Poslední

Vítr, který se znenadání zvedl ze země, začal dychtivě rozhánět líné cáry posledních jedovatých plynů. Rychlé poryvy vyčistily vzduch a odhalily tak stovky všelijak pitoreskně poskládaných lidských těl. Některá ještě žila, jiná již pokorně odevzdala svou duši. Bitevní pláň byla velmi tichá. Nikde nebyl vidět žádný pohyb. Snad, snad jen docela vzadu. Tam se z nezřetelné siluety vyloupl slonovinově bílý kostlivec s velikou kosou jejíž kdysi ocelově šedý list temně rudnul čerstvou krví. Smrt pečlivě kontroloval, neboť oproti všem předpokladům to nebyla ona nýbrž on, jedno tělo po druhém a máchnutím kosy zhášel blikotající svíčky života, našel-li nějaké. Pláň to byla veliká a tak se mu nahrnulo dosti práce. Skončil teprve pozdě odpoledne, skoro večer. S povděkem zarazil kosiště do země nasáklé krví a přehodil přes něj svůj bílý hábit. Cípem si otřel lesknoucí lebku. „Tak, a poslední“, oddechl si. Pak se náhle zachvěl a zkroutil děsivou křečí. Neúplné čelisti zaklapaly do prázdna lapajíce po vzduchu. Smrt držíc se za hrudní koš se sesunul na kolenní klouby. Již klečícímu přízraku upadla lebka a odkutálela se stranou. Vzápětí se rozsypal celý skelet jako dětská stavebnice z kostek. Na obloze vysoko nad vlající bílou plachetkou u hromádky kostí se rozestoupil radioaktivní mrak a z jásavého světla nebeské blaženosti zazněl klidný hlas: „Ten byl opravdu poslední!“.

---