KDYŽ SE ZABLOUDÍ.

Kamil nervózně zrakem přejížděl po mapě a přes její okraj pozoroval Martinu, která se rozhlížela po nejbližším okolí.

„Tak, kde máš tu zelenou?“ zeptala se po chvíli dost naštvaně.

„Někde tady musí bejt. Tam nahoře ještě byla.“

„Nikde tady není. Museli jsme z ní sejít!“

„To je ale nějaký divný..,“ nedopověděl, protože vzápětí před ním Martina stanula a prudkým pohybem mu vytrhla mapu z rukou.

„Hlavní je,  že máme mapu a stejně zabloudíme!“ vyhrkla ze sebe.

„Já bych šel ještě dál támhle tím směrem. Někam dojít musíme,“ navrhl.

„Jsme úplně blbě. Ta zelená se tam nahoře stáčela a my šli kvůli tobě pořád blbě. Ale měla by tu bejt blízko žlutá. Na ní se napojíme a snad to bude dobrý,“ řekla rozhodně.

„Jak kvůli mně? Ty jsi šla přede mnou.“

„Kdybys místo focení sledoval na zelenou, tak se to nestalo. A jdeme, ať vůbec někam dojdeme!“

 Oba zahnuli do leva na lesní pěšinu. Kamil její počínání raději nekomentoval, aby nepřiléval oleje do ohně. Uběhlo několik minut a pěšina se stočila prudce dolů.

„Jsi si jistá, že jdeme správně?“ zeptal se opatrně a přitom prošel obrovskou pavučinou.

„Fuj. To snad je stoletá pavučina!“ řekl a rychle ze sebe strhával její zbytky.

„To máš z toho, že koukáš všude možně kolem jen na to, co bys mohl  vyblejsknout,“ ozvala se, ale vzápětí klopýtla o zbytek pařezu. Pak následoval pád na stráň, po které sjela do větší rokle. Její  jekot se rozlehl lesem.

„Ach jo! Kam zase spadla?“ pomyslel si Kamil a pak jak jen to šlo nejrychleji doběhl na okraj rokle.

„Jsi v pořádku?“ otázal se.

„Nekoukej a pomoc mi nahoru!“ zvolala.

„Tak mi podej ruku.“

„Sundej si aspoň teď ten foťák.“

Poslechl jí a odložil fotoaparát a pak k ní natáhl ruce. Batoh na zádech ho díky jeho předklonu svou vrchní části udeřil do hlavy a on neudržel rovnováhu. Pak se zřítil přímo na ní.

„Co to vyvádíš!  Proč sis nesundal i ten batoh!“

„Mluvila jsi o foťáku!“

„To je zase výlet!“

„Klid. Chytni se mě za ruku. Vylezeme nahoru.“

A tak pomalu vylézali a nakonec i  zdárně  vylezli. Jejich oblečení bylo na několika místech zašpiněno.

„A to jsem si ty kalhoty předevčírem prala. A ponožky mám černý,“ zkonstatovala.

„Taky je blbost,  brát si bílý ponožky,“ řekl jí.

„Jak jsem taky mohla tušit, že skončíme v tomhle šíleným lese!“

„Jsme trochu zakufrovali.“

„To se může stát jenom nám!“

„Hele, kde mám ten foťák?“

„Tam, kam sis ho položil.“

„Snad mi nespadl dolu,“ zděsil se a zadíval se do rokle. Naštěstí  po chvíli uviděl fotoaparát u kmene stromu.  Slezl pro něj.

„Hele,  Kamile. Já tam dole někde vytrousila tu mapu!“ ozvala se pojednou Martina.

„Cože!?“

„Hele,  já ji vidím. Je po tvý pravý ruce.“

Zadíval se v udanou stranu a opravdu tam mapu uviděl. Měl jí skoro na dosah ruky a tak se pro ní natáhl. Sotva ji ale konečky prstů uchopil, tíha batohu ho stáhla dolů. Pak za nadávání sjel skoro až na dno rokle.

                                                    KONEC PRVNÍ ČÁSTI