Byl to anděl strážný v podobě psí?

Byl to anděl strážný v podobě psí?

Do Čítárny mi vletěla pár minut před pátou poslední čtenářka a povídá mi, že jí ještě musím vyřídit, protože má upomínku. Byla jsem už jednou nohou na odchodu, protože jsem spěchala na autobus do Varů za svým filozofujícím přítelem. Trochu neochotně jsem jí odvětila, že už jsem počítač odpojila od sítě, ať přijde jindy. Na to měla hned protiargument, že se do knihovny jinak nedostane, protože má každý den do pěti a že příště to bude stejné. Protočila jsem jen panenky a spočítala jí upomínku spolu se ztraceným časopisem, aby se jí už ve schránce nehromadily od nás nelichotivé koresponďáky. Pak jsem jí rychle vysypala z místnosti a ona spokojeně odešla.

Mezitím jsem rychle  povypínala všechny počítače a přitom se snažila předběhnout kolegyně z Dospělého oddělení a i tak mne tu zase načapaly jako poslední a opět žbrblaly, že se na mne musí poslední dobou pořád čekat. Copak můžu za to, že mi sebrali od hlavních dveří klíče, protože je v knihovně málo náhradních a tak se mi od té doby stává, že prostě nestíhám včas zavřít Čítárnu. Abych si je trochu udobřila, tak jsem tam s nimi alespoň čekala, až jedna zamkne hlavní dveře a následně i zámeckou bránu. Když v tom, kde se vzal tu se vzal, přiběhl malý černý pejsek a vypadalo to, že jeho cesta má skončit na nádvoří, ale zastavila ho zavřená brána.

Chvilku rozčileně očmuchával její mříže a mé milé kolegyňky si z něho dělaly legraci, že už je zavřeno a tak musí do knihovny přijít jindy a pak ho lákaly, ať jde s nimi kousek na procházku. Jen pohodil hlavičkou a zůstal tam stát se mnou, protože já se pustila do psaní SMS pro Lubora, aby věděl, že dorazím o půl hodiny později než bylo původně dohodnuto.

Sluníčko svítilo  a byl celkem teplý předjarní večer. Psíček chvíli seděl u mých nohou a pak čtverácky po mně hodil očkem, ať jdu za ním do parku. Já stále ještě datlila písmenka na malé klávesnici mobilu, zatímco psík už mizel za nejbližším rohem zámečku. Pak se ale nasupeně vrátil s vyčítavým pohledem, kde jsem, když mám jít za ním. Ta jeho psí pantomima mne rozesmála tak, že jsem jen přikývla, aby se neobával, že si tedy půjdu sednout na lavičku do stínu vzrostlého stromu za tím jeho rohem.

Pejska to plně uspokojilo a já už vsedě dopisovala ten svůj SMS-kový elaborát. Když zrovna  neočuchával stromy a rozpustile neposkakoval po parku, lehl si  ten psíček  unaveně k mým nohám a i jinak se držel v mé blízkosti, jako bych byla jeho panička, kterou je třeba hlídat. Při bližším zkoumavém pohledu bylo poznat, že je to ještě napůl štěně.

Chvilku jsem si tam s ním poseděla a pak už byl čas jít se pokusit chytit další autobus do Varů. Nechtěla jsem ho odvést přes několik silnic až k nádraží a tak jsem se s ním rozloučila už v parku, že teď by měl utíkat domů k svým právoplatným majitelům. Psík se jen usmál pod fousky a dělal si dál, co se mu zlíbilo. Přešel se mnou silnici k obchodnímu domu a Městskému úřadu. Zvolila jsem si  kratší cestu po schodech kolem obchoďáku. Pejsek nadšeně vyběhl schody, ale pak pokračoval dál na schodech vedoucích k Městskému úřadu. V tu chvíli jsem chopila příležitost za pačesy a rychle zmizela za rohem, abych se mu ztratila z dohledu. Pak jsem se ještě chvíli ohlížela, jestli se za mnou nevydá, protože jsem se obávala, že zabloudí a netrefí domů.

Les pachů před dveřmi Městského  úřadu ho asi uchvátil natolik, že na mou osobu úplně zapomněl. Oddechla jsem si a šla dál, kam mne netrpělivé srdce táhlo. Dorazila jsem na nádraží na poslední chvíli současně s mým autobusem. Zatímco lidé vystupovali, já proběhla všechna nástupiště až dozadu na zastávku. Když se autobus rozjížděl od Výstupu, už vzorně stojím na správném místě.

Čekám a najednou se mé oči rozšiřují nevěřícným výrazem, autobus nezpomaluje, úplně mne míjí jako bych tam nebyla a pokračuje dál pryč z nádraží za svým cílem. To mne rozčílilo a říkám si: "Tohle už není možné. Já se dnes do těch Varů už nedostanu. Ještě mám jednu šanci, za pár minut mi jede také vlak, tak půjdu ještě  i tam, ale jestli i ten mi ufrkne před nosem, tak to vzdávám. Dnes mi prostě není souzeno vyjet si na výlet do Karlových Varů."

V poraženecké náladě se blížím k vlakovému nádraží, ani se nesnažím dorazit včas a ehjle, vlak mi neujel a návštěva se přece jen bude konat.