Svědomí

Dívka rychlým pohybem projela pár bankovek ve své ruce. Nebyl důvod, proč mu nevěřit, ale pořádek dělá přátele. Spokojeně je uklidila do kabelky ležící vedle postele a krátce se usmála na svého klienta. Mladík ležel na posteli, ruce měl složené pod hlavou a mlčky hleděl do stropu. Chvíli váhala, ale pak jí přemohla zvědavost a začala se vyptávat.

”Víš, vrtá mi hlavou proč si zrovna ty musíš hledat společnici? Podle toho, co o tobě vím, celkem v pohodě studuješ vysokou školu a abych byla upřímná, nevypadáš na to, že bys tam nedokázal najít přítelkyni,” pravila nesměle a čekala na odpověď.

Pavel se na ní krátce podíval a přemýšlel, jestli stojí za to, aby jí vyprávěl smutný příběh svého života.

”Vlastně za to může jedno děvče,” zašeptal po chvíli váhání.

Tak je to jasný. Další zlomené srdce, blesklo jí hlavou a okamžitě zapadl do této škatulky. Vyděláno sice už měla dost, ale čekala, jestli se nebude chtít víc rozpovídat.

Ležící mladík neměl ve tři hodiny ráno nic lepšího na práci a tak neochotně spustil:

”Poprvé jsem Jitku potkal na jednom rockovém večírku. Kamarádi z gymplu si založili kapelu a občas to dokázali pěkně roztočit. I když jejich vystoupení byla pro všechny účastníky pouze záminkou k tomu, jak se v klidu opít a neřešit svoje problémy. Už ani nevím, kdy a kde to bylo, ale když jsme dali s přáteli pár piv, vždycky jsme se jako blbci začali sázet, kdo z nás dneska v noci zůstane sám. Byli jsme mladí. Mysleli jsme, že to všechno patří bezstarostnému studentskému životu a brali to jako samozřejmost.

Jitka seděla sama u baru. Celý večer jsme si nevšiml, že se jí někdo věnoval a tak jsem se rozhodl využít šance. Možná jsem působil trapně, ale nikdy nic nezkazíte, když nadhodíte jako téma hovoru, že ti, kteří vystupují na pódiu, jsou vaši dobří přátelé, znáte je už spoustu let a občas přidáte i nějakou přibarvenou historku. Zabralo to i tentokrát a nakonec jsme po několika panácích skončili u mě doma.

Když jsem se ráno probouzel, pochopitelně mě bolela hlava a nepamatoval jsem si skoro nic z předcházejícího večera. Po zdárném řešení řečnické otázky zvracet či nezvracet jsem se dopotácel do kuchyně. Jitka seděla u stolu, usrkávala z hrnku citrónového čaje a mile se na mě usmívala. Chvíli mi trvalo, než jsem si vůbec dokázal vybavit, o koho se jedná a tak jsem se ze začátku pouze kysele usmíval. Nabídla mi hrnek čerstvě uvařené kávy a já ve svém zbědovaném stavu nedokázal odmítnout.

Konečně jsem si jí mohl lépe prohlédnout. Musel jsem se pochválit. Měl jsem dobrý vkus, ale trochu mi vrtalo hlavou, co jí mohlo přitahovat na někom, jako jsem já. Necítil jsem se na to, abych to s ní řešil a tak jsem se spokojil s tím, že se to prostě stalo a všechno je v nejlepším pořádku. Jenom jsem doufal, že to i ona vezme stejně, protože právě s tímhle jsem po ránu míval největší potíže. Nedokázal jsem je vyhazovat před barák stejně jako mí povedení kamarádi. Hlavou mi vířila spousta myšlenek a já horečně přemýšlel, jak jí jemně sdělit ”Dík, bylo to fajn, třeba se ještě někdy uvidíme.”

Krátce mě objala kolem ramen a já na tváři ucítil její horké rty. Když mi do ucha zamilovaně šeptala, že je ráda, že právě já jsem byl tím prvním, bezmocně jsem vyprskl horkou kávu zpět do hrnku. Tohle mi ještě tak scházelo. Teď už mi bylo jasné, že jí neokážu jen tak vykopnout a nenapadlo mě nic lepšího, než domluvit si další schůzku na příští den.

Jako vždy, když jsem neměl ani potuchy o tom, kam vyrazit s náhodnými známostmi, vybral jsem nějaké nevalné kino. Už ani nevím, co dávali, ale ještě jsme se zastavili v jednom z klubů na Národní třídě a pak jsem jí doprovázel domů. Šli jsme po Nábřeží a v těsném obětí sledovali zářící Hradčany. Cestou domů se zastavili v Podskalském sklípku, kde jsme naší druhou schůzku zakončili dvěma láhvemi bílého vína

Vydrželo nám to spolu asi dva týdny, pak se mi ozvala bývala přítelkyně. Vracela se ze zahraničních studií a byl nejvyšší čas se dát znovu dohromady. Nevím proč, ale tohle bych nikdy nedokázal říct Jitce přímo. Ne, že by byla něco mimořádného, ale tak nějak mi jí bylo líto. Možná mi trochu přirostla k srdci a já nechtěl, aby se cítila jako další zářez na pažbě. Nebo jsem na to byl moc velkej srab. Nakonec se celá věc vyřešila sama.

Byl to další z mnoha trapasů, protože když jsem s Lenkou přišel domů, Jitka čekala v ložnici a četla si knížku. Přítelkyně prohlásila, že je ráda, že jsem se doma nenudil, dostal jsem facku a odešla si shánět taxíka. Jitka chvíli vypadala, že se o ní pokoušejí mdloby. V očích se jí zračila čirá nenávist, ale dlouho jí dokázala překonávat. Až vybouchla a vrhla se na mě. Nebyl problém zastavit její drobné paže a udržet si jí daleko od těla. Když pochopila, že je to marné, bezmocně usedla na zem a z očí jí vytryskly slzy. Nechal jsem jí, ať se vybrečí a zavřel se v ložnici. Z dlouhého přemýšlení o ničem si vzpomínám jenom na otázku, jak se vlastně dostala ke klíčům od mého bytu. Samozřejmě jsme neváhal a hned za tepla jsem jí to vmetl do obličeje. Rázně se postavila, ten večer jsem dostal už druhou facku a s hlavou hrdě vztyčenou odkráčela ven. Ani si nedokázala představit, jak komicky vypadala za půl hodiny, když se vrátila pro teplou bundu, protože se nechtěla procházet chladnou podzimní nocí jenom v noční košilce. Hlasitě bouchla dveřmi a já doufal, že už jí vidím naposledy.

To jsem ještě netušil, jak mi tato chvíle změní zbytek života. Prostě jsem se k tomu stavěl tak, že můžu v klidu začít s čistým stolem. Ráno jsem opět musel řešit řečnickou otázku a při odchodu do školy nalezl ve schránce první z jejich dopisů. Nepřikládal jsem mu vetší pozornost. S klasickým obsahem o tom, že mě miluje a nemůže beze mě žít, nijak nevybočoval z normy těch, které jsem již dostal. Nevím, co mě vedlo k tomu, abych si je všechny zakládal do spodního šuplíku psacího stolu a četl si je ve chvílích, kdy na dveře klepala deprese.

Jitka měla vytrvalost, ale po dvou týdnech jsem už naštěstí nenacházel žádné dopisy. Asi konečně pochopila, že byla jenom krátkou epizodou mého pestrého života a dokázala se smířit s tím, že je mezi námi konec. Pouze občas mi dorazila na mobil textová zpráva, ale když jsem je mazal, aniž je četl, měl jsem klid, ale jejich četnost se po dvou měsících začala zvyšovat a já dokonce začínal uvažovat o změně čísla.

Když jsem pak jednou dorazil do Podskalského sklípku, zahlédl jsem u jednoho stolu její kamarádky. Bylo mi jasné, na koho tu čekají. Rychle jsem odešel a v té chvíli považoval za štěstí, že jsem jí tu nepotkal, ale kdyby se tak stalo, ještě mohlo všechno dopadnout jinak.

Za dva dny mě znovu zkoušela volat. Neměl jsem náladu se s někým vybavovat a už vůbec ne s ní. Jako mnohokrát předtím jsem odmítl hovor. Ráno jsem vstával na přednášku, rychle proběhl koupelnou, oblékl a chtěl jsem vyrazit pryč, ale opět mi zvonil telefon. Tentokrát jsem neodolal, zvedl ho a chtěl si s ní všechno od plic vyříkat.

”Dobrý den. Tady strážmistr Bureš. Policie České Republiky. Nezavěšujte prosím,” pravil varovně neznámý hlas ze sluchátka.

Nevěděl jsem, co si o tom myslet, ale rozhodl jsem se ho vyslechnout. Hned po ránu si mě předvolali na služebnu, takže bylo jasné, že ze školy dnes nic nebude. Netušil jsem, co mě budou chtít, ale když jsem vcházel do kanceláře, oba policisté na mě hleděli jak na vraha. Na jejich vyzvání jsem se usadil a čekal, co bude následovat. Jejich slova mi vyrazila dech.

Jitka se v noci pokusila o sebevraždu! Naštěstí se rozhodla spolykané prášky zapít celou láhví vodky a to jí zachránilo život. Za svítání ji našli v parku, jak bezvládně leží v louži vlastních zvratků a zavolali záchranku. Když policisté procházeli její telefon, aby zjistili, koho mohou kontaktovat, zjistili, že posledním volaným číslem bylo to moje.

Netušil jsem, co na to mám říct. S něčím takovým jsem nepočítal. Sice mi některé z bývalých přítelkyň dokázaly udělal nechutnou scénu, ale vždycky jsme se nějak rozumně dohodli. Po chvíli naléhání mi policisté neochotně sdělili, v které nemocnici leží. Příliš jsem neváhal a vyrazil na cestu, abychom si vše vysvětlili.

Nechtěli mě k ní pustit. Prý na tom ještě není dobře. Bezmocně jsem seděl v čekárně a očekával, co dalšího se bude dít. Až pozdě odpoledne přišel primář se sestřičkou, že už je Jitce lépe a přeje si mě vidět. Na přípravu následujícího rozhovoru jsem měl skoro celý den, ale ve chvíli, kdy jsem vcházel do jejího pokoje, jsem nedokázal dát dohromady kloudnou větu. Přivítala mě svým rozpustilým úsměvem a dělala, jako by se nic nestalo. Nedokázal jsem to pochopit. Sestra mi naznačovala, že musí zůstat v klidu a nechala nás o samotě.

Jitka byla ráda, že jsem přišel. Považovala to za důkaz, že mi na ní stále ještě záleží a můžeme pokračovat v našem krátkém románku. Snažil jsem se jí rozumně vysvětlit, že to není možné, ale neposlouchala. Rozhovor netrval dlouho. Překvapilo mě, jak klidně vzala, když jsem jí opouštěl. Mlčky koukala z otevřeného okna na rušnou ulici.

Když jsem vyšel z jejího pokoje, odvedla mě sestra k primáři. Snažili se mne uklidnit, ale jeho slova o tom, že se nemusím obávat a tato nešťastná událost neovlivní zdárný průběh jejího těhotenství, mi ten den již podruhé vyrazila dech. Chtěl jsem jí znovu vidět, ale již mě k ní nepustili. Na její výslovné přání.

Od té doby jsem se jí neustále pokoušel volat, poslal jsem desítky textových zpráv a nakonec rezignovaně vypotil i několik krátkých dopisů. Každé ráno jsem zvědavě otvíral schránku, jestli tam náhodou nebude odpověď. Až za měsíc jsem se konečně dočkal.

Hned u schránky jsem netrpělivě roztrhal obálku a rychle přečetl, co mi napsala. Místo zamilovaného dopisu jsem v rukou držel její parte. Před týdnem jí propustili z nemocnice a cestou domů skočila pod vlak. List papíru mi vyklouzl z rukou a já bezmocně sledoval, jak se pomalu snáší k zemi. Nevěděl jsem, co dělal.

Vrátil jsem se k sobě do bytu a vybral veškeré úspory. Celý měsíc jsem byl v lihu a marně se s tím snažil vyrovnat. Spálil jsem všechny dopisy, které jsem měl doma schované. Nedokážu si představit, že bych ještě někdy dokázal někoho milovat. Asi výčitky svědomí. Od té doby žiji sám a občas vyhledávám společnici,” zakončil Pavel své vyprávění a poprvé od jeho začátku pohlédl na dívku sedící na kraji jeho postele.

Nevěděla, co mu říct. Pomohla obléknout a když ho vyprovázela, strčila mu do kapsy malý lísteček a něžně mu zašeptala do ucha: ”Je tam můj telefon. Kdybys něco potřeboval, tak se můžeš kdykoliv ozvat. Možná dostaneš slevu…”