, velmi nerad nás uposlechl, ale jaksi po té, co provedl svou potřebu jsme zjistili, že to bylo jaksi zbytečné, protože si rozepl zip u bundy a ne u kalhot. Bylo pod mrakem a celkem silně pršelo, což nám, co jsme byli schovaní pod svými klobouky moc nevadilo, jen Koňák jaksi se obracel k lampám v domnění, že to jsou hvězdy a nadával jim, jak můžou takhle chcát, brali jsme to jako zpestření cesty k vytouženému spánku. Po několika těchto výpadcích proti hvězdám a okolním psům, kteří bránili spravedlivý spánek místních obyvatel, jsme konečně dorazili k pěšince, která vedla k mlýnu, Pepíno vyrazil napřed, aby prozkoumal situaci, to bohužel neměl dělat. Koňák se rozhodl, že už se mu chce spát a vyrazil na pěšinku, jenže jeho obuv, obuv pro rajtování na koni s plochou podrážkou , se mu stala osudným, po pár metrech na kluzkém bahně upadl do bodlákového lesa, přiběhl k němu Špuntík a ptal se ho, zda je v pořádku, v opileckém klidu pronesl Koňák bezdechým hlasem, že se škrtí. Špuntík nezachoval klid a začal okolo něj poletovat a hledal příčinu, když konečně spatřil jak má Koňák okolo krku obtočenou šňůru od usárny, začal ji z něj rvát, ale vzhledem k tomu, že byl jaksi poloviční váhy a navíc po tmě, neměl šanci, zbývalo mu jen jedno řešení, vzal nůž a přitlačil ho k jeho krku a rozřízl tu šňůru. V tuto chvíli Koňák usnul. Přiběhl Pepa, ať neděláme takový rámus, pomohl mi zvednout Koňáka a dovléct ho na místo pro něj určené ke spánku. Rozložili mu jeho šest dek, aby v noci nezmrzl a uložili do jeho pelechu. Ráno bylo o to zajímavější. Jak Špuntík maloval Byla to už řádka let, co se naposledy malovalo v jeho pokoji, pokoj byl velice zvláštně ozdoben plakáty z let, kdy ještě neměl vyhraněný styl hudby, takže vedle velkého plakátu, kdysi velice populární skupiny, New Kids On The Block, byl plakát Nirvany a ještě o kus dál skupiny Motörhead, což vypovídalo o více než schizofrennímu přístupu k hudbě, tak se rozhodl, že své království zvelebí. Jeho pokoj byla druhá největší místnost v bytě, skýtala tedy netušeně možností. První fáze, strhávání plakátů a tapet, proběhla velice rychle a s velkým nasazením, když mohl ničit, co to dalo, párkrát vzal sebou i trochu omítky, ale říkal si v duchu, to se vstřebá a taky že jo, poté ho navštívil otec jako inspekce momentálního stavu a nejen, že se zhrozil, ale musel vyndat bundu a boty a jít koupit sádru. Druhou fází, se poněkud nečekaně stalo tedy ono sádrování, bylo to, jako kdyby měl co nejrychleji přijít o ruce a ještě to muselo sedět z okolní omítkou, což se zdálo celé dopoledne nad jeho fyzické i duševní schopnosti, zeď schytala pár ran, když už to psychicky vypadalo opravdu zle, ale víc to bolelo jeho, než tu zeď. Konečně nastala původně druhá fáze, ale nyní již třetí, malování, mělo to být jednoduché a prosté, celé do bíla, postupem práce bělal rychleji než ona zeď, která stále předhazovala nové a nové šedivé šmouhy před jeho oči, ale teď už to nebyla trpělivost, co ho poháněla stále kupředu, a nahoru a dolů, a nahoru a dolů, ale již jen pouhá a pustá oddanost to dodělat. Když už se zdálo, že bílá je všudypřítomná, nejen na zdech a na stropě, připadlo mu na mysl, že ten pokoj je poněkud moc normální a že by jej měl nějakým zvláštním způsobem zvelebit, odebral se tudíž do kumbálu, kde našel staré barvy do malířských válečků, prachem na nich odhadl stáří těch barev, tak k roku svého narození, ale nezalekl se toho a vzal všechny barvy sebou do pokoje. První, co jej napadlo byl citát z Bible, začal si tedy zkoušet různá písma na papír, když už to vypadalo, že v sobě objevil ten správný znakový font, přenesl jej na zeď modrou barvou, když již končil se svým dílem, přišel jeho kamarád, jakmile to zahlédl popadla jej inspirace, že by takhle mohli zvelebit celý pokoj. Bylo to uznáno za skvělý nápad, otec odešel nakupovat a na pivo, takže bylo zcela svobodní ve svém tvoření. Takže se na zdi objevili nápisy snad všech jeho oblíbených kapel, včetně jejich propiskou psaných textů, inspirace nebrala konce, až do příchodu otce. Ten při prvním pohledu do pokoje se ihned na fleku otočil a šel si do lednice pro vodku, kopl do sebe pár panáků a řekl: „Dělej si, co chceš, hlavně už nikdy nemaluj!“ Jak Špuntík hrál plavčíka Byly nádherný prázdniny, a rodiče jeho kamaráda si pronajali bazén v Ostravě, jeli tam a on měl dělat jednoho z plavčíků, i když vůbec neuměl plavat, každý říkal, když se bude někdo topit, tak zapískáš na píšťalku a on už tam někdo pro toho topícího skočí, to jej sice neuklidnilo, ale hrozně moc ho to lákalo. Po pár týdnech seznamování s prací plavčíka, kdy musel pravidelně odebírat vzorky pro rozbor na hygienické stanici a pravidelně čistit vodu a přidávat chemikálie, aby se dalo ještě koupat, se vytvořila taková parta kluků a holek, co tam za ním pravidelně chodili. Člověku aspoň celý den až do devíti do večera utekl docela rychle, hlavně že se užila sranda, což se mu jednou stalo málem osudným. Den předtím, dělal plavčíka jeho kamarád, protože odjel k babičce aspoň na den, aby ji pozdravil a popovídal si s ní o všem možným, když se druhý den vrátil a oblékl se do úbory pro plavčíky, tak vůbec netušil, co jej za pohromu čeká. Kolem desátý dorazila parta a všichni se mu smáli, bohužel, vůbec nevěděl proč, po poledni kdy takhle seděli spolu u stolu a osvěžovali se nanukama, na něj vyrukovali, že včera pokřtili jeho oblečení, tím že jeho kamaráda, co den před tím dělal plavčíka hodili do vody, než stačil něco namítnout o tom , že neumí plavat, už s ním stály nad bazénem, jedni ho drželi za ruce, druhý za nohy, ke vší smůle si myslel, že je to stále sranda a jen prohodil: „To bych nedělal, mě tam házet, nevíte, co to se mnou udělá.“ Sotva dořekl tuhletu asi rozhodující větu už nesl vzduchem doprostřed bazénu, kde byla největší hloubka, napoprvé ho to vyneslo ještě nad hladinu, čímž mu to umožnilo, párkrát zamávat rukama a zakřičet o pomoc, bylo to marné volání, protože všichni žili v domnění jaký to musí být skvělej plavec, když dělá plavčíka. Po půl minutě se zdálo, že jeho polykání vody již opravdu není jen skvěle zahraná role ale zdrcující fakt, začali houfně skákat do vody, aby ho z ní vytáhli. Když ho potom položili na dláždění u bazénu řádně nafouklého spolykanými litry, tak si konečně uvědomili váhu jeho věty. Jak Špuntík ženil kamaráda Měl se mu ženit kamarád, celé to vzniklo záhadným způsobem, když dělal plavčíka v Ostravě, stále se mu zdálo, že kamarádovo přítelkyně poněkud přibírá na objemu v břišních partiích, všiml si, že i jí proti svým zvyklostem, nikdo tomu nepřikládal žádný důraz, kdo by to taky věřil takovému špuntovi, že jo. Radkova přítelkyně nebyla zrovna ta z nejhezčích a nejchytřejších, dalo by se říci, čím byla ošklivější, tím víc byla jaksi nerozumná. Z tohoto a mnoha dalších důvodů k sobě chovali upřímný vztah vzájemné netolerance hraničící s nenávistí. Nebylo tedy divu, že poté, co se zjistilo, že je Majda skutečně těhotná a začalo se mluvit o svatbě, tak mohl dělat cokoliv proti tomu, ale vše to bylo marné, třicátého září byla svatba a on tam měl fotit, nadšení nebralo konce, protože se nenašel ani začátek. Oblékl se celý do černého, což se ovšem jaksi nesetkalo se všeobecným pochopením a už vůbec ne aplausem, kromě skupiny mladých lidí, kteří mu dávali za pravdu, že svatba rozhodně není to pravé štěstí a že již to může být jen horší, ale ani to nepomohlo k tomu, aby se nemusel jít převléci a vzít si poněkud veselejší společenský oblek. Když se v aule městského úřadu vše schylovalo ke svátečnímu pochodu před oltář nesvobody, zaujal místo fotografa za stupínkem pro radního a začal fotit, vše probíhalo v naprosté pohodě, kapesníky začaly sloužit svému účelu, někteří lidé používání kapesníku začali dávat najevo docela nahlas, fotil o sto šest, když se schylovalo k podpisům, chtěl se přesunout blíže, aby získal lepší fotografie, bohužel tam byl onen stupínek, takže padl radnímu přímo k nohám, což narušilo poněkud komorní atmosféru a i varhaník se dostal na malý moment mimo rytmus, jak přes slzy smíchu neviděl na noty a na ruce. Snažil se tento moment zahrát nevinným úsměvem poněkud jinam, ale bez úspěchu, když se podepsali oba dva manželé i svědkové, začalo se děkovat a tisknout ruce, dávat pusy, tekly slzy, občas to nebylo jen štěstím, všechno fotil, byl do toho tak zabrán, že si vůbec nevšiml, že stojí nevěstě na šatech, takže když se zástup rozestoupil, aby novomanželé vyšli vstříc svému novému životu, tak nevěsta udělala mírný pohyb vpřed, který se vzápětí změnil směrem dolů, nevěsta, díkybohu, neutrpěla žádné zranění, kromě uražené pýchy, teď už ovšem nezněl sálem hurónský smích, ale létaly blesky směrem k fotografovi, kterého usvědčovala noha na nevěstiných šatech. V tu chvíli přišel o svou výsadu fotografa a stal se z něj pouhý svatebčan. Jak Špuntík vzpomínal na kamaráda Nevím, čím to bylo, ale včera si vzpomněl na jednoho kamaráda, který už tu dávno není, vzpomínal na ty chvíle, které si spolu užívali, tehdy opravdu život doslova vychutnávali. Jarda měl nějaký nádor na mozku, snažil se mu to párkrát vysvětlit o co v podstatě jde, i když to nikdy nepochopil, tak věděl z jeho slov, že moc dlouho tu již nebude. Jejich vztah bylo opravdové přátelství, vždy když jel na vyšetření do Prahy, tak mu dával pusu na čelo, jen tak pro štěstí. Když se vracel, tak se vždycky usmíval a říkal, člověče ten nádor vypadá jak ta tvá pusa, jednou mě přivedeš do hrobu, vždycky se po této větě začal smát, bral to opravdu s humorem, chtěl si užít svůj díl života, co mu byl přidělen. Člověk nikdy neví, jestli se druhý den probudí a on věděl, že i tak má asi jednoprocentní šanci přežít a to mu dávalo tu sílu. Když včera na něj vzpomínal, tak se mu vybavili dvě historky, jenom dvě malé historky, které ho rozbrečely. Ta první byla o jednom posezení v hospůdce, kdy šli z hokeje, každý sotva mluvil, protože své hlasivky v kotli opravdu ani jeden z nich nešetřil. Sedli si ke stolu a rozebírali tehdejší výhru, přišla mladá půvabná servírka a ptala se, co si dnes dáme. On se ujal slova a řekl: „Čtyřikrát včerejší pivo.“ Servírka se poněkud nad touto objednávkou pozastavila a malou chviličku váhala, co mu má na to odpovědět, samozřejmě odpověď zněla, že nemají, on se ihned začal rozčilovat, servírka byla naprosto bezmocná, nevěděla, kam má zamířit pohledem pro pomoc, všem začalo být té servírky líto a nabádali ho, aby jí nechal, ale on v tom zápalu předstíraného vzteku se na nás obořil, aby zůstal věrný své roli a odsekl nám, že nepije žádný jiný pivo než včerejší a že v jiném lokále mu jej včera klidně donesli, tak nechápe, proč by jej nemohl dostat dnes. Celé to vyústilo k tomu, že tam tehdy zůstali až do „zavíračky“ a získali zas jednou příjemnou kamarádku na tak důležitém postu jako je servírka. Druhá minihistorka se odehrála jedno odpoledne, kdy přijeli ze školy do Chomutova autobusem a šli spolu na kávu, zrovna procházeli okolo jedné trafiky, když řekl, počkej tady, já si musím něco zařídit, vešel do té trafiky, pozoroval ho sklem, prodavačka nejdříve kývala jako že ne, poté začala rozmachovat rukama a začala se poněkud rdít, potom odešlu dozadu, odkud vyšla nejspíše s majitelem, který nevypadal zrovna nadšeně. Po pár vteřinách vyběhl Jarda se slovy: „Zdrhej.“. Tak tedy začali utíkat, doběhli do kavárny, objednali si jako obvykle dvě vídeňský kávy. Následovala otázky, proč museli běžet. „Víš, já tam přišel, a chtěl jsem zítřejší noviny.“ Tím bylo řečeno vše, byl to skvělej člověk a tahle vzpomínka patří zrovna jemu. Jak Špuntík navštívil polikliniku Od svých šestnácti let trpí zvýšenou hladinou žlučového barviva v krvi, není to nic vážného, ale jen díky tomu se stále úspěšně vyhýbá základní vojenské službě. Bohužel celé je to doprovázeno odběry krve a ultrazvukem. Když měl absolvovat toto kolečko po poliklinice poprvé a slyšel, co ho čeká tak se mu neudělalo zrovna volno – ekvivalent od nevolna. Ten prokletý den, se probudil okolo sedmé ranní, neskutečně si mohl přispat, protože vždy vstával už ve čtvrt na sedm, na ultrazvuku měl být v devět, takže v osm na odběr. Ihned po vyběhnutí z koupelny, začal průzkum ledničky, hladovýma očima zkoumal veškeré jogurty, salámy, sýry, jak tam byly naskládané, ale musel se spokojit jen se skleničkou dobré vody. V čekárně na poliklinice jaksi začala stoupat nervozita, ne proto, že by před ním bylo mnoho lidí, spíše naopak, přišel na řadu až příliš brzy, ještě než se stačil uklidnit. Upozornil sestřičku, že se mu dělá hrozně špatně při odběru krve. Sestřička mu jen odsekla, tak se koukejte na druhou stranu. Když se tedy otočil směrem od své prudce tepající žíly, spatřil jak postarší paní zrovna praskla žíla a všude začala téct krev. To byl pro něj natolik dostačující šok, že se zhroutil k nohám oné sestřičky, která se již chystala ho ochudit o jeho pár decilitrů krve pro veškeré rozbory, co byly zapotřebí udělat. Zdravotnický personál se tedy teď musel plně věnovat jemu a té postarší paní, která při pohledu na něj také znejistěla a následovala jej, ale nejspíše s poněkud větší a těžší vehemencí k zemi. Následný odběr krve, trvající skoro deset minut byl absolutním utrpením. V momentě, kdy se jehla vpíchla do jeho kůže a následně do žíly, jakoby mu přestalo tlouct srdce, krev vůbec netekla. Po pěti minutách se přešlo na druhou ruku, výsledek nebyl o moc lepší, ale trpělivost nejen růže přináší, ale i krev a tak se po deseti minutách naplnily potřebné tři zkumavky. Odebral se jako bezruký do čekárny, kde hlava nějak nechtěla vnímat jen to, co bylo zapotřebí, ale začala se poněkud točit, což vyústilo k opětnému pádu, bohužel tak nešikovnému, že se mu otevřela rána v ohybu levé ruky a krev vytryskla znova. Pro zdravotnický personál to tehdy byly opravdu těžce vydělané body. Na ultrazvuk dorazil přibližně s devadesáti minutovým zpožděním, což se u doktora neshledalo zrovna s nadšením, ihned v čekárně se stal středem pozornosti, protože jako jediný v té místnosti byl mužského pohlaví a navíc neměl břicho. Když ulehl na postel určenou pro pacienty, doktor mu začal břišní část těla potírat nějakým gelem, který svou teplotou připomínal čerstvě vyndané maso z mrazáku. Následně mu tento gel přejížděl malinkou žehličkou, pocit to byl příjemný, protože teplota gelu začala poněkud stoupat. Z přístroje kam putoval kabel od té žehličky se ozývaly prapodivné zvuky. Neodpustil si poznámku, co to může, že mu to hrozně připomíná jakoby někdo blil. Doktor mu suše oznámil, tak to, co slyšíte to jsou vaše játra. Pohotová odpověď zněla: „Taky by se už mohly chovat slušně.“ Jak Špuntík cestoval Bylo to děsné vstávání, tak jako vždycky, když se rozhodl jet od babičky „Šohajem“ prvním ranním rychlíkem, co jezdil do Prahy. Nechával se budit tak už dvě hodiny před tím, než ten vlak jel, aby se dostatečně probral, protože rána jsou chladná. Snídaně a čaj od babičky byly skvělým ranním osvěžením. Na nádraží to nebylo daleko, procházel ulicí, kde se jako prcek děsně bál, hlavně jednoho vchodu do dvoru, který byl tak hrozně temný, že čekal, kdy na něho vyskočí nějaká zlá příšera a bude po něm chtít lentilky, které jedl pokaždé, když tudy šel, protože mu je rodiče kupovali, aby se nebál a myslel na něco jiného. Vlak přijel nad očekávání včas, byl na to, že byla sobota, docela prázdný, uvelebil se v jednom kupé ve střední části vlaku a zhasl, protože v přítmí kupé se lépe pozoruje kolem plynoucí krajina, trasu znal skoro zpaměti, ale stejně ji zas a znovu pozoroval, každý roční období to byla fantastická podívaná, jak se vše měnilo. Za dvacet minut dorazil Šohaj do Přerova, plné nástupiště lidí vzalo vlak útokem, dveře od kupé otevřela hezká dívka, tak o pět let starší než on, obtěžkána taškami a s větou, zda-li je volno, ale že prý není sama. Galantně nabídl pomoc, ale to nevěděl, k čemu se zavázal. Na nástupišti čekaly ještě další dvě její kamarádky, každá po dvou lodních kufrech. Zaplnili společně celé kupé až po střechu. Za chvíli se rozjeli směr Praha. Následovalo představování a hlavně otázka, kam, kdo jede, po jeho obyčejné odpovědi, že jede domů, mu ty rozmilé slečny řekly, že jedou na erotický festival do Prahy, že jsou striptérky. Byl poměrně v šoku a ony toho náležitě využily. „Chceš vidět v čem pracujeme?“ V těchto chvílích si připadal jako schizofrenik, byl to hodně velký vnitřní boj, než ze sebe něco dostal, ale byl již stejně pozdě. Dívky si všimly jeho rozpaků a okamžitě zahrnuly závěsy na obou stranách kupé a začaly vybalovat jeden loďák. Předváděly mu spodní prádlo, které několikrát denně odhazovaly v nočních klubech, nejdříve jen tak, ale pak po vzájemné dohodě se usoudilo, že je to zbytečné. V dalších chvílích se z kupé stalo módní striptérské pódium. Tolik krásy ženského těla nepoznal ani z peříčka na Nově, bylo to příjemné, cesta rychle utíkala a byla zábava. Hlavně když jedna z dívek ho začala svádět jen tak na oko. Bohužel si poté musel převléci košili, protože mu jej všechny ukousala. Zábava nebrala konce až do stanice Praha-Libeň, kde zjistili, že za dvanáct minut budou na hlavním nádraží. Všechno prádýlko se začalo zase balit do loďáku. Na hlavním nádraží si spolu ještě dali kafe a všichni se rozešli svým směrem, on na Masarykovo nádraží ony směrem ke stanovišti taxi. Nastoupil do vlaku, který ho měl dovézt do Lužné u Rakovníka, kde měl přestoupit na motoráček do Chomutova. Když vlak dorazil do stanice Praha-Dejvice, přišla výpravčí a oznámila nám, že nedaleko směrem z Prahy jsou v sobě vlak a Avia. Znamenalo to hodinu zpoždění, než se vše dalo do pořádku. To bylo po dnešním ránu na něj moc a zavolal domů, aby pro něj přijeli do Rakovníka, že tam dorazí tak kolem jedné hodiny. V Kladně se vlak začal plnit lidmi s poněkud málo vlasy, a nebyli to důchodci, byli docela mladí. Nadávkami nešetřili nejen průvodčí, ale i nedaleko sedícího trampa. Ve vlaku vládla ponurá nálada strachu, protože s každou další zastávkou se vlak naplňoval holými lebkami víc a víc. Pár kilometrů před Lužnou u Rakovníka oznámil vlakvedoucí vlakovým rozhlasem, že vlak v Lužné u Rakovníka nezastaví a že pojede přímo do Rakovníka. Když vjížděli do hlavního nádraží v Rakovníku, uviděl davy lidí a přenosové vozy všech televizí, hasiče, když vjížděli již definitivně na pátou kolej a zbývalo jen pár desítek metrů, uviděl jak se kolem vlaku tvoří kordon policistů. Jakmile kdokoliv vyšel z vlaku, buď ho pustili prvním kordonem, ale pokud měl méně vlasů, byl nasměrován do druhého kordonu, který vedl k hlučnému hloučku dalších méněvlasých lidí, kteří se zrovna neprojevovali kulturním dojmem. Za ním vycházel jeden starý dědeček se svou babičkou, ujel jim vlak do jejich vesničky a další jel až za dvě hodiny, řekl jí, že si půjdou do restaurace dát aspoň pivo a čaj, ale jeden pohotový reportér jim oznámil, že si restauraci zabrala Policie ČR a že tam nikdo nesmí. Dědeček se rozzuřil a nepronesl vůbec kouzelnou větu:“Do prdele bych je poslal, kopat brambory.“ Tahle větu mu zněla celou cestu autem domů, kde blaženě usnul spánkem cestovatelů. Jak Špuntík boural V ten se vydali s Radkem na jejich rozestavěný barák, že si tam vezmou nějaký materiál, který potřebovali na stavbu baru v jeho pokoji. Půjčili si tedy od Radkovo rodičů tehdy moderní a velice výkonné auto Mitsubishi Lancer a vydali se do Mašťova. Když se blížili ke křižovatce, kde chtěli odbočit vyřítil se ze zatáčky řidič v osmdesátikilometrové rychlosti v jejich jízdním pruhu. Radka nenapadlo nic jiného než mu uhnout přímo do příkopu. Když se za pár vteřin probudili vzhůru Kolami, obsypáni sklem, vylezli dveřmi, aniž by je museli otvírat a začali si uvědomovat, co se vlastně stalo. Přivolali z mobilního telefonu policii, která dorazila během hodiny. Celou tu hodinu obcházeli okolo auta. Jediná věta zněla tu celou hodinu stále dokola. Střídavě. „Ty vole, to bude průser!“ Když během hodiny dorazila policie, odtahová služba a záchranka na místo, tak první, čemu se divili, bylo to, že to vůbec přežili. Hezky dopodrobna popsali policistům, co se přesně stalo, ty i při ohledávání místa tuto teorii, podle obtisků tehdy pištících pneumatik, potvrdili. Jen jedno jim nešlo na rozum. Stopy auta vedly k jedné značce, u které končily, ale auto leželo těsně za tou značkou. Nicméně, jim řekli, že to měli do onoho člověka raději napasovat, protože takhle dostanou pokutu, protože to v podstatě zavinili oni. Museli tedy nechtě zaplatit 500Kč pokutu a za týden i odtahovou službu. Ještě ten den Radka rozbolel děsně hrudník, šli tedy k doktorovi na rentgen, doktor se ptal, co jste dělali, předem dohodnutá odpověď byla, že Radek spadl ze schodů, když stěhovali gauč, doktor se jen tak pousmál a říká: „A co ten obtisknutej volant na hrudníku?“ Na tohle se nedalo argumentovat. Jak Špuntík karateoval Tehdy zrovna začínalo jaro, ale nehlásilo se sluncem. Pršelo každý den, tak aspoň tři čtyři hodinky. Celá jeho parta o pěti lidech, včetně jeho, se v těchto dnech nudila. Trávila čas zkoukáváním různých videokazet, které byly rodiči neoznačeny štítky, buď pro nadměrné násilí, či pro nadměrnou sexualitu. V těch dnech padl nápad, že se začnou učit karate. Přišel s tím Venca, který to zvládal již poněkud pokročile a že v lese našel skvělý místo, kde je to všechno naučí. I když byl sportovně založený, obdivem pro karate a pro jakýkoli bojový sport rozhodně neoplýval, jenže přece nebude trhat partu. Když už počasí opravdu připomínalo jaro a na světě se objevily veškeré odpadky, co v zimě nebyly vidět, sebrali se a vyrazili na onen palouk, co měl sloužit jako tělocvična. Venca již tam měl všechno připraveno. První den se mělo začít s munčaky. K výcviku měly sloužit plechovky od piva, co byly za šňůry přivázány k jedné mohutné větvi. Ukázal jim jak mají s těmi munčaky prokličkovat, aniž by se zranili. Poté se jednotlivých úkolů zhostili jednotliví cvičitelé, všichni úspěšně, až na Špuntíka, který zavadil o třetí plechovku a munčaky dostaly poněkud jiný směr. Přímo do jeho brady, bojový nástroj se zalil krví a jeho zbrusu nová mikina, co dostal nedávno k narozeninám taky. Po této zkušenosti odmítl následující hodiny výcviku a stal se již pozorovatelem. Parta se činila, dávali si do těla, občas zasahoval jako první pomoc, když si někdo omylem vyrazil dech, nebo poněkud nešetrně si poranil ona místa, v těch chvílích sloužil i jako psychiatr pro psychickou pohodu cvičícího člena party. Nakonec měl následovat běh domů po neupravených cestičkách. Doběhli až k příkopu, který byl po okraj zaplněn vodou z jarních deštivých dnů. Bohužel hlasy čtyři ku jednomu se rozhodlo, že to přeskáčou tím stylem, že skočí na jednu břízku, která čněla uprostřed toho jezera a následně přeskočí na druhý břeh. Špuntík, aby si osvojil praktiky ostatních se rozhodl, že bude skákat jako poslední. První skok mu vyšel nádherně. Stál na větvi té břízky a říkal jsi, jak to zvládne. Jenže v tu chvíli se pod jeho muší váhou větev zlomila a on skončil po ramena ve vodě. Dobrodil se až ke kraji, aby ho ostatní mohli vytáhnout. Dalšího výcviku se již neúčastnil z důvodu zápalu plic a než se uzdravil tak to díkybohu ostatní definitivně přešlo. Jak Špuntík nemohl do lesa Tehdy byl malý a každý se rozplýval nad tím, jak dokáže být roztomilý, šikovný, poslušný a usměvavý. Nenašel se člověk, který by jej nerozmazloval. Samozřejmě se nechal. Mezi takzvané největší "rozmazlovače" patřila babička. Nejenže musel chodit všude s ní, ale ani na nočník nechtěl bez jejího doprovodu. Jakmile se dobatolil k nočníku, babička jej obnažila od pasu dolů, tehdy mu přítomnost cizích lidí nevadila, spíše naopak. Babička ho ladným shoupnutím posadila na nočník a s úsměvem na rtech jej požádala, aby udělal šišku. On s kouzelným úsměvem na rtech jich na oplátku udělal hned několik. Ony šišky se ovšem staly osudnými v momentě, kdy celá rodina vyrazila do lesa na houby. Jeho rozlišovací schopnosti tehdy ještě nebyly na tak vysoké úrovni, aby rozpoznal šišku od šišky. Takže ušel pár metrů a dál odmítal jít, jelikož před sebou neviděl na místo, kam by mohl šlápnout svými botičkami bez toho, aby na nějakou šišku nešlápl. Všichni jej mohli přemlouvat, jak chtěli, ale rozdíl mezi šiškou a šiškou stále nechápal. Nechápání mělo tehdy jednu velkou výhodu. Nikdy ho po návratu z lesa nebolely nohy. Škoda, že již tolik zmoudřel.

---