O malém géniovi

Génius si protřel oči, zašátral kolem sebe a pomalu vstal. Stačil jediný pohled na budík a Génius prudce zrychlil své tempo. Proběhl domem a skončil v koupelně před zrcadlem. Bylo hned jasné, že to je Génius ženského pohlaví, asi třináctiletý. Malý Génius se nezdržoval drobnostmi jako je čištění zubů, nebo česání vlasů, ale rovnou si nanesl make-up. Na zbytek nebyl čas. Malý Génius totiž přemýšlel hospodárně. Ještě na sebe hodil nějaké šaty, to jen tak ze zvyku. Věděl, že se to musí.

Tak tohle byl jeho ranní chléb. Vstával pozdě a tomu musel přizpůsobit všechny své ranní aktivity. Ve třídě už ho vítaly děti, čekalo se jen na něj: „Áááá, Génius přišel. Zase pozdě, zase? Hej Génius, to nemáš doma budík, nebo co? No to byla ale doba, Génius!“ Génius si takových poznámek nevšímal a usedl do lavice. Právě vcházel učitel matematiky. Génius hryzal propisku a usilovně přemýšlel. Když učitel došel až před něj, zadíval se Génius na učitele, vlastně spíš na pramen jeho vlasů, co mu opravdu zvláštně odstával z jinak upraveného účesu. Učitel se postavil před třídu a malý pramínek mu přitom stále vlál vzduchem. Nejspíš jde odněkud průvan, zamyslel se malý Génius a hledal zdroj.

„Tak kdopak dnes zapomněl domácí úkol, co?“ a učitel se zadíval přímo na Génia a Génius se zadíval přímo na jeho odstávající pramen. Zvedla se jediná ruka. Ruka Rošťáka z vedlejší lavice. Učitel si jí ale nevšímal a zeptal se udiveně a snad trochu potěšeně malého Génia: „Tys dnes nezapomněl domácí úkol?“

Génius neodpovídal, už ani nesledoval učitelův pramen, a to učitele zřejmě pobouřilo. Génius si teď podepíral bradu rukama a s úsměvem sledoval kytku v květináči. Nebo to alespoň vypadalo, že sleduje kytku v květináči, ale kdoví o čem Géniové přemýšlí. Učitel zbrunátněl a zvýšil hlas, neměl rád, když se mu nevěnovala taková pozornost, jakou by podle svého mínění zasloužil. „Génie, posloucháš mě vůbec?“

Génius uslyšel své jméno a zbystřil, zahleděl se na učitele, ale bohužel si nemohl vybavit, o čem byla řeč.

„Prosím?“ řekl tedy. Věděl totiž, že to působí na starší lidi mnohem víc uklidňujícím způsobem než kdyby řekl „co“ nebo „cože“. Navíc, když se někdy zeptal „cože“, dostal sice odpověď, která se rýmovala, ale nedostal odpověď na to, na co se ptal, a to ho z hlediska hospodaření časem zdržovalo. Na učitele, ale tohle slovíčko nemělo takový účinek, jak očekával, dokonce ještě víc zčervenal.

„Ptal jsem se tě, jestli jsi zapomněl úkol, Génie.“

„Aha.“ odpověděl Génius a usmál se na učitele. Vždy když se na něj někdo mračil, usmál se. Věděl totiž dobře, že oplácet se nemá. Navíc vždycky usiloval o smírčí řešení. Génius měl všechny v podstatě rád, a to přesto, že na něj občas křičeli. Dával vinu zvýšenému stresu, které učitelské povolání vykazuje.

„Neříkej to zatracené aha.“

„Aha.“ Génius si právě uvědomil, že to asi nepůsobí nejzdvořileji a byl vděčný učiteli za radu, proto se na něj usmál ještě mileji.

„A nesměj se pořád na mě.“ Učitel teď vypadal naprosto zoufale, asi se mu nedostávalo tolik vážnosti, kolik očekával.

 „Aha.“ Géniovi ho bylo líto a rozhodl se neusmívat.

„A neříkej pořád to zatracené aha.“ Učitel teď působil skoro až zoufale, ale Génius nevěděl, jak mu má pomoct. Chtěl říci „aha“, ale naštěstí se včas zarazil. Bylo mu učitele líto, a pokud mu toto slovíčko opravdu způsobovalo taková muka, pak byl ochoten to slovíčko spolknout.

Učitel se napřímil a urovnal si své pramínky a s nimi i ten odstávající. Génius byl rád za pana učitele, alespoň mu nemusel nic naznačovat.

„Máš tedy ten domácí úkol?“ Géniovi udělalo radost, že po takové době učitel konečně přešel k věci. „Já jsem ho zapomněla.“

„A proč jsi se nepřihlásila?“

„Já jsem zapomněla.“

„Tys zapomněla co? Že se máš přihlásit, nebo, že jsi zapomněla domácí úkol?“ Učitel znovu trochu zčervenal. Génius si přál, aby se jeho rozčilení už neopakovalo a rozhodl se, že učitele nebude dráždit zbytečnými odpověďmi. Učitel ještě chvíli křičel, ale pak se uklidnil a řekl: „Kdo ještě zapomněl domácí úkol?“

Rošťákova ruka se znovu zvedla.

„Ty Rošťáku? Jak si můžeš vůbec dovolit zapomenout. Už je to asi po třetí, co jsi zapomněl. Je to nějaká provokace, Rošťáku? Myslíš si, že jsi tak inteligentní, že nemusíš počítat domácí úkoly. No, ptám se tě Rošťáku, myslíš si, že ty jsi v něčem výjimečný?“ Učitel nenechal Rošťáka ani otevřít pusu a pokračoval: „Nejsi! Tady Génius, ten ano, ten je výjimečný. Ten nemusí počítat domácí úkoly, protože vím, že ten to umí. Já alespoň vím, že tady Génius, když mi neodpovídá, že létá někde hlavou v oblacích a přemýšlí nad věcmi, které by polovina z vaší třídy vůbec nepochopila. Génius je výjimečný. Génius nemusí psát domácí úkoly. Ale ty musíš. Musíš, protože nejsi výjimečný.“

Géniovi bylo Rošťáka líto a ptal se sám sebe. Proč tedy zrovna já? Proč zrovna já mám to štěstí, že jsem Génius a zrovna on tu smůlu, že je Rošťák? Jaké je to ale zvláštní rozdělení na tom světě. Génia zarazilo, že v tomto moderním světě si stále ještě lidé nejsou zcela rovni. Že se mezi lidmi stále dělají rozdíly. A to mu, na jinak tak pokrokovém učiteli matematiky, vadilo.

Na konci hodiny učitel přišel ke Géniovi, usmál se na něj a řekl: „Génie, počítáš doma ty příklady do té matematické soutěže?“

„No, jeden už mám a dva zrovna počítám.“

„Musíš mít čtyři, aby ses dostal do druhého kola. Nezapomeň, čtyři!“ A učitel zvedl do výše čtyři prsty, aby naznačil kolik. Zvláštní, že zrovna s Géniem lidé jednají, jako by právě vychodil zvláštní školu, pomyslel si Génius a učitel pokračoval: „A jestli je vypočítáš Génie, znáš mou nabídku. Ta stále platí Génie, stále platí. Do konce roku nemusíš počítat domácí úkoly.“ Usmál se na Génia a poplácal ho po zádech. „Tak do toho Génie, jen do toho.“ A odkráčel ze třídy.

A Génius poznal, že i lidi, co na člověka křičí, si mohou člověka vážit.