Génius a hodina fyziky

Konečně přišla velká přestávka. Žáci se vrátili do své třídy a Génius otevřel učebnici a četl si kapitolu z fyziky. Dozvěděl se totiž z všeobecného chaosu, že dnes píšou písemku. V půlce kapitoly Géniovi někdo zaklepal na rameno. Byl to Blázen, Géniova nejlepší přítelkyně. Rozuměli si. Možná, že nerozuměli ostatním, a možná, že ostatní nerozuměli jim, hlavní bylo, že si rozuměli alespoň oni navzájem.

„Jdeš si koupit něco na jídlo?“

„Jasně.“ Odpověděl Génius a usmál se. Měl radost, že se za tento den konečně baví s někým normálním.

„A to s sebou budeš vláčet tu knížku?“ Podivil se Blázen.

„Proč ne. Musím se naučit fyziku. Budu si to číst cestou.“

A tak Blázen ruku v ruce s Géniem, který měl navíc v druhé ruce učebnici fyziky, vyšli do bufetu, který stál na druhé straně školy poblíž jídelny.

„Jeden tmavý rohlík, a salát, jaký to máte salát, vlašský? A v tom bývá salám? …Šunkový?…Tak mi dejte ten bramborový… Jaktože nemáte? Vy nemáte bramborový salát?…Tak mi dejte deset deka tohohle… To, že je vlašský? Máte proboha vůbec nějaký jiný salát než vlašský?…Rybí? Ten nechci…Tak mi dejte ten vlašský.“ Blázen stál za pultem a poroučel si, prodavačka za druhým koncem pultu zatím běhala z místa na místo, a pak se zmateně skláněla nad saláty. Blázen dbal totiž na správnou výživu a byl tak trochu vegetarián, ale to vážně jen trochu. Navíc byl hrozně upovídaný. Jindy se s prodavačkou třeba zapovídal a pak přicházel pozdě do hodiny. Ano, v tomhle se tak trochu podobal Géniovi. A možná i v jiných věcech. A v některých se zase úplně lišili.

„Mars.“ Pravil Génius a hodil na pult dvacku. Prodavačka mu vděčně podala tyčinku v tmavém obalu a napočítala drobné nazpátek.

Cestou do třídy poslouchal Génius Bláznovu přednášku o zdravé výživě a ukusoval přitom čokoládovou tyčinku plněnou karamelem.

Bláznovo vyprávění přerušil zvonek. Oba si najednou uvědomili vážnost té situace. Blázen zmlkl a Génius přestal kousat do tyčinky. Rozhodli se, že poběží, a doufali, že učitel ještě nedorazil.

Blázen vtrhl do třídy jako první a jako první také obdržel pohlavek od učitele, který stál u dveří a pohlavkoval opozdilce. Génius se snažil pohlavku vyhnout, ale neuspěl.

Ve třídě už zatím všichni seděli po jednom v lavici. Génius s Bláznem se chytli vzoru a posedali do lavic.

Test trval dvacet minut a Génius odpověděl na všechny otázky správně.

Potom pokračovali v látce. Učitel si sedl za stůl a nachystal si papuč, kterou okamžitě hodil po tom, kdo se odvážil promluvit a narušit tak správný chod hodiny. Dřív zlobivce mlátil ukazovátkem, ale takhle to bylo pohodlnější. Blázen si hrál mezitím s gumou. Pohazoval si s ní v ruce. Po chvíli zjistil, že se bezvadně odráží od lavice, a tak Blázen nechával padat gumu na lavici a počítal kolikrát vyskočí. Učitel zrovna mluvil o tom, jak se odráží paprsek světla od dutého zrcadla, když se Bláznovi guma zakutálela na zem.

„Podám ti ji.“ Řekl Génius Bláznovi. Zrovna si obkresloval obrázek z tabule a věděl, že člověk při tom občas musí použít i gumu. Chtěl mu ji podat, sklonil se a těsně nad jeho zády proletěla učitelova papuč, která zasáhla žáka sedícího za ním. Byl to Frajer. Frajer začal křičet, že nic neudělal, že dává pozor, a že si zrovna obkresloval obrázek z tabule. V té chvíli se Génius vzpřímil a pozoroval vzniklou situaci. Bylo to docela směšné, učitel se dožadoval vrácení své papuče a Frajer se neochotně loudal třídou s papučí v ruce. Ještě pořád mu nebyl vysvětlen jeho prohřešek. Učiteli se nechtělo přiznávat ke své špatné mušce, a tak si vymyslel, že Frajer při psaní příliš skřípe tužkou.

Po Frajerových tichých nadávkách pokračoval učitel ve výkladu a místo své papuče uchopil do ruky houbu. Ale houbou to bolí přecejen méně než papučí.

Blázen si zakryl rukama oči a tvrdil, že vidí vesmír. Génius to chtěl zkusit také, zakryl si tedy oči, ale viděl jen barevné tečky a kolečka. Blázen mu doporučil, ať víc přitiskne prsty k očím, a opravdu. Neuvěřitelné, před Géniem se z temnoty najednou vynořila tvář. Nebyla to snad ani tvář člověka, jako…jako mimozemštana. Génius se té tváře lekl a mírně vyjekl, přitom také oddělal prsty z očí. V tu ránu mu přistála na hlavě houba. Učitel se konečně trefil a měl z toho zjevnou radost.

Mohl jsem ho alespoň pozdravit, říkal si Génius pro sebe.

„Génie, přesedni si k oknu, tam budeš mít hezký výhled ven. To tě určitě zaměstná a nebudeš pak vyrušovat ostatní.“

Génius, stále ještě v mírném šoku z vesmírného setkání, neodpovídal.

Mohl mi říct něco o své planetě, nebo jinou zajímavou věc. Třeba mi chtěl sdělit nějakou důležitou zprávu pro lidi. Poselství.

„No tak, Génie, co jsem říkal. Přesuň se k oknu.“

Génius si teprve teď přebral učitelova slova a měl z nich radost. Ještě nikdy neseděl v hodině za parapetem, a teď měl možnost si to vyzkoušet. Na mimozemšťana přitom rázem zapomněl. Génius si přenesl židličku a posadil se. Dal si sešit na parapet a psal. Naštěstí učitel diktoval, takže se nemusel neustále otáčet na tabuli. Génius viděl oknem přímo na školní jezírko, ve kterém chovali rybičky. Měl taky nádherný výhled na všechny ty zakrslé jehličnany, které kolem jezírka pěstovali. Génius viděl dokonce i za školní zadní bránu, ven na ulici. Génius si připadal jako na hlídce, a kdyby si jen učitel řekl, že mu má hlásit, co se děje venku, ochotně by se toho ujal.

„Pokud je paprsek vodorovný k přímce tvořenou body S a F na obrázku, pak…“

„Projela paní s kočárkem!“ Hlásil v duchu Génius.

„Vidíme, že se láme.“ Pronesl důležitě učitel.

„A za ní jde pes.“

„Kdežto, míří-li takto, pak…“

„Je to jezevčík.“

„Se nám odrazí nazpátek tím samým směrem.“

„Asi pět metrů za ní.“ Udával Génius v duchu přesnou pozici psa. V té chvíli se pes zastavil a začal očuchával patník. Génia to začalo nudit, a tak se začal rozhlížet po něčem zábavnějším.

„Pokud se díváme z velké vzdálenosti, to znamená, za tímto bodem, pak vidíme obraz zmenšený a převrácený.“

Na okně, hned naproti Géniovi přistál vrabec. Rychle se rozhlédl a pak se procházel po okenní římse a pokukoval pod sebe, jestli se tam nenajde něco k snědku. Génius ho nechtěl vyrušovat, a tak se u okna trochu přikrčil. V těsném závěsu za ním přiletěl druhý vrabec, a bylo vidět, jak první vrabec zpozorněl. Zřejmě se mu to nelíbilo, protože se celý načepýřil a zamířil k němu. Druhý vrabec se taky načepýřil a vyšli si v ústrety. Dál to mohlo probíhat zajímavě, kdyby odněkud nepřiletěla učitelova papuč a nesrazila se s okenní tabulí, až to zadrnčelo. Nakonec sjela po okenní tabulí a s žuchnutím skončila na parapetu. Vrabce papuč očividně velmi vyděsila a v jediném momentu ufrnkli někam do dáli.

„Proč tam sedíš celá shrbená, místo aby sis dělala poznámky?“

Nevěděla, co odpovědět. Že pozorovala vrabce? Sám ji sem přece posadil, aby měla výhled a nevyrušovala. A ona nevyrušovala. Z vzájemného zírání na sebe je vysvobodil zvonek. Génius si oddechl. A učitel ještě víc. Nechápal ho, nemohl pochopit toho malého Génia, jeho svět.

A Génius poznal, že někteří lidé nikdy nepochopí…třeba to, že nemají lekat vrabce.