Jak Špuntík doprovázel přítele na cesty

Není to tak dávno, co můj nejlepší přítel odjížděl po Vánocích strávených ve svém rodném městě zpět do věčně podmračeného Skotska za prací. Nic by na tom nebylo, kdyby se nenabídla jeho mamka, že jej odveze svým „novým“ autem, které dostala od svého přítele pod stromeček. Měla přijet ve tři čtvrtě na sedm ráno. Odlet GO Praha – Londýn v 9:40 z pražského letiště na Ruzyni.

Sešli jsme se s Pepou už večer předtím u playstationu a „pařili“ Timesplitters2, stříleli jsme všechno, co jsme potkali, pili, kouřili a procházeli jednu misi za druhou. Mezitím dorazil Petr, aby nás doplnil do třetice a začali jsme hrát hokej, vydrželi jsme u toho do dvou rána, kdy nás přepadl hlad a my začali přemýšlet, co uvaříme. Jenže v lednici nic nebylo, na balkóně nic nebylo a venku před domem také nic k snědku nepobíhalo. Petr, který bydlel jen o dva vchody dál se nabídl, že pro něco zajde. Zašel. Donesl kuřecí maso, sýr Nivu a šunku. Začali jsme klepat maso, za chvíli se ozvalo další klepání navíc. Začali jsme zkoumat odkud to klepání jde. Byli to sousedi, chtěli spát. Bohužel, jsme nenašli alternativní způsob jak tiše naklepat maso. S naším klepáním přestalo i klepání od sousedů. Jídlo bylo vynikající. Vydrželi jsme hrát, pít a všechno okolo až do šesti do rána, kdy si Petr sbalil tašku a vyrazil přímo do školy.

Zabouchli jsme za Petrem dveře, vešli do pokoje a zjistili jsme, že bychom měli zabalit Pepovo věci, uklidit celý být za pětačtyřicet minut. Stanovili jsme priority, takže zůstalo jen u toho zabalení věcí. Mezitím přijela mamka, když spatřila tu pohromu tak se s ní velice nahlas smířila. Uvařili jsme kávu a počkali na její kamarádku, která chtěla jet s námi. Po sedmé jsme se zvedli, vzali zavazadla a šli na parkoviště. Bylo patnáct stupňů pod nulou, o čemž nás přesvědčilo auto ihned po příchodu. Nešel otevřít kufr. Po chvilce přemlouvání, lomcování, nadávání jsme raději tašku položili za zadní sedačky a vyrazili.

Cesta ubíhala skvěle. Na silnici Chomutov – Praha bylo pusto a prázdno. VW Golf druhé řady si to hnal nepovolenou rychlostí vstříc novému ránu. Pepovu mamku jsme stále přesvědčovali, že tam někde ten pátý rychlostní stupeň musí být, i když je v technickém průkaze napsáno, že má jen čtyřstupňovou převodovku. I během řízení jsme stačili schytat pár pohlavků.

Když jsme projížděli okolo Postoloprt začalo se auto velmi divně chovat, vysadil jeden válec a auto sebou začalo vehementně cukat. Podíval jsem se Pepovo mamce přes rameno, blikala kontrolka oleje.

„Hele, mamčo, jak dlouho ti bliká tamta kontrolka?“

Dostali se mi velmi zvláštní, řekl bych až ženské odpovědi: „Tam mi tam bliká furt, už od tý doby, co ho mám, to je benzín.“

Zděsil jsem se.

„To není benzín, to je olej, ty nemáš olej v motoru, tamhle je benzínka, tak tam zajeď.“

Zajeli jsme tedy k benzínce „U Macháče“. Vzal jsem peněženku a vstoupil do obchodu, obcházel jsem regály a prohlížím si tak ty oleje a přemýšlím, který tam asi patří. Lepší je, když se zeptám. Vrátil jsem se do auta s otázkou, jaký tam patří olej.

„To já nevím, já to jenom řídím.“ Ta odpověď mě opravdu dostala. Nezbývalo nic jiného než začít obtelefonovávat všechny, kdo s tím autem přišli do styku, abychom zjistili, jaký tam patří olej. První se ozval přítel její kamarádky, že tam patří polosyntetický. Odešel jsem zpět do obchodu, mezitím si všichni zapálili. Vrátil jsem s polosyntetickým olejem, ale nešel mi otevřít, protože jsem měl už notně zmrzlé prsty. Pokoušel jsme se tedy láhev otevřít ve dvou, mezitím ovšem zavolal její přítel, že tam patří olej minerální. Láhev se nám nepodařilo, díkybohu, otevřít. Vrátil jsem se do obchodu a vyměnil polosyntetický za minerální, připlatil 200 Kč. Pak jsme pět minut zápasili s lahví. Nalili olej do motoru a za chvíli nastartovali. Motor se rozběhl naprosto v pořádku a válce běželi všechny. Vyrazili jsme zase zpět na silnici.

Cesta běžela skvěle až k obchvatu okolo města Slaného. Auto začalo vykazovat stejné příznaky neznámé choroby. Ale už jsme se ani nepokoušeli řešit, co s tím autem může být a řekli si, že tam už nějak dojedeme, zbývalo pouhých patnáct kilometrů. Jenže před výjezdem k letišti už jsme jeli jen na dva válce. Věděli jsme jednu věc, nesmíme zastavit! Bohužel, při nájezdu na příjezdovou cestu k letišti se musí dát přednost autům jedoucím z Prahy, takže jsme zastavili, auto chcíplo a odmítlo pokračovat.

Po čtvrthodinovém startování zahalilo okolí auta hustý dým a my se dali do pohybu, nebyla to jízda, opravdový pohyb, jeli jsme krokem, víc auto odmítalo. Přijeli jsme ke vstupní závoře na parkoviště. Pepova mamka zmáčkla čudlík, vylezl parkovací lístek a my pro změnu vylezli z auta a zatlačili auto na parkovací místo.

Celá posádka se odebrala do vestibulu značně zdecimována ranními událostmi a já s Pepou ještě navíc naprosto ospalí. Začali jsme ve vestibulu vehementně telefonovat a shánět odtah zpět do Chomutova. Mezitím Pepa absolvoval pohovor u konzulárních úředníků a vyzvedl si palubní lístek.

Když přijel maminčin přítel, jehož „dárek“ stál nehnutě a trucovitě na ruzyňském parkovišti, se Pepa rozloučil a vydal se směrem pasové odbavení. Zapřáhli jsme tedy Golf za multivan a vyrazili zpátky s tím, že to riskneme po dálnici do Slaného. Ale ihned po sjezdu na dálnici jsme potkali policii a viděli, jak to otáčí a že se nejspíš chystají vydat za námi a řádně odlehčit našim peněženkám. Sjeli jsme tedy na nejbližším sjezdu a vyrazili po klasické silnici směrem na Kladno a Slaný.

U Slaného jsme zastavili, protože v zapřaženém autě už nic nefungovalo, ani světla, ani topení. Má úloha navigátora Praha – Slaný skončila a musel jsem nastoupit jako řidič zapřaženého vozidla. Vzal jsem všem zimní bundy, rukavice a šel si sednout do těch sáněk. Bylo to fajn, na ruce mi bylo teplo, na tělo mi bylo teplo, ale nohy, ty se mi třásly zimou, takže jsem pořádně neudržel nohu na pedálu brzdy. Začal jsme tedy posunovat sedačku stále dozadu a dozadu, abych měl nohu co nejvíce nataženou. To byla zásadní chyba, asi po deseti kilometrech a deseti posunování sedačky, se sedačka vymkla z kolejniček a vypadla a já spadl na zem, nohu jsem sice měl nataženou, ale neviděl jsem na lano, jestli je natažené.

Posádka, která si vepředu v multivanu užívala tepla, občas na mě nakoukla, když se tedy otočili, aby se přesvědčili jestli jsem v pořádku, začal jsem vehementně gestikulovat a naznačovat, že mi vypadla sedačka, že mají zastavit. Nepochopili! Začali na mě dělat ksichty, vyplazovat jazyky a ukazovali na cedulích, že zastaví až v Chomutově, protože si mysleli, že se mi po probdělé noci, chce spát, ne že by se mi nechtělo, ale ta zem v autě byla opravdu studená. Čím víc se bavili, tím víc jsem zuřil.

Do Chomutova jsme dorazili v pořádku, všichni ve skvělé náladě, já naprosto úplně fyzicky i psychicky vyčerpán dorazil domů a ještě navíc zaspal na noční.