Génius a hodina Angličtiny

Druhou hodinu byla Angličtina. Génius neměl rád Angličtinu. Už zase měli novou učitelku, a ta si strašně potrpěla na to, aby lidé dávali pozor. A právě tohle šlo Géniovi špatně, a to zvlášť v Angličtině. Génius si sedl do lavice, nachystal si učebnici a čekal, až se otevřou dveře kabinetu a vřítí se učitelka s drdolem a očima podlitýma krví. Párkrát už se snažil přijít na to, proč má oči tak červené, ale ona ho z přemýšlení vždy vyrušila nějakou otázkou. To Génius vždy musel hledat pracně v učebnici větu, kterou chtěla přeložit, nebo cvičení, které měl udělat nebo něco podobného, a strašně ho rušilo, že po něm učitelka přitom křičela. To se potom hledalo těžko.

Učitelka vešla do dveří a Génius si zrovna prohlížel její nový kalendář, který pověsila na skříň, do které ukládala slovníky. Génius viděl, že kalendář je celý popsaný. Génius si chtěl číst, ale bohužel to bylo celé v Angličtině.

„Génie“ ozvalo se výhružně a Génius se rychle otočil na učitelku. Ta jakoby tušila, že Génius už zase někam odlétá na svém obláčku, se snažila na sebe trochu upozornit zvýšeným hlasem. Víceméně marně. Génius se sice zaposlouchal do jejího výkladu a nutil se ji poslouchat, byť to bylo sebenudnější. Pak se ale otevřely učebnice a četlo se. Génius věděl, že teď se musí maximálně soustředit. Kdyby ho teď učitelka totiž vyvolala, nutně musí najít správnou větu, aby se učitelka zase nemusela rozčilovat. Beztak měla oči tak červené právě z toho. A Génius nechtěl, aby měla učitelka  kvůli němu červené oči, a tak se soustředil, pekelně se soustředil. V učebnici se psalo, o tom jak se kamarádi rozhodli, že budou vařit. Jane křikla na Petera, aby nachystal kastrol. Michael zase musel do sklepa pro pytel brambor. A Génius se stále pekelně soustředil, na ten pytel, na ty brambory…Náhle Génia napadlo, že oni mají ve sklepě taky brambory, ale nikdy netahají ze sklepa brambory v pytlech, to je přece hloupost. Ano, možná, že brambory se v pytlech nosí do sklepa, ale do kuchyně už je pak nosí v takové míse. Není jich doma dvacet, aby museli brambory tahat do kuchyně po celých pytlech. Přece…

„Génius!“pravila učitelka a naznačila tím, že teď má překládat on.

Génius zmateně běhal prstem po písmenech a hledal. A přitom si říkal, proč ho nemohla vyvolat před pěti minutami, kdy tak nádherně dával pozor.

„Zase jsi nedával pozor, už zase? Zase nevíš, kde jsme?“ Učitelka se pustila do skoro hysterického jekotu, a Génius by přísahal, že jí v oku praskla další žilka a oči se jí zalily ještě více krví.

„To je arogance nejvyššího stupně!“ Pokračovala v křiku, který jí zbytečně ničil hlasivky, protože nevycházel z hrudníku, ale až z krku, a to hlasivky velmi namáhá.

„Nad čím jsi prosím tě zase přemýšlela, můžeš mi to říct?“ Génius se rozhlédl po třídě a usoudil, že nemůže. Přece nemůže říct, že přemýšlel nad pytlem brambor.

„Nad ničím.“

„Chceš mi říct, že se tak blbě tváříš, když nad ničím nepřemýšlíš?“ Zakřičela učitelka a upřela na Génia své velké červené oči, takže mu trochu připomínala psa za sousedství.

Génius nevěděl, jak se má podle učitelky tvářit. Nevěděl, co podle ní znamená blbě se tvářit. Podle něj se blbě tvářila právě teď učitelka, ale to jí raději nechtěl říkat.

„Ano.“ Odpověděl tedy pokorně Génius. Nechtěl už učitelku dále dráždit.

Ale učitelka se naproti všemu očekávání chytla za hlavu a křečovitě sevřela ruce, až si pocuchala svůj drdol. Chvíli jen tak stála, někteří už doufali, že odejde do kabinetu a zabouchne za sebou dveře, jak to dělávala ve stavu největšího rozčílení, ale učitelka spustila ruce a s drdolem přepadávajícím na levou stranu řekla Géniovi: „Chceš vědět jaké to je? Chceš? Pojď si to tedy zkusit místo mě. Jen pojď. Já si to s tebou klidně vyměním. Sednu si do lavice a bude se tupě dívat do zdi. A ty si stoupni před třídu a zkus si jaké to je, se neustále dívat do těch nechápavých ksichtů.“

Génius tedy vstal. Byl docela zvědavý jak podle učitelky vypadají nechápavé ksichty. Postavil se tedy před třídu, ale jediný nechápavý ksicht, který spatřil byl obličej paní učitelky, která přehnaně napodobovala Génia a dívala se vytrvale do zdi, vlasy rozcuchané, drdol padající do tváře. Tedy alespoň Génius myslel, že se ho snaží napodobit. Po chvilce ho napadlo, že to učitelka možná nedělá schválně. Génius stál chvíli před třídou a nevěděl, co si má počít. Žáci na něj trpělivě zírali a čekali, co bude dál. Tohle byla vůbec velmi zajímavá hodina Angličtiny. Pak zvedl jeden žák ruku a zeptal se Génia: „Paní učitelko, co dnes budeme probírat?“ Génius se zatvářil zmateně a učitelka konečně odlepila zrak od zdi.

„Prosím tě běž si sednout. Ty jsi vážně na zabití holka.“

Když se „na zabití holka“ znovu posadila do lavice, učitelka pokračovala: „S tebou jsem skončila už dávno, a ty víš moc dobře proč. Všem jsi ten závod zkazila, všem. A nikdo na světě mě nepřesvědčí, abych ti to odpustila. Ať se za tebe učitel matematiky přimlouvá, jen ať se přimlouvá. Nikdy ti neodpustím, i kdybys měla IQ třeba milión.“ Pak učitelka konečně vyvolala dalšího žáka.

A Génius poznal, že některým lidem se nedá pomoct.