Od té doby
Ticho. Něco se přetrhlo a zůstalo to tak.
A pocit, že život je jen nekonečný pád.
Konec temnoty
Je zvláštní, když člověk po celé ty dlouhé dny zažívá smutek ze smrti, která visí ve vzduchu, uvězněn vapatii vůči všemu kolem se mu derou do hlavy jen myšlenky na smrt, a pak se vás někdo zeptá: „Tak co jaký byl pohřeb. “ a nebo: „Copak dělala jeho maminka. “ Vté chvíli prostě neumím odpovědět na otázky. Vté chvíli se snad odpovědět ani nedá.
Západ Slunce
Atmosféra umírání
a na západě nebe nachové
Melodie dlouhých stínů zní večerem
Génius a hodina tělocviku
Génius si posbíral věci a běžel rychle do šatny, teď měl přijít tělocvik. Génius už jeden svůj tělocvik ztratil. To ale nevadilo tolik jako to, že pak ztratil i ten druhý. O triko a kraťasy tolik nešlo, teď ale musel cvičit vtěch nejstarších teniskách, co doma našel, a vduchu doufal, že neztratí i ty.
Génius a hodina fyziky
Konečně přišla velká přestávka. Žáci se vrátili do své třídy a Génius otevřel učebnici a četl si kapitolu zfyziky. Dozvěděl se totiž zvšeobecného chaosu, že dnes píšou písemku. Vpůlce kapitoly Géniovi někdo zaklepal na rameno.
Génius a hodina Angličtiny
Druhou hodinu byla Angličtina. Génius neměl rád Angličtinu. Už zase měli novou učitelku, a ta si strašně potrpěla na to, aby lidé dávali pozor. A právě tohle šlo Géniovi špatně, a to zvlášť vAngličtině.
O malém géniovi
Génius si protřel oči, zašátral kolem sebe a pomalu vstal. Stačil jediný pohled na budík a Génius prudce zrychlil své tempo. Proběhl domem a skončil vkoupelně před zrcadlem. Bylo hned jasné, že to je Génius ženského pohlaví, asi třináctiletý.
Postava
Stojí před zrcadlem vchodbě a přejíždí si rty rtěnkou. Za jejím levým ramenem stojí nehnutě vychrtlá bledá postava. Dívka sešpulí rty tak, aby se rtěnka rovnoměrně nanesla na celý ret, zadívá se na své jahodové rtíky, mlaskne a natáhne ruku do poličky, kde nahmatá řasenkou. Postava se po tu dobu neposunula ani o milimetr a na tváři se jí nepohnul ani sval.
Blížence?
Jednou, když jsem dělala revizi všech svých známých, jsem zjistila, že neznám žádného blížence. Ani ženu, ani muže. To mi připadalo ještě horší, protože každé znamení jsem měla alespoň vpánském nebo dámském zastoupení. Dokonce, jak jsem zjistila, jsme neměli žádného blížence ve třídě.
Jaké to je?
Jaké to je.
Žít na druhé straně zrcadla.
Procházet znenávratna do nikam.
Vidět neviditelné.
Sama
Dívka se střepinou měsíčního světla zabodnutou vsrdci stojí sama na rozlehlé pláni.
Vědomí, že všude rostou borůvky,
dny vrose se stéblem za uchem,
schoulená srnka ve stínu kapradin,
Naděje
Po spánku přichází probuzení.
Po tmě se zdá záblesk světla vždy silnější.
Proč
Líbám ho. Líbám ho a on líbá mě. Pak se rty rozdělí a on stěmi svými sjede na můj krk, a pak níž a níž. Jemně.
Krasostrašná
Neexistuji a přecese vetřu všude.
Hustá, tmavá, bez začátku a bez konce.
Jsem stínem světla, které mě pohlcuje.
Jsem apokalypsa.